Já znám hromadu rodinných typů. A povětšinou to jsou muži.
Mám dva strýce a bratra, kteří udělají pro děti či vnoučata cokoli. Bratr si našel těhotnou partnerku před rozvodem, aby měl aspoň jedno dítě jisté, a pak si udělali spolu další.
Mám známého, který po dětech toužil tak moc, že si našel ženu se dvěma dětmi a další dvě adoptoval. Nemohl mít vlastní - nebo mohl, ale byl přenašečem genetické vady a netroufal si. Tehdy na to nebyly testy.
Manžel tedy není tak naprosto děti milující typ, ale malého miluje celým srdcem. Kromě kojení dělá všechno, nehtíčky mu stříhá výhradně on.
Mně přijde, že se teď ze všeho dělá feministické téma, přitom pokud to těm dvěma vyhovuje, tak je to v pořádku. Co je na tom, že si někdo z lásky změní příjmení, ať po manželovi, nebo manželce? A proč řešit, po kom se bude to dítě jmenovat? Koneckonců udělali jsme si je spolu, ale nikdo jiný nám u toho nesvítil, takže jsme se dohodli mezi sebou a nikdo, ani drahý pantáta, nám do toho nemá co kecat. Určitě bych si v tomto nestavěla hlavu, aby to bylo jakože fér. A degradovat otcovství na jednu spermii, no, můj milovaný by byl ochoten pro malého obětovat život, o tom vůbec nepochybuju. Tak co by se nemohl jmenovat po něm.
To nemyslím proti Vám nebo Orionce, nevadí mi hloubavé otázky. Ale ta obecná představa, že žena musí být tradiční, doma mít navařeno a vodit nažehlené děti do školky, nebo být emancipovaná, jezdit tirákem a mít svářečský kurz, ale neexistuje něco mezi… Je jen hrozně málo lidí, kteří jsou takto polarizovaní. A chtít se polarizovat, když taková ve skutečnosti nejsem, abych teda jako dostála tomu feministickému cítění, díky, nechci. Opravdu si myslím, že i ta maminka v domácnosti, kterou živí manžel, jehož jméno si vzala, jemuž žehlí po večerech košile a kterému vaří teplé večeře, může být šťastná, emancipovaná, sebevědomá, soběstačná a feministka k tomu úplně stejně jako každá jiná žena.