S KHS jsem řešila akorát kategorizaci, to by mě hodně překvapilo. Maximálně by zvedli náročnost za pracovní polohu.
Řešíš nápravu situace, nebo uznání nemoci z povolání? Přeskládat ty stoly sama nemůžeš. Třeba tak, aby monitory byly u sebe a vy dva jste seděli naproti sobě?
Čtyřleté dítě bych nenechávala s žádným psem samotné. (Já bych je nenechávala vůbec samotné, ale uznávám, že mohou nastat situace, kdy tomu nelze předejít.)
U nás se vždycky všechno dělilo mezi všechny členy rodiny stejným dílem. Takže dvě misky pudinku - jedna pro mě, druhá pro bratram oba dát rodičům aspon ochutnat, ale spíš byly ty misky čtyři.
Takže já to mám zafixované tak, že musím sníst svou porci celou (u nás se dojídalo), ale ani se nedotknout porce cizí. Nepřijde mi to zatěžko, když jsem to tak měla celý život.
Já koně nikdy neměla, ale chodívala jsem jezdit jako dítě a pak během střední školy. Na vejšce jsem to začala opouštět.
Teď si nedovedu představit, že bych znovu začala jezdit. Vůbec si to nepamatuji, mám pocit, že ani v nejlepších letech to nebyla žádná hitparáda. Jo povozit se párkrát ročně v lese, to jo, to bych si dala říct. Ale dřív jsem chtěla klusat, cválat, chtěla jsem začít skákat - co se za těch deset let změnilo? Teď si přeju akorát poklidnou lesní procházku.
Než jsem měla dítě, prožívala jsem aspoň dostihy… teď na ně nemám čaa a vůbec mi nechybí.
Chuť je obdobná, maso je tučnější, ale krom toho rozdíl není.
Ovlivnit krmením lze prakticky všechno, ale při stejném krmení bude vietnamské tučnější. Ono jak chcete to prase krmit - mininalizace tuků nestačí, prase vyrobí tuk i ze sacharidů, takže krmit tak, aby vietnamské mělo málo tuku, je drahý experiment.
I prvorodička samozřejmě může mít záněty. Jediné, z čeho profituje, je, že záněty neměla a má tedy vemínko zdravé. U opakovaných matek to není samozřejkost.
Potíž s těmi nechtěňátky je často v tom, že buďto byl důvod, že jsou nechtěná, nebo, i kdyby nebyl, stejně si nesou následky. Takže často je s nimi nějaký problém - přerostla, mají zdravotní neduh, jsou hlučná, straní se člověka atd., ale i kdyby ne, tak nejsou správně vychovaná, opečovávaná a na péči uvyklá. Ječí, když slyší vysavač, nesnášejí česání a stříhání drápků, brání si svůj prostor, mohou mít parazity, zplsnatělou srst, otlaky, jsou zvyklá na nekvalitní krmení a jiné nechtějí, koušou a tak dále.
Neříkám, že 100 procent jedinců je takových, ale je jich dost. On bezproblémový králík, morče, pískomil nebo třeba papoušek nevyžaduje obvykle tolik péče, aby nebyla vůle se o něj postarat, i když ho třeba nějak moc nechtějí. Lidi se zbavují většinou těch problémových mazlíčků.
Jako já bych něčího domácího mazlíčka taky nejedla, ale co s nimi, taky nevím.