Leguánek obojkový - zkušenosti s chovem

Leguánek obojkový, nazýván též leguán obojkový či leguánovec obojkový, je ještěr rodu Crotaphytus. Taxonomické zařazení: Třída Reptilia (plazi), řád Squamata (šupinatí), podřád Sauria (ještěři), čeleď Iguana (leguánovití), rod Crotaphytus (leguánovec). V současné době obsahuje rod 9 druhů, které jsou dále děleny na téměř 40 poddruhů, respektive barevně odlišitelných lokálních mutací jednotlivých druhů.

Následujících devět druhů bylo popsáno a jsou v současné době uznány za platné:

Každý z výše uvedených druhů je barevně odlišen. Některé jsou schopny se mezi sebou křížit, přičemž potomci bývají téměř vždy neplodní.

Do rodu Crotaphytus byli dříve řazeni i leguánci leopardí. Těm byl posléze přiznán samostatný rod Gambelia. V současné době jsou známy tři druhy, a to Gambelia copeii, Gambelia sila a Gambelia wislizenii.

Tolik k představení druhu a nyní pár osobních postřehů z chovu

V ČR se nejčastěji chová druh Crotaphytus collaris. Stále je asi nejvíce zastoupeno zbarvení „klasik“, které se označuje jako Crotaphytus collaris collaris. Zde je samec méně zbarvený, většinou má jen lehký zelenavý nádech, jinak je barva spíše hnědavá. Samičky jsou v naprosté většině případů hnědošedé. Dále se můžeme setkat s označením Crotaphytus collaris Wichita či Wichita Mountains. Jedná se o lokálně zbarvenou mutaci, která se v přírodě vyskytuje u tohoto pohoří. Zde je samec nápadně modrozelený se žlutou či oranžovou hlavou. Samičky bývají zbarveny méně výrazně, nicméně u této lokální mutace jsou i samice takto zabarvené. U této mutace se jedná o poměrně mohutná zvířata, kdy jejich velikost vynikne při porovnání s další barevnou mutací tohoto druhu a to Crotaphytus collaris auriceps. Jak už latinský název napovídá, zde se jedná o zvířata se „zlatou“ hlavou. Samci jsou opravdu výrazně modrozelení, kdy modrá vystupuje více. Hlava bývá sytě žlutá. U této mutace jsou opravdu stejně výrazně zbarvené i samičky, ikdyž samci opět přeci jen trochu vynikají. Zvířata této mutace jsou nejmenší ze všech z rodu Crotaphytus. Další mutací z druhu Crotaphytus collaris, se kterým je možné se v ČR setkat je označení Crotaphytus collaris blazing blue. Zde se jedná o stejná zvířata jako ta s označením Crotaphytus collaris Wichita či Wichita Mountains, nicméně zde jsou samci opravdu krásně modří, a i samice mají modravý nádech, zelená barva zde téměř není. Můj osobní názor je, že se jedná o vyselektovaná zvířata, kdy se v chovech podchycovala nejvíce modrá zvířata a v dalším chovu se používala ta a bylo dosaženo tohoto čistě modravého zbarvení. V ČR se dále chová lokálně zbarvená mutace s označením Crotaphytus collaris New Mexico. Jak už název napovídá, jedná se o zvířata, která se ve volné přírodě vyskytují v lokalitě Nového Mexika. U této lokální mutace převládá žlutavé zbarvení, nebo aspoň světle okrové a dalším charakteristickým znakem u této mutace jsou daleko větší skvrny na kůži oproti ostatním mutacím. 

Dalším ze stejného druhu jsou zvířata s označením Crotaphytus collaris melanomaculatus. Zde se jedná o poměrně velká zvířata, která mají zvláštní šedavou barvu s výraznými tmavými skvrnami. Nohy a boky zvířat mají zelenavý nádech. Jednou z posledních mutací, která se objevuje v chovu v ČR, ale v zahraničí je označení Crotaphytus collaris Blue Panther. Opět jak označení naznačuje, tak se jedná o zvířata s modravou barvou. Samci jsou zde světle modře zabarvení, samičky bývají spíše šedohnědé, ikdyž někdy se povedou i modré samice. Hlavním rysem této mutace je ale to, že jejich skvrny nejsou nikdy bílé, ale pouze černé. Jedná se panteří vzor a odtud tedy název. Tato mutace je jediná, která se nevyskytuje ve volné přírodě a jedná se čistě o vyšlechtěné zbarvení. Z dostupných informací vyplývá, že se nejspíše jednalo o genetickou vadu v chovu kdysi ve Francii. Toto zbarvení bylo podchyceno a nyní se zvířata již řadu let chovají cíleně s tímto vzorem a barvou. Vzhledem k tomu, že se nejspíše skutečně jednalo o „vadu“ v chovu, tak genová základna těchto zvířat nebyla velká. Z tohoto důvodu se do chovu přidávala a někdy stále přidávají zvířata „klasik“ a to pro oživení krve. Tímto se však stalo, že kromě zvířat s genem Blue Panther se rodí i zvířata, která sama tento gen viditelně nemají, ale přenáší jej na svoje potomstvo. Tato zvířata se označují Crotaphytus collaris HET Blue Panther. Nemají tmavé skvrny, ale bílé, jako ostatní mutace. Samci bývají zbarveni modrozeleně. U této barevné mutace se doporučuje chovat vždy jedno ze zvířat HET (Hetero) a druhé s plným genem.

Dalším druhem, který se objevuje v chovech i v ČR je Crotaphytus vestigium. Zde se jedná o poměrně velkého ještěra, aspoň co se porovnání třeba s Crotaphytus collaris auriceps týče. Zde se jedná o zvířata, která mají světlý (bílý či žlutobílý) podklad s hnědavými pruhy, do kterých se vlévají bílé skvrny. Jejich ocas je mírně zploštělý na bocích. Obě pohlaví jsou podobně zbarvená, nicméně samci jsou impozantnější.

Občas je možné v chovech narazit i na druhy Crotaphytus bicinctores či Crotaphytuc insularis. Jedná se o podobně zabarvené druhy. Na těle převládá hnědavá barva v různých odstínech, která vytváří různě tmavé příčné pruhy plné světlých skvrn. Druh Crotaphytus bicinctores má více bočně zploštělý ocas. Podobně zabarveným druhem, který se již také objevuje v českých chovech je Crotaphytus Nebrius. Zde je podklad těla spíše takového světlého nádechu, někdy až do zelena. Slévající se pruhy na těle jsou spíše šedavé barvy. Skvrny jsou opět bílé.

Jedním z nejžádanějším a stále nejdražším druhem, který je možné vidět v chovu, je druh Crotaphytus dickersonae. Zde je rozdíl mezi samcem a samicí poměrně markantní, a to nejen ve velikosti. Samci jsou nádherně modře zabarvení, samice jsou spíše šedavé s modrým nádechem a tmavými pruhy na těle.

Všechny druhy mají na krku jakýsi dvojitý obojek, který dal tomuto rodu jejich jméno.

Tolik asi k druhům, které je možné potkat v chovech v ČR či zahraničí. Ostatní druhy rodu Crotaphytus se v chovech v Evropě neobjevují, neboť z dostupných informací je zřejmé, že se jedná o chráněné druhy se zákazem odlovu i importu.

Co se samotného chovu týče, tak se jedná o zvířata, která je možno chovat jednotlivě (když nechceme odchovávat) anebo v páru či ve skupinách. Nikdy však není možné chovat pohromadě dva samce. Samci jsou mezi sebou velmi agresivní a při společném chovu vždy nakonec dojde k úhynu jednoho z nich, a to buď přímým útokem silnějšího jedince anebo stresem. Chov dvou samců by byl možný pravděpodobně jen v opravdu velkém teráriu, tedy délky nejméně 3 metry, kde by si samci byli schopni vytvořit každý svoje teritorium. Pokud se rozhodneme pro chov jediného zvířete, tak minimální velikost terária by měla být 100 x 50 x 50 cm. Terárium by mělo mít buď 3D stěnu a nebo být členité. Přestože se jedná o poměrně malé ještěry, tak jsou to zvířata velmi pohyblivá a když „mají náladu“, tak využijí opravdu každý centimetr terária a běhají a běhají. Pokud je chceme chovat v páru, je třeba velikost přizpůsobit a to nejméně 120 x 55 x 55 cm. Pokud se rozhodneme chovat samic více, opět musíme přizpůsobit velikost terária. Pro chovnou skupinu 1 samce a dvou či tří samic je dobré terárium minimálně 120 x 60 x 60 cm. Vždy větší je lepší.

Tato zvířata ocení opravdu dobré osvětlení, tedy terárium osadíme vhodným UVB zdrojem, který je nutný pro chov suchomilných ještěrů. Zcela určitě doporučím některou z vhodných výbojek. Osobně využívám výbojky s předřadníkem, které mi přijdou kvalitnější a je možné využívat i menší watáže při zachování stejných teplot, jako u silnějších výbojek bez předřadníku. Samozřejmě je možné použít i jiné UVB zdroje, jako jsou kompaktní žárovky či UVB trubice, nicméně u tohoto druhu ještěrů bych to nedoporučoval. Dalším světelným, potažmo tepelným zdrojem je výhřevná žárovka. Kdo terárium osadí výbojkou, tak většinou nemusí tuto okolnost řešit, neboť výbojky kromě UVB záření vydávají i poměrně dobré UVA světlo, ale hlavně hřejí. Kdo neosadí výbojkou, tak musí řešit ohřev, a to nějakým vhodným tepelným zdrojem. Nejlépe nějakou bodovou či reflektorovou žárovkou, která se musí umístit co nejblíže zdroje UVB, aby zvíře najednou přijímalo jak teplo, tak UVB záření. Já osobně v teráriích využívám ještě bodová natáčecí doplňková tepelná světla, kterými ohřívám případně v chladnějším období terárium, popřípadě v době kladení vajec jimi mířím na kladiště. Tato světla jsou většinou v letních měsících vypnutá. U těchto denních ještěrů je poměrně velmi důležité plnospektrální osvětlení terária, které se řeší buď trubicovou zářivkou. Tyto speciální trubice bývají většinou označeny slovem BIO. Jedná se vlastně o „zdravé“ světlo, které se používá i pro lidi. Existují i jiné (žárovkové) možnosti, ale ty se v teráriích moc často nevidí. Další a lepší možností je využití plnospektrální výbojky s předřadníkem, která má lepší parametry a větší dosah. Přes letní měsíce svítíme 12 hodin denně, když se blíží zima, tak osvit snížíme. Tolik asi ke světlům.

Terárium jako takové by mělo být dobře odvětrané. To znamená, že v přední spodní části, popřípadě na jednom z boků ve spodní části, jsou větrací (nasávací) otvory a strop jako takový je poměrně dost otevřený a krytý síťkou proti útěku hmyzu. Strop by měl být otevřený minimálně z jedné třetiny. V teráriu vzniká tzv. komínový efekt, kdy zvenčí nasává čerstvý vzduch a stropem terária se odvádí ten špatný. Nikdy nesmíme mít nasávací otvory na obou bocích, vznikl by průvan, který zvířatům škodí. V teráriu je dobré mít vždy část chladnější, kam se zvíře může v případě potřeby uchýlit, jinak ale udržujeme v teráriu teplotu cca 25-27°C. Pod výhřevem 40-45°C.

Zvířata by měla mít přístup k vodě, ikdyž často nepijí. Jedná se o výlučné hmyzožravce, popřípadě lehké masožravce. Z 99% zvířata nežerou zelenou potravu, ikdyž i výjimky se najdou, zvláště mláďata občas najemno nastříhanou zelenou potravu okusují. Hlavní potravou jsou tedy v chovech cvrčci, sarančata, švábi a občasně mouční červi a červi zophobas. (potemník brazilský) V přírodě jsou potravou i menší ještěrky, pavouci apod. Není výjimkou, že je potravou i mládě nebo malý kus stejného druhu. Zvířata nutně nežerou každý den a není problém je nechat i několik dní bez potravy. Pokud je zvíře v dobré kondici, tak bez problémů vydrží krátkodobě bez potravy, a tedy odjezd na dovolenou cca do 7 dnů nebývá žádný problém. Jako substrát se používá buď písek nebo jemný štěrk. Já jsem v poslední době přešel na holubí grit, který je přírodní, esteticky pěkný a v případě pozření, tak nehrozí problém.

Jedním ze specifik chovu a s tím spojenému odchovu těchto ještěrů je nutnost je na zimu „zazimovat“, to znamená uvést je do stavu brumace, ve kterém vydrží cca 3 měsíce. Toto je nutné jednak pro zdraví zvířat samotných, tak hlavně pro reprodukční schopnost a vůbec ochotu k páření. Příprava na brumaci začíná na podzim, kdy se snažíme zvířata „uložit ke spánku“ během měsíce listopadu. Někdy již v říjnu, někdy až v prosinci. Většinou si o to ta zvířata sama „řeknou“ tím, že již nejsou tak aktivní, jen polehávají, vyhledávají chladnější místa apod. V tomto období přestaneme podávat potravu. Zvířata dostanou jen vodu a minimálně 14 budou bez potravy, ale stále ještě v teráriu svítíme a topíme, ikdyž je možné již dobu osvitu snižovat. Po 2-3 týdnech bez potravy by zvířata měla být zcela vyprázdněná a připravená na brumaci. V tomto čase již topíme a svítíme jen 4-6 hodin. Následuje samotné „zazimování“. Nejlepší variantou jsou chladící inkubátory, lednice či vinotéky, kde je možné regulovat teplotu. Zvířata vložme samostatně do plastových krabiček s větracími otvory. Někdo dává na dno jemný písek, někdo jen papírové ubrousky. Je dobré mít v krabičce malou misku s vodou. Ideální rovněž je, pokud je krabička neprůhledná. Než zvíře vložíme do krabičky, je dobré si jej zvážit a poznačit i datum uložení. Poté zvířata vložíme do vhodného chladícího zařízení s tím, že nejprve teplotu nastavíme na pokojovou, popřípadě jen lehce, o jeden až dva stupně, nižší. Posléze každý den snižujeme o stupeň až dosáhneme teploty 8-10 °C. U mutace auriceps je vhodné jít ještě níže cca 6-8 °C. Takto zvířata zůstanou po dobu cca 3 měsíců. Po této době začneme opět postupně přidávat teplotu až na pokojovou a následně je možné zvířata přemístit zpět do terárií, kde budeme v postupném zvyšování teploty pokračovat až dosáhneme vhodných teplot pro chov. Během brumace je vodné zvířata kontrolovat, někdy je možné je opatrně i zvážit. Pokud zvíře ubývá rychle na váze, tak je něco špatně a je nutné na to reagovat zrychlenějším probuzením, ohřátím, začínáním podávání potravy, popřípadě návštěvou veterináře. Bohužel se někdy může stát, že zvíře při brumaci, nebo těsně po probuzení uhyne. Stejně tak se tomu děje i v přírodě. Nicméně tato zvířata tento zimní odpočinek vyžadují a bez něj téměř není chov možný. Zimní odpočinek je možné realizovat v případě nouze i v teráriu, kdy si zvíře samo najde vhodný čas a místo k přezimování, nicméně je opět nutné si pohlídat, aby zvíře bylo vyprázdněné, delší dobu bez potravy a nedošlo v době spánku ke zkvašení potravy v těle zvířete. Stejně tak je nutné, aby chovatel dokázal teplotu snížit alespoň na 12-15 °C. Zvířata zimovaná v teráriích spí většinou kratší dobu, cca 2 měsíce. Kolikrát taková teplota nestačí k tomu, aby samci po probuzení začali pářit samice a pokud ano, tak se často stává, že vejce nejsou oplodněná a to i přesto, že zvířata jsou plodná.

Jinak po probuzení dochází v krátké době k období páření. Že bude docházet k páření, popřípadě, že k němu již došlo nám dají samice najevo tím, že se jim na těle objeví oranžové skvrny. Tyto skvrny zde mají samice jen a pouze v období před pářením, při období páření a krátce po něm. Pak toto zbarvení opět pomalu mizí. Oranžové skvrny mají všechny druhy i mutace, jen u Pantherů je opravdu málo výrazné. Někdy se však stává, že samice mají tzv. falešnou březost. To mají oranžové skvrny opravdu dlouho a přestože se vizuálně jeví jako gravidní, tak se opravdu dlouhou dobu nic neděje a nedojde k žádnému nakladení vajec. V tomto období je většinou samec nechává již v klidu a tak mám za to, že je to možná nějaký způsob obrany samic proti páření. Samci jinak bývají velmi aktivní, náruživí a kolikrát dokážou samice i poměrně zranit. Při páření chytá samec samici vzadu na krku a při tomto často dojde k narušení kůže. Někdy je to tak intenzivní a opakované, že dojde k většímu poranění a je nutné samce od samic raději oddělit, aby mohlo dojít k zahojení. Po napáření dochází do cca 3 týdnů k nakladení vajec. V této době je dobré připravit samicím vhodné kladiště. Nejlépe nějakou vyšší tmavou bednu s vlhkým pískem a malý otvorem pro vlez v hodní části. Dobré je, když je písek nejenom vlhký, ale i teplý. Já proto na kladiště v tomto období svítím doplňujícím bodovým světlem. Samice někdy hrabe třeba i týden, než naklade vajíčka. Těch bývá v průměru 4-12, ale někdy jsou třeba i jen 2 a nebo jich je i až 18. Záleží také na stáří a velikosti samice, jejích zkušenostech a také na druhu, o který se jedná. Obecně Auriceps mají snůšky menší, u Pantherů jsem měl i 18 ks. V naprosté většině případů dochází k páření jen po probuzení ze zimování, kdy z jednoho páření bývají většinou 1-3 snůšky v rozmezí jednoho měsíce mezi sebou. V některých chovech dochází k dalšímu páření a kladení vajec ještě v období října či listopadu, což ale není vůbec vhodné vzhledem k nutnosti zimního odpočinku a samice bývají po vykladení vysílené a může to znamenat problém.

Samici necháme vždy v klidu vyklást všechna vajíčka, jinak hrozí zadržení snůšky, na což tento druh poměrně trpí a pak většinou dochází k úhynům samiček. Někdy se stává, že samicím kladiště z nějakého důvodu nevyhovuje a pak většinou kladou pod výbojku a často vajíčka už nestihneme zachránit, neboť stačí vyschnout.

Po vykladení přeneseme vajíčka do vhodného inkubátoru. Je jedno, zda se jedná o profesionální nebo doma vyrobený. Sám používám doma vyrobený inkubátor vodního typu. Jedná se vlastně o takovou nádobu s vodou, která je izolovaná. V horní části inkubátoru jsou vajíčka v krabičkách s vermikulitem či jiným vhodným substrátem na líhnutí. Tyto krabičky jsou mimo vodní lázeň. Teplotu zajišťuji akvarijním topítkem s termostatem, které je vloženo ve vodě. Vše je dále jištěno ještě jedním termostatem zvenku. Ale je možné použít i suchý typ inkubátoru nebo zakoupený. Důležité je si hlídat vlhkost a teplotu. Někdo inkubuje, jako já, přímo v inkubačním substrátu, někdo využívá inkubační krabičky, kdy vajíčko leží na takové větrací mřížce. Pokud se rozhodnete pro inkubaci přímo v substrátu, tak je dobré tento substrát, například vermikulit, nejprve namočit. Poté jej v ruce silně vymačkáte a následně vložíte do krabičky. Do takového substrátu vkládáme vajíčka z kladiště. Osobně je lehce přihrnu vermikulitem, ale můžou jen volně ležet. Vajíčka by kolem sebe měla mít trochu prostoru, neboť pokud budou oplodněná, tak budou růst na objemu. Teplotu nastavíme na 27-29°C. Vajíčka občasně kontrolujeme, ale nikdy je neotáčíme! Pokud se nám zdá malá vlhkost, tak je možné zkontrolovat fouknutím do krabičky. Pokud vermikulit začíná poletovat, tak je dobré jej opatrně kolem vajíček navlhčit například injekční stříkačkou. Ale většinou mám praxi, že u vlhkého typu inkubátoru toto nutné není. Tím, že mám poměrně velkou vodní část, tak ani za celou dobu není nutné doplňovat vodu. Mláďata se líhnou v rozmezí cca 50-70 dnů. Někteří chovatelé tvrdí, že lze pohlaví mláďat ovlivnit hodnotou teploty v době inkubace, nicméně já osobně to nepokládám za pravdivé. V naprosté většině případů jsou v chovech požadovány samice a tak by chovatelé inkubovali právě samičky, ale většinou jsou v nabídkách více samci. Sám jsem zkoušel inkubovat při 27°C, ale i při 30°C, ale nikdy jsem nezaznamenal, že by se poměr pohlaví nějak výrazně lišil. Můj osobní názor je ten, že každá samice má geneticky nějak dané to, čeho se vylíhne víc a ani experimentováním s teplotou to nijak nemění. Ale možná se pletu, ikdyž i poznatky přátel chovatelů mi dávají za pravdu.

Po vylíhnutí je dobré mláďata chovat v menším prostoru, aby lépe zvládla lov potravy. Jak rostou, tak je možné prostor zvětšit. Opět je nutné UVB, výhřev i plnospektrální dosvit. Krmíme malými sarančaty či cvrčky a šváby. Dávám mladým i najemno nastříhané zelené krmení (většinou listy pampelišek) a některé mladé žerou občas i toto zelené. Ale většinou žerou jen to co se hýbe. :-) Zajímavostí je to, že některé mutace, jako je třeba auriceps či wichita mají na sobě již od narození oranžové zabarvení. Jinak se na mláďatech objevuje oranžové zabarvení tak v měsíci věku a to paradoxně u samců. Pravděpodobně se jedná o jakýsi ochranný prvek proti starým samcům, neboť jinak mají na sobě oranžové skvrny jen gravidní samice a v plném oranžovém zbarvení již samci nechávají gravidní samice být. Mladým samečkům toto oranžové zbarvení postupně mizí a ve věku 6 měsíců již jej vůbec nemají. Přibližně do věku těch 6ti měsíců není problém mladé chovat pohromadě. Od 6ti měsíců se již začínají mladí samci prosazovat a je dobré je pomalu rozpustit do samostatných chovů. Jinak je dobré mladé kusy „pustit do světa“ nejdříve ve věku alespoň dvou měsíců.

Cenové rozmezí zvířat je poměrně variabilní, samozřejmě záleží na chovateli a konkrétním druhu či mutaci. Obecně ale platí, že nejlevnější jsou „klasikové“ Crotaphytus collaris collaric, pak asi forma New Mexico, potom Pantheři a Wichita, následuje Auriceps a Melanomaculatus. Z dalších druhů bude v podobné cenové výši jako Auriceps druh C. bicinctores či C. nebrius, vyšší cena je u C. vestigium a nejvyšší u C. dickersonae.

Ještě možná pár slov k rozdělení pohlaví. U většiny druhů i mutací je pohlavní rozdíl poměrně dobře v dospělosti vidět. Samci bývají impozantnější, více vybarvení, samičky spíše menší, i když kolikrát v těle robustnější a méně vybarvené. Nicméně takový rozdíl je patrný až v dospělosti. Jak si s tímto poradit u mláďat a mladých kusů? Existuje pár dobrých ukazatelů. Jedním z nich jsou opravdu velké šupiny na kořeni ocasu samců pod kloakou. Samci zde mají 2-6 šupin opravdu velkých. Zvláště 2 a 3 šupiny od středu (na obě strany) jsou větší než jiné. Samičky zde mají většinou jen stejně velkou řadu drobných šupin. Dalším dobrým ukazatelem může být, že některé samičky mají v prostoru mezi těmito šupinami a kloakou dvě „pohlavní samičí“ skvrny. Jedná se o malé černé tečky u kořene ocasu na spodní straně, každá na jedné straně. Pokud takové tečky zvíře má, tak se jedná na 100% o samičku. Některé samice však tyto skvrnky nemají. Zde potom musíme věřit malým či velkým šupinám a nebo se spolehnout na další možnost a tou je prosvícení. Je dobré zvíře prosvítit u kořene ocasu ve větší tmě silnějším diodovým světlem. Zvláště u mladých kusů to jde poměrně snadno. Zde poté zřetelně uvidíme 2 samčí hemipenisy a nebo samičí shluk pohlavních orgánu.

Doufám, že Vás článek zaujal a stanete se třeba někdy také chovatelem některého z těchto krásných tvorů. Nějaké další info či fotografie je možné najít na mém webu www.saurosmania.webnode.cz