Ano myslím, že to co píše Arosek a co říká ten pán je hluboká pravda
Pro Akitu je jeji clovek laska zivota, za ktereho polozi zivot. Pokud ale ona nazna, ze ten clovek je toho hoden. Protoze pokud ne, nestoji ji ani za to, aby ji tu konzervu otevrel. Ten clovek musi byt neuveritelne vyrovnanej, sebejistej, citelnej a ve vsech smerech konzistentni, pak je Akita ochotna ho respektovat.
To je myslím nejvýstižnější -mluvíme-li o džípnský akitě a proto jsou leckdy ty duše nepochopený. Já sice nejsem vyrovnaná - nebo takhle, tehdy jsem byla, tetkon už jsem magor, tak by se na mě třeba ani nepodívala 😀 , ale hrozně jsme si s tou fenou sedly - právě proto, že jsem ji respektovala, uznávala jsem její vnitřní nastavení, do ničeho ji necpala a měla ji opravdu hluboce ráda, přesto, že to nebyl vůbec můj pes a nevídaly jsme se nijak často a přes to tam byl velký vztah - jiný, než mám se svými psy - úplně jiný, neumím to popsat, ale pro mě to byla čest, fakt nekecám.
Bodlinko - jak jsem ji tehdy přesvědčila - vlastně nevím, asi tím, že jsem na ni netlačila a v podstatě jsem v počátku tvrdila, že tam žádný pes není a že ani ty buřty tam nejsou, když tam není žádný pes 😀 . Musela to být ona, kdo přijde a já byla trpělivá. Důvěřovala jsem jí - asi i víc, než panička, kterou jsem tehdy při prvním setkání “donutila” aby ji nechala si s mým ohaříkem hrát, že ho nezabije - a překvapivě nezabila, pak jsem ji donutila, aby jí sundala košík, že se nemusí bát, že už mi nic neudělá a hrály jsme spolu kýblíkovanou u nás na chalupě- dívat se na její ščastnej gezicht, když poslouchala ke kterýmu kbelíku má momentálně jít a tam si vzít dobrůtku, byl pro mě malej vánoční dárek, i když bylo léto. Člověk ji musel dobře číst, vnímat, kdy je unavená, kdy o lidi nestojí (byla trošku autistická, což mi potvrdila nezávisle paní od autistických dětí, která s námi byla na táboře a přišla si k nám sednout, když jsme s feňulí kempovaly opodál placu, kde její pánčička cvičila s druhým psem. ) A myslím, že ten pocit, kdy mi prvně na uvítanou hupla na ramena a udělala mi do gezichtu svoje Huuuf! tak ten mi nevezme ani fšivej Alzheimer. Když jsme pak šly spolu běhat do lesa, bylo to úžasný. Zvláštní napojení takový.