Humorný zážitek s poštolkou obecnou

Je to již nějaký ten rok zpátky, co se mi stala příhoda, kterou vám budu nyní vyprávět.

Za oknem našeho bytu, který je v pátém nadzemní podlaží, máme opravdu velmi široké parapety a tak zde celoročně krmím ptáčky, kteří k nám zavítají. Létají k nám zvonci, sýkorky, vrabci a hrdličky dokonce v celých hejnech o počtu i dvaceti jedinců. Občas je zde k vidění také konipas, kos, či brhlík.

Sýkorky, a jsou to sýkorky modřinky, nám za oknem v budkách též pravidelně z jara hnízdí a vyvádějí své mladé. Je to opravdu krásná podívaná, když člověk leží na sedačce, slyší, jak ptáčátka v budce "křičí" a vidí, jak se rodiče o své potomky starají a jak létají celý den v jednom kuse sem a tam dokud se nesetmí a přinášejí jim potravu. 

Jednou v zimě, když jsem právě pracoval na svém PC v horním patře našeho bytu, jsem zaslechl zezdola neobvyklý hluk a nárazy do okenních skleněných výplní. Okamžitě jsem se zvedl od počítače a šel se podívat, co že se to tam děje. Za oknem nikde ani ptáček, jen uprostřed parapetu stála, nebo spíš seděla, poštolka. Nekompromisně vypadající, velký silný lovec, rozhlížející se po okolí. Na první pohled mě upoutaly její silné, žlutooranžové pařáty, ostrý zahnutý zobák a velké černé oči.

Sáhl jsem po fotoaparátu, který mám stále při ruce a pořídil několik více, či méně povedených snímků. Tak, a co teď, řekl jsem si. Nechtěl jsem se dlouholetého krmení ptáčků vzdát a tak jsem přemýšlel jak to udělat, aby je poštolka nadále nenapadala.

A co že mi to neblesklo hlavou? Vyndal jsem z mrazáku jednoho z potkanů určených pro naše hadí chovance, nechal ho rozmrazit v teplé vodě a umístil za okno na parapet se zvědavostí, zda se poštolka vrátí, spokojí s tímto "úlovkem" a nechá ptáčky být.

Věřte tomu, nebo ne, ale poštolka za několik málo minut opravdu znovu přilétla a pustila se bez okolků do předložené kořisti. Opět se mi podařilo její přílet a dokonce i to hodování zachytit fotoaparátem.

Létala si k nám takto pro potravu několik dnů. Jednou si odnesla potkana bílého, podruhé černého a jednou ... a nyní si možná řeknete, tak teď to už ale vážně přehání.

Ale ne, přísahám, že to tak bylo. Jednou manželka koupila kuřecí prsíčka k obědu a dala je v igelitovém sáčku za okno do chladu na parapet, že je za několik okamžiků usmaží k obědu. S rýží a zeleninou jsme je měli mít. Mezitím však poštolka opět přilétla, pustila se do prsíček, klovala a klovala a když jsem jí při tom načapal opět s fotoaparátem v ruce, drapla pěkně sáček s kuřecími prsy a frrrr ... a byla ta tam. Bohužel jsem tentokrát nestihl zamířit fotoaparátem a stisknout spoušť.

Od srdce jsem se zasmál s tím, že tomu, že nám poštolka odnesla oběd, tomu už neuvěří vůbec nikdo! A od té doby jsem ji za okno na parapet začal přidávat ještě kuřecí prsa. Létala k nám hlavně když bylo všude plno sněhu.

Všiml jsem si také, že poštolka je kroužkována. Když jsem si veškeré pořízené fotografie detailně prohlédl na monitoru a pospojoval si text, zjistil jsem, že na kroužku je uvedeno "MUSEUM  PRAHA EN 4995".

Zajímavé, řekl jsem si a zaslal e-mail do Národního muzea v Praze s fotografiemi a stručným popisem celé příhody. V nějakou odpověď jsem vůbec, ale vůbec nedoufal.

O to víc jsem byl za několik dnů, když jsem na odeslaný mail již pozapomněl překvapen poté, co jsem z muzea obdržel odpověď a také kopii jakési karty o "Hlášení kroužkovaného ptáka", kterou si můžete prohlédnout na obrázku.

Následující rok v zimě již ona kroužkovaná poštolka bohužel nepřilétla. Ale zajímavé je, že přilétla a opakovaně nás navštěvovala poštolka na první pohled menší, mladší, nekroužkovaná a evidentně zvědavá, jak se můžete všimnout na fotografiích.

Zcela nepochopitelně mi dovolila, přiblížit se k ní fotoaparátem na méně jak dva metry! Až jsem měl pocit, že si na ní mohu sáhnout. Ruku jsem k ní ale nenatáhl, neboť jsem měl respekt z jejího ostrého a silného zobáku. Přilétala opakovaně a pochutnávala si u nás nejen na potkanech, ale i na myškách a jak jinak, také na kuřecích prsou.

Tehdy, před lety, mi to přišlo naprosto neuvěřitelné. Každému komu jsem to vyprávěl, se po chvíli objevil úsměv na rtech a nemít celou příhodu zdokumentovanou pomocí fotografií, byl bych možná dodnes k smíchu jako "ten s tou poštolkou" ...

Tak a to je asi tak vše. Snad jsem vás tímto příběhem, pravdivým příběhem, alespoň trošku pobavil.

Přeji všem mnoho krásných příhod v naší nádherné přírodě.

Dan & Mirka - D&M Boas

https://rainbowboas.webnode.cz/nas-chov/