Byl celý hnědý s tmavší kresbou v křídlech. Přiletěl přes zábradlí, chvíli seděl na šprušli, takže jsem krásně viděla bříško, bylo také hnědé. Neměl barevné skvrny, maximálně jen docela malinké a nekontrastní, které bych kvůli brýlím neviděla.
Střízlík mi z fotek přijde jako podsaditější ptáček, ten to asi nebude.
Uvidíme, jestli se ještě ukáže, snad ho vyfotím.
Já to líp popsat nemůžu, než nasadím brýle, tajemný hnědý ptáček je v čudu. 🙂
Tak už máme i modřinky a až teď vrabce. Přiletěli víc než měsíc po instalaci krmítka. Vlastně skoro 2 měsíce.
A asi jsem zahlídla i jednu babku.
Pořád tam létá takový hnědý ptáček, menší a o dost štíhlejší než sýkora. Má hnědé i bříško. Může to být konopka? Nepodařilo se mi ho vyfotit. Létá na krmítko a zobe tam, ne jak sýkorky, co odlétají na krmítko jen vyzvednout semínko.
Mám slunečnici a mák, ten moc nemizí, tak doplňuju jen tu slubečnici, ale je možné, že ten ptáček zobe jen mák a proto neodlétá.
To pojmenování vymyslela kometa. No, je to chovatelský web, ne mimibazar, takže se to vlastně hodí.
Já mám mládě. 🙂
Teď zrovna kouká do pračky. Když nepere, má ji jako zajímavý studijní materiál, když pere, má ji místo televize. Stejně jako ptáčky, co krmíme na balkoně.
Protože jsem střelená, koupila jsem potravinářské barvy a napatlala mu je do vody, když se koupal. V zelené vypadal jak vodník, v červené jak hraběnka Báthory. Doporučuju vyzkoušet i na psy, zvláště ty bílé. 😀
Nemůžu nikomu telefonovat. Hned se chce stát účastníkem hovoru a snaží se hulákat do telefonu.
Ráno se pohádal s panenkou. Nevím, co si udělali, zvíře neumí mluvit a panenka asi trucuje, protože mlčí. Možná jí vyčetl, že mu rostou zuby. Doufala jsem, že by mohlo být uražené i zvíře, protože by taky mlčelo, ale ne - vyžaduje, abych mu posedmnácté zazpívala Vánoce, Vánoce přicházejí.
Po poledni jdeme na osmiměsíční kontrolu. Ordinace je vzdálená něco přes kilometr a nám rupla duše u kočárku. Bude to holt procházka se závažím. Cca devítikilovým závažím. Jestli se nebudu ozývat, budete vědět, co mě skolilo.
Jak pro vedoucího tábora. 🙂
Právo užívat potemek máte tím, že tam bydlíte, ne tím, že jste majitel. Představte si, že byste byla v nájmu a majitel by Vám takhle do všeho kecal.
Že jste se přivdala, má vliv na rozhodování o nevratných procesech. Nemůžete si tam napr. postavit studnu, pokud budou ostatní proti. Ale na to, aby nebyly Vaše názory a Vaše přání respektovány ohledně běžných každodenních činností, na to nárok máte.
Já Vám neradím vyvolat rodinnou válku, ale dohodnout se na kompromisu, např. žádné dělobuchy a petardy od půlnoci do půl jedné. A pokud nelze, tak bez sebemenších výčitek sbalte psy a užijte si společné pohodové chvíle.
Já uznávám, že blbě vidím, ale dudka ještě poznám. 😀
Vy tam nebydlíte?
Protože jestli jo, jste v právu Vy a ne švagr, i když on vlastní a Vy ne.
A v tomto ohledu bych si dupla, dokud je čas. Taky se za pár let může stát, že Vám manželova rodina bude kecat do všeho, Vy si nebudete moct ani zasadit kytku u domu, krmit ptáky, parkovat auto nebo tak, a manžel bude dělat mrtvého brouka. A ty petardy budou jen ten nejmenší problém.
Buďto tam bydlíte se vším všudy, nebo nebydlíte vůbec.
Mám stehlíka! Juchů!
Pak ještě dva neidentifikovatelné ptáky. Manžel pozná houby a já bez brýlí ani to. Ale sýkory, hýl ani stehlík to nebyli.
Kdysi k nám lítal dudek a křivky. Teď to jsou už roky téměř výlučně sýkory. Takže každý druh navíc zaslouží oslavný taneček.
Já taky znám ozuby jen pro práci, pak se to sundávalo.
Ono cokoli, co na zdravé kopyto nepatří, na ně působí nepříznivě. Ale Vy zdravé kopyto nemáte, když máte nakuté terapeutické podkovy. Třeba ve Vašem případě nějak pomáhají, mají za úkol dorovnat kopyto nebo co já vím.
Ten kovář, který Vám dal ozuby, je ten samý, s kterým řešíte ten problém s kopyty? A co je to za problém? Máte foto kopyt a foto postoje?
Poližte ruce dlaněmi na stůl. Palec odtáhněte do pravého úhlu k ukazováčku. Na jedné ruce Vám prsty vytvoří písmeno L, to je levá ruka.
A ano, autoškolu jsem taky absolvovala s roztaženými dlaněmi, abych věděla, která ruka je levá a která pravá. Obvykle s tím nemám problém, ale tam jsem byla tak zmyšákovaná, že jsem si přestala být jistá.
Pokud se někdo bojí porodních bolestí, doporučuju epidurál. Nic nebolí, vjemy jsou omezené celkově, ale ne úplně. Je to báječná věc.
Teď už skoro je. V ČŘ se rodí tak málo dětí, že porodnice se můžou přetrhnout, aby poskytly lepší podmínky a vyšly rodičkám všemožně vstříc.
Protože jsem nebyla v nebezpečí. Ani malej ne.
Já bych neporodila. Bez lékařské péče bychom byli oba mrtví.
Mně se totiž nespustily kontrakce. Praskla mi voda a nic. Den čekali, že se spustí, další den už jsem měla nález protilátek, začínal nějaký zánět. Tak to dalších 24 hodin rozbíhali, brala jsem ATB. Nebýt tu ta možnost, nežiju.
Jak jsem psala, rodila jsem dlouho. Dlooouho. Takže za sebe můžu říct, že nebýt mého chotě, asi bych to vyčerpáním nezvládla a malej by šel na svět císařem.
Než došlo konečně na věc, trvalo to skoro dva dny, kdy jsem toho moc nenaspala. A když se to rozjelo (no, rozjelo, trvalo to ještě pěkných pár hodin), už jsem měla dost. A to to hlavní mělo teprve přijít. Manžel mě nosil, zvedal, tahal, opírala jsem se o něj při chůzi, nosil mi pití, posílala jsem ho pro sestřičky, mačkala mu ruku, podpíral mě v podřepu, když mě pak šili, choval malého, přikrýval nás, rožínal a zhasínal, šteloval kyslíkovou masku a větrání. A pak ještě obvolával rodinu. Já na to fakt neměla.
Jako jo, část té doby seděl a googlil křesla, co tam měli (mimochodem opravdu pohodlná), četl si noviny, počítal žaluzie v oknech…
Nikdy bych ho nenutila, aby tam se mnou byl. Ale jsem ráda, že byl.
Těhotenství bylo krásné. Porod trval 50 hodin, ale vlastně žádné drama to nebylo. Po porodu… a jéje. První tři měsíce jsou nejhorším obdobím života. Pak se to ale fofrem zlepšuje a už v Olíškových 6 měsících jsme letěli na Madeiru. Teď je to ještě lepší, žádné trápení s kojením, každý den mě překvapí něčím, co se naučil.
Kdyby neměl manžel zápal plic a já na ně oba nebyla sama, tak mám napečené cukroví, hotovou výzdobu a u kávy si houpu nohama. Fakt je to až neskutečné, jaký je to rozdíl oproti době před pár měsíci. To jsem neměla čas si ani vyčistit zuby. Učesat se? Natřít si obličej krémem? Nemožné. Zato teď cvičím, vyvařuju, ošetřuju pleť a vlasy…
Jasně, den blbec se občas vyskytne. Ale jinak - neměnila bych za nic na světě.
Ideální věk na první dítě je cca 22-25 let. Biologii neočůráme, věk není jen číslo. Ani u mužů ne, ti ten ideální věk mají o cca 2 roky později.
A to říkám jako, jak už jsem uvedla, stará prvorodička. Bylo mi 32, když jsem se stala mámou.
Já neúspěšně studovala, mám o 2 roky mladšího manžela, tak jsem pak čekala, až dostuduje on. To mi bylo 28 a shodli jsme se, že se musíme postavit na vlastní nohy, odstěhovat se z vlivu rodičů. Takže další dva roky padly na tohle. Pak mi našli zdravotní problém, který nepřipouštěl otěhotnění. Vyřešit to zabralo další rok.
Pak šlo naštěstí všechno ráz na ráz.
Asi bychom měli dítě dřív, kdyby nebyly takové obstrukce se stavbou. Cca o ty tři roky. 7 let, a ještě se nekoplo do země.
Já bych si přála mimi tak v 25-28 letech, ale prostě to nešlo. Nebylo místo, prostředky… nechtěla jsem mít děti a bydlet u rodičů. Partner v tu dobu ještě studoval, takže bychom neměli příjem.
Člověk si musí určit priority a nakonec nelituju, ale je pravda, že to mohlo dopadnout všelijak. Moje 2 spolužačky měly ve 30 předčasnou menopauzu. A měly po ptákách.
A okolí ještě řekne: proč si včas nezmrazily vajíčka?
Zjišťovaly jste si podmínky? To není reálná možnost, jak si zajistit plodnost.
…
Mně říct chlap, ten prstýnek ne, vezmi si tento, tak si ho nevezmu.