Pokousání od hada - skutečný příběh

Byla zima, konec měsíce prosince a právě opět nastal čas, nakrmit naše chovance. Tentokrát jsem začala krmit až v pozdních odpoledních hodinách. Naše hady nekrmíme v jejich teráriích, proto jsem si připravila speciální plastové přepravky a dostatečnou zásobu předem rozmražených potkanů.

Poté co jsem rozmístila hady do přepravek, začala jsem je postupně krmit. Někteří hladovci na sebe nenechali dlouho čekat a potkany sežrali okamžitě. V první várce hadů se však našli i tací, kteří se loudali a potkánky si vychutnávali delší dobu. Po úspěšném nakrmení jsem hady vrátila do svých terárií.

Přepravky jsem vyčistila a připravila je na druhé kolo. První část krmení trvala vcelku dlouho a venku se mezitím setmělo. V místnosti, kde jsem hady krmila, bylo již šero a vzduch byl nasycený pachem potkanů. Hadi, nabuzení pachem kořisti, začali v teráriích netrpělivě prolézat sem a tam. Chtěla jsem ještě zkrmit potkany, které jsem měla již rozmražené a tak jsem se vrhla na druhou várku hadů.

Všechny, zatím nenakrmené hady, jsem bez problémů vyndala z terárií a zavřela je do připravených přepravek. Zbývala poslední dospělá samička, která je cca 1,5 metru dlouhá. Protože již byla roztažená přes celé terárium, podebrala jsem ji hákem v přední části těla, v zadní části chytila rukou a chtěla ji přendat do přepravky. Nechtěla jsem ji brát pouze do rukou, protože již očividně čekala na kořist, jejíž pach se nesl celou místností.

Samičce se ale do přepravky tentokrát viditelně nechtělo. A jak jsem zvyklá na to, že naši hadi nejsou agresivní a nekoušou, tak jsem se ve spěchu a bez přemýšlení chystala chytit hada za hlavičkou a do přepravky ho strčit. Had, který už byl zadní polovinou svého těla v přepravce, byl zase zvyklý na to, že v tomto boxu dostane své krmení. Vzduch plný pachu z potkanů tomu také nasvědčoval. Moje ruka se přiblížila k jeho hlavičce. Had, v domnění, že jde o očekávanou kořist, pohotově zaútočil. Přesně zasáhl cíl, když se mi zakousl do palce. Mému tělu však okamžitě zavelel reflex a já samozřejmě bezděčně trhla rukou vzad. V té rychlosti jsem si ani neuvědomila, co se děje. Cítila jsem jen, že hadovo sevření povolilo a uvědomila jsem si, že mě jeden z našich miláčků právě kousl.

Vyčistila jsem si ranky od hadího kousnutí dezinfekcí a prozkoumala palec, jestli v rankách nejsou nějaké hadí zoubky. Bylo celkem jisté, že palec bez úhony nezůstane. Vytáhla jsem tři zuby, dlouhé asi 3 až 4 mm. Poslední zub, který jsem v ráně našla, jsem však nemohla pinzetou zachytit a vytáhnout. Byl moc hluboko.

Zavolala jsem tedy kamarádce, jestli by mě nechtěla zavézt na chirurgii do místní nemocnice a mezitím vrátila nakrmené hady do svých terárií.

Vytažené hadí zuby

Na chirurgii jsme dorazily kolem osmé hodiny večerní. Službu konající sestřička se zeptala, co potřebujeme. Řekla jsem jí, že mě pokousal had. Požádala mě o chvilku strpení a odběhla. Po chvilce sestřička otevírá dveře ordinace, načež volá do čekárny: "Pojďte s tím pokousáním od psa."

Netušila jsem, na koho volá. Udiveně jsem se rozhlédla po čekárně. Čekárna byla pustá, nikde ani noha. Kamarádka, která zadržovala smích, se na mne otočila: “To bude asi na Tebe.”

Vešla jsem tedy do ordinace. Hned ve dveřích sestřičce oznamuji, že mě nepokousal pes, ale had a že bych potřebovala hadí zub vyndat z rány.

Sestřička udiveně vykulila oči: "Had jo?" a odešla se poradit s doktorem. Po chvíli se vrátila a poslala mě na internu.

S kamarádkou, která zůstala, neboť byla zvědavá, co se bude dít, jsme dorazily na internu. V přízemí, kde se nachází ordinace, nikdo bohužel nebyl. Našly jsme pouze zvonek. Byl však na jipku, kde leží těžce nemocní pacienti. Nechtěly jsme zde zvonit a rušit, proto jsme vyjely výtahem do prvního patra. V tomto patře se nachází lůžkové oddělení pro ženy. Zamířily jsme k sesterně. Sestřička, která seděla sama v místnosti, k nám přišla a zeptala se: "Copak potřebujete, hledáte někoho?"

"Dobrý den, hledám nějakého doktora, protože mě pokousal had" povídám já.

"Venku se začíná oteplovat co?" povídá sestřička a začala se smát.

Nechápavě jsme se na sebe s kamarádkou podívaly. Nevěděla jsem, jak to souvisí s kousnutím od hada a tak pravím: "No na to, že je konec prosince je vcelku teplo."

Sestřička nás poslala zpět do přízemí, abychom zazvonily na jipku. Když jsme zazvonily, vyšla další sestra. Řekla jsem jí, že hledáme nějakého doktora. Vzala mě do ordinace. Než přišel doktor, zeptala se mě, co potřebuji. Pověděla jsem jí, že mě pokousal had a že bych potřebovala vyndat z ruky hadí zub, načež se sestřička začala smát. V tom vešel do ordinace mladý doktor a sestřička mi povídá: "No tak, jen se panu doktorovi pochlubte, co se Vám stalo" a nepřestávala se smát.

Já docela v šoku ze všeho toho dění kolem odpovídám už trošku nejistě: "Pokousal mě had a potřebovala bych vyndat hadí zub z ruky."

Doktor se usmál na sestřičku: "A nebyl náhodou jedovatej, co?"

Okamžitě jsem odpověděla: "No to teda nebyl."

"A jak to víte s takovou jistotou?" a doktor se zase usmál.

V tom mi teprve došlo, že já sice beru jako naprostou samozřejmost, že hady dlouhá léta chováme a zná nás celé město, ale sestřička s doktorem o tom evidentně neví. Nejspíš si o mně mysleli, že jsem pod vlivem nějakých návykových látek, nebo že jsem asi tak trošku na hlavu, jak se říká. Teprve nyní jsem pochopila, proč se mi všichni smáli. A tak jsem jim vypověděla raději do detailů, jak se vše událo. S náznakem pochopení mě doktor poslal zpátky na chirurgii se slovy: "S tím my tady nemůžeme ale nic udělat."

Vrátily jsme se tedy úplně na začátek, na chirurgii. Sestřička, která si myslela, že mě pokousal pes, vyšla z ordinace a s úsměvem se ptá: "Tak kdo Vás pokousal tentokrát?"

"Posílají mě sem zpátky z interny, kvůli tomu hadímu kousnutí," povídám já.

Smějící se sestřička, nechápavě vrtíce hlavou, mě pozvala do ordinace. Během několika okamžiků vešel také doktor a ne zcela dobrou češtinou se zeptal, co se mi stalo. Už poněkolikáté za ten večer jsem zopakovala, že potřebuji vyndat z palce hadí zub. Ukázala jsem na svůj palec a řekla, že některé zuby, už jsem doma vyndala, ale některé že tam zůstaly a že je nemohu pinzetou zachytit a vytáhnout.

Chirurg se na zranění chvíli díval: "Zmejá"?

"Da, zmeja", přešla jsem také do ruštiny, kdy jsem si vzpomněla, že zmeja znamená v ruštině had.

Poté se mi doktor vážně podíval do očí a řekl: "A nechcete si ten zub vyndat sama?"

Zarazila jsem se: "No kdyby to šlo, tak už jsem ho dávno vyndala doma."

Chirurg se obrátil k sestřičce: "Když na tom paní trvá, tak se jí na to podíváme."

Umrtvili mi ruku a doktor skalpelem rozřízl palec. Celou dobu jeho snažení, jsem mu popisovala, jak takový zub vypadá, aby věděl, co má vůbec hledat. Po snad čtvrthodinovém hledání chirurg žádný zub nenašel a tak řekl: "Zašijeme to a uvidíme, co to udělá." A než se dal do šití, vzal ještě jakousi chirurgickou škrabku, že s ní pročistí ránu. Jakmile projel ránu škrabkou, vyplavila se krev a společně s ní hadí zub.

Doktor překvapeně volá: "Tady je ten hadí zub!"

Zaslechla jsem rychlé kroky z vedlejší místnosti. To se zvědavá sestřička běžela podívat, jak takový hadí zub, který v životě neviděla, vypadá.

Ránu mi zašili. Asi tak měsíc po této události, se mi na stejném místě, na palci udělala boulička a uprostřed ní malý stroupek. Palec mě fakt docela bolel, ale k doktorovi už se mi teda vůbec nechtělo. Tak jsem bouličku silou zmáčkla a představte si, vylezl z ní ještě jeden, zapomenutý zub!

Když jsem tuto příhodu, která se mi opravdu stala, vyprávěla svým známým, poté co se přestali smát, mi řekli: "Buď ráda, že Tě neposlali na psychiatrii a tam si Tě nenechali".

Dan & Mirka - D&M Boas

https://rainbowboas.webnode.cz/nas-chov/