Sardullah: No přesně vím, o čem mluvíš. Já tohle období měla taky. Cítila jsem velkou úzkost, až ochromující strach z budoucnosti, nebojím se říct, že to až fyzicky bolelo, až jsem z toho někdy i popadala dech. A přesně, když mi tohle začalo, tak začaly ty problémy s Jessinkou. Takže do toho ještě stres doma kvůli holkám a reakcím manžela. Dodnes jsem přesvědčená, že to byl hlavní spouštěč. Jessinka na mě byla …jak to nazvat…empaticky napojená, stejně jako Sára, u ní jsem taky hodně musela kontrolovat moje psychické rozpoložení, protože každá moje nejistota, úlek, strach okamžitě přepnulo Sáru do bojového režimu a byla jak odjištěná zbraň připravena bránit mě před celým světem. Jsem o tom přesvědčená hlavně z toho důvodu, že když jsem se nakonec posbírala natolik, že jsem alespoň na zahradě, kde jsme nebyly “pod dozorem manžela”, byla v naprostém klidu a pohodě, tak během dvou dnů byl klid. Když jsem byla sama doma, tak jsem to taky dokázala a problém nebyl, holky byly v pohodě. Ale i když jsem si stokrát říkala, že se musím sebrat a fungovat takhle pořád, tak to prostě nešlo, hlavince jsem nedokázala poručit. Taky hlavně z toho důvodu jsem jessince našla nový domov, protože výhledově to nevypadalo, že to se mnou bude v krátkém časovém horizontu lepší a zavánělo to průšvihem. No a teď mám podobné období, ale naštěstí ani jeden ze psů to se mnou moc neprožívá. Gina moc velkej empatik není resp. tý bylo vždycky celkem buřt, co já mám v hlavě, ta si jede svojí a Mates, tak to je takovej rozesmátej troubelínek, toho člověk “opije rohlíkem”, u něj stačí pohodu předstírat.
Neříkám, že to nutně musí být i tvůj případ s kocourem, ale myslím, že u empatických zvířat se ten stres majitele na tom zvířeti projeví. O to víc ti držím palce nejenom s kocourkem, ale aby se ti ten život nějak porovnal a začal plynout v rámci možností na pohodu.❤️