Myš zebrovaná - chov
Myš zebrovaná Lemniscomys barbarus (Linnaeus, 1766) je pestře zbarvený druh myšovitého hlodavce. Dorůstá délky těla 9–12 cm a ocas je o něco delší. Charakteristicky pro myši rodu Lemnyscomys, má i tato myš od krku k ocasu proužky. Podle těchto pruhů lze také rozeznat jednotlivé druhy. U myši zebrované jsou jasné světlé a tmavé pruhy na hřbetě a bocích těla (viz. foto).
Ve volné přírodě obývá severní Afriku, konkrétně Tunisko, Alžírsko a Maroko severně a severozápadně od pohoří Atlas. Existují však minimálně 2 pozorování i z jižního úpatí tohoto pohoří a tak bude pravděpodobně její rozšíření rozsáhlejší. V místě výskytu jí vyhovují travnaté (pole, louky), ale především křovinaté oblasti (středomořské křoviny, řídké lesy) od hladiny moře až do nadmořské výšky okolo 1000 m. n. m.
Aktivní je převážně přes den. Žije samotářsky. Ve volné přírodě konzumuje především rostlinou potravu – semena rostlin. Dokáže skvěle hospodařit s vodou, díky čemuž nemá charakteristický myší zápach. Délka cyklu je jako u jiných druhů rodu 3–5 dní a březost trvá kolem 21 dní. Rodí povětšinou 4–5 (zaznamenáno ale i 1-12) mláďat. Ta mají již po narození viditelné pruhy. Mláďata otevírají oči mezi 6. – 8. dnem a první pevnou potravu přijímají 10. – 14. Den života. Délka kojení je však 21–25 dní. Samci dosahují pohlavní dospělosti v 10. – 12. týdnu, samice pak až kolem 20. týdne života.
Myš zebrovaná není na seznamu CITES. Dle IUCN Red List jde o málo dotčený druh se stabilní populací. Početnost tohoto druhu se však rok od roku mění, takže zatím co některé roky jde o velice běžný druh, jiné roky jde o druh méně běžný. Krom přirozených predátorů ji tak žádné jiné nebezpečí, které by mohlo její stavy dramaticky snížit, nehrozí.
Chov
Myš zebrovanou lze chovat v teráriích či plastových boxech. Na dno lze použít písek či hobliny. Ubikaci je vhodné rozdělit kameny a větvemi (které myši využijí i na obrus zubů). Chybět by neměla ani napáječka a miska na potravu. Myši si staví hnízda ze sena, takže úkryt není nutností, můžeme jim ale za tímto účelem poskytnout například kokosové skořápek či květináčů. V rámci enrichmentu lze poskytnout různé prolézačky atd.
Jako potravu podáváme směs zrnin (proso, pšenice, slunečnice…), dále zelené (listy jitrocele, smetánky), zeleninu a ovoce. Důležitá je také živočišná složka, která se může skládat z hmyzu, vařených vajec či vařeného masa, někteří chovatelé uvádí i tvaroh. Nedostatkem živočišné složky si vysvětluji svůj neúspěch v chovu, kdy se myši, koupené již jako dospělé, dožili okolo téměř 2 roků, ale nikdy se mi nerozmnožily. Při sestavování krmné dávky je třeba dát pozor, aby myši neztloustly.
Při manipulaci musíme být velmi opatrní, aby nedošlo k úniku. Jde o poměrně plachá zvířata, která dovedou dobře skákat a jsou velmi rychlá. Nelze je chytat za ocas, neboť při uchopení dokáže svléknout část kůže, která již nedoroste. Rána se povětšinou dobře zahojí, nicméně postižená část ocasu odumře a myši tak z ocasu zbude pouze pahýl.
Myši chováme v páru či v malé skupině o jednom samci a více samicích. Spojit tyto myši může být velice obtížné. Pokud se to povede, samice může porodit až 4x ročně. Údaje o vývoji mláďat jsem již psal výše. Pohlaví lze u dospělých myší poznat snadno, samci mají dobře viditelná varlata. U mladých zvířat je to však problém.
Během svého chovu jsem vlastnil pár těchto myší. Ubikaci jsem měl umístěnou na polici v rohu místnosti, kde byl největší klid. Bohužel, i přes to se mi tyto myši nepodařilo rozmnožit, pravděpodobně v důsledku příliš malé míry živočišných bílkovin, jak jsem již psal. Chov jsem konzultoval i s jinými chovateli a krom případné neplodnosti některého jedince z páru je to asi jediný důvod, proč se mi tento druh nepovedlo rozmnožit.
