Nic naplat. Včera bylo deset málo a tak jsem sem tam kukala do mapy a přemýšlela, kam bychom vyrazili dneska. A pak mi na zdi naskočil něčí příspěvek s Rozhlednou Salaš. V té lokalitě jsme už párkrát byli, ale na rozhlednu jsme ještě nedošli (krpál, že) a tak bylo rozhodnuto raz dva. Navíc mě silně motivovalo to, že nám chyběly dva kilometry k tomu, abychom překonali prozatímní měsíční rekord - 63 km výletů v březnu. Sice máme ještě příští srpnovou sobotu k dobru, ale čert ví, co bude. 🙃
Máme u Salaše takový šikovný zastrčený parkoviště, akorát se na něj jede takovou hloupou oklikou. No po cestě tam jsem čuměla do mapy a natrefila na takový pěkný odpočívadlo, který se tvářilo, že stačí jít kousek po žluté a jsem na vybrané trase. Tak že jo. Zapíchla jsem to tam, rychle si nacvakala trasu, zabila dementní ječící psy a mohli jsme vyrazit. 🤩
Bohužel jsem se už jaksi zapomněla podívat na převýšení nové trasy a když jsem se po prvním půl kilometru vracela pro ztracený náhubek, tak už jsem věděla, že zkratku po žluté za pár hodin prokleju do desátého kolene. Ano, ano. Celý ten úsek totiž vedl ze solidně zkujvenýho kopce. 🤧
No nic. Vytěsnila jsem z mozku nasranost, že to polezu za pár hodin zpátky v pekelným vedru a vyrazili jsme po trase. V lese byl božskej klid, nikde ani noha a já hrozně vtipně zrovna přemýšlela nad tím, proč jsou vždycky ti cyklisti tak dementní a nemaj zvonek a v hlavě si formovala nějakou poučku, až nějakýho potkám. Když se mi v tu chvíli ozvalo za zády "pustíte mě?", tak jsem zvládla akorát zaječet leknutím a cyklista byl pryč. 😂 No nic, poučku o volání dopředu si nechám na příště. 😂
Prvních čtyři a půl kiláčku jsme šli po krásné asfaltce a pak nás mapy stáhly doleva a pěkně holaj nahoru až chatě Hubertka. Tam jsme si dali první pauzu a vyfuněli kopeček. Psi si dali malou sváču a šli jsme po zelené dál. Až k rozhledně Salaš to bylo příjemně po rovince či mírně z kopce. Na rozhledně klasika vedro jako prase a lidí jak prase, tak jsme slezli kousek z kopce a snídani si dali až tam. Hodinky ukazovaly příjemných 10,5 km za námi a mapy ještě zhruba čtyři před námi.
U rozhledny jsem byla ale docela ráda, že jsme šli nakonec neplánovaně opačnou stranou. Takhle jsme došli k rozhledně na pohodu, prošli mezi lidma a šli dál. Za rozhlednou už byl ale dolů krpál jak pejča a jít to naopak, tak na rozhlednu napřed dolehne tisíc ku*ev a pak až se zjeví rudá a splavená Gábinka. 🤣
Tak jsme si zcupitali kopeček a prošli dědinou po pařícím sluníčku. Když už Réma vypadal docela splaveně, tak jsme akorát došli k jakési požární nádrži, takže skvělé osvěžení a holaj ke Zlacké studánce. Tam jsme vyprázdnili poslední zásoby vody, abych odlehčila krosně a tradá po žluté zpátky k autu.
Kevin je hrdina! Páč většinu kopce táhl jak drak.
Nakonec z toho byla krásná čtrnáctka a já zjistila, že se dá autem dojet právě až ke Zlacké studánce a je tam několik parkovacích míst. To se bude do příště hodit.