Krmení pro papoušky

Jestliže se začneme zamýšlet nad touto tématikou, musíme si zákonitě přiznat, že to je jedna z nejdůležitějších, neřku–li nejdůležitější problematika chovu ptáků. Od krmení se odvíjí v podstatě všechno. Je to alfou a omegou chovu.

Chovám ptáky více než čtyřicet let. Většina uvádí, že začínali s andulkami a podobně. Já jsem začínal s drozdy, kavkami, strakami, stehlíky, hrdličkami a samozřejmě jsem se k andulkám také dopracoval. Od té doby prošlo mýma rukama a vystřídalo se v mých klecích a voliérách patrně více než sto druhů ptáků. Nepočítal jsem to. Choval jsem především papoušky, ale i různou drobotinu, holoubky, křepelky. Shrnutím může být, že převážně zrnojedy. Někdy se stává, že si chovatel najde ten „pravý" druh, který zvítězí nebo alespoň ho upřednostní, můj učitel češtiny by řekl vypíchne. Pro mě to sice nebyl druh, ale rod a tím jsou bezesporu neofémy. Byly u mých začátků a vrátil jsem se k nim po letech. Nostalgicky vzpomínám na mé první neofémy, kdy jsem za prázdninovou brigádu pořídil můj první pár bourků. Položil jsem tenkrát na dřevo pro mě neskutečný obnos a jen s údivem se zamýšlím, jak je člověk ochotný riskovat v mládí, jak se situace změní, když mu pár let přibude. To, že jsem byl schopen například zaplatit za první u nás odchovanou lutino neofému ozdobnou částku, která tenkrát byla srovnatelná s výší mého ročního platu ze zaměstnání, to bych si asi v současnosti nedovolil. Jen do dneška nevím, jestli to byla víra ve vlastní schopnosti nebo to druhé. Raději to nebudu pojmenovávat. Je pravdou, že jsem ani na okamžik nezapochyboval, že od ní, byla to tenkrát samička, odchovám potomstvo a dále budu budovat chov.

Od samotných začátků jsem navštěvoval chovatele a zajímal se, jak to dělají, jak krmí, jaké mají výsledky, jaké mají problémy v chovu, jestli jim ptáci hynou nebo naopak. Věřte mi, že když si vzpomenu, jak se krmilo v šedesátých a i v sedmdesátých letech minulého století, jaké byly možnosti, jaký byl neskutečný problém sehnat třeba obyčejné proso, jak zajistit alespoň jednoduchý sortiment zrnin, tak v současnosti je to máček. Přesto se setkávám s chovateli, kde nahlédnutím do misek prostě nezjistím, čím krmí. Vidím jen podestýlku jakýchsi slupek, v misce na vodu žlutohnědý kal. Vedle toho se našli chovatelé, kteří propagovali už tenkrát z mého pohledu svérázné a netradiční způsoby krmení. Vzpomínám například na pana Josefa Krále. Už dlouho není mezi námi a dodnes má můj obdiv. Byl totiž nadšeným propagátorem chovatelství s neutuchající vůlí, která nesporně přivedla k chovu ptáků nejednoho dalšího, kterému nadšení a zápal do chovu vydržel dodnes. Tak ten třeba považoval za nejvhodnější krmení ptáků vánočku. Všude ve voliérách a klecích byly u něj zavěšeny vánočky. Nešetřil s nimi, obvykle tam byla zavěšena celá, takže to nebylo možné přehlédnout. Vzpomínám na nedávné vášnivé diskuze o nakličování zrnin. Vzájemné přesvědčování, který způsob je nejvhodnější, který je tak pro slepice, který je naprosto dokonalý. Setkal jsem se se způsobem, kdy chovatel prostě namočil směs zrnin do velké mísy, lidově řečeno do lavoru, nechal vyklíčit, vyrůst a postupně krmil do spotřebování. Je jasné, že postupně dávkoval takto naklíčené zrniny nožem, kdy odřezal z monolityckého kusu dávku a nechal své chovance toto pozřít. Je jasné, že otázka plísní a především smyslu takového krmení je přinejmenším diskutabilní.

Paprika, mrkev, piškot, jablko, řepa, švestky, hroznové víno Foto: Zbyněk Pokorný

U každého chovatele se způsob krmení určitým způsobem vyvíjí. Je to na základě poznatků, zkušeností, možností a domnívám se, že i do značné míry tím jak chovatel se naučí své chovance vnímat a rozumět jim. Samozřejmě nejinak tomu bylo i u mne. Informace jsem čerpal od zkušenějších, z literatury a snažil se krmit co nejlépe. Ale co je to nejlépe? Je to dostatečně široký sortiment a spektrum například zrnin s patřičnými doplňky ovoce a zeleniny, minerálními doplňky a vitamíny? To nejlépe by se dalo charakterizovat termínem. Je to odpovídající dávka, na základě potřeb chovanců. A ty potřeby a nároky jsou různé. Příklad. Stejného ptáka musíme krmit odlišným způsobem podle způsobu chovu. Jinak můžeme krmit ptáka v malé kleci a úplně jinak, jestliže ho chováme ve velké voliéře. Jinak podle teplotních podmínek. Jestliže chováme ptáky v pokojové teplotě v bytě, musíme přizpůsobit jeho nároky a oproti ptákům ve venkovní voliéře v zimě, jsou jeho potřeby na krmnou dávku rozhodně skromnější. Takto by se daly jmenovat rozdíly i podle dalších kritérií. Je to i věk ptáků. Mladé můžeme krmit vydatněji, starší naopak. Je třeba zohlednit období zátěže. Pro rodičovské páry je to třeba období hnízdění, pro ptáky všeobecně je to období pelichání. Proti zátěži je potom období klidu. Velmi důležitým aspektem je i jejich původ, oblast, ve které žijí v původní vlasti. Jsou totiž druhy z tropických lesů, z džungle, jsou i z pouští, případně polopouští. To, odkud pocházejí, musí být zákonitě kritériem, podle něhož regulujeme nároky a potřeby. Dám transparentní příklad. Orel skalní je typický predátor, dravec, masožravec. Při snaze přeorientovat tohoto ptáka na vegetariána, krmili ho rostlinnou potravou, rostlinnými bílkovinami, byť s příslušnými minerálními a vitaminovými doplňky, patně bychom ho nějaký čas udrželi při životě, ale nesporně bychom narušili jeho metabolismus a přivodili mu nesčetné zažívací problémy. Stejné to je když se snažíme ptáky z džungle, kde je podíl dužnatého ovoce 90% jejich jídelníčku, krmit výhradně semeny. A naopak. Stejný problém vzniká, když ptáka z polopouště začneme překrmovat a dopřávat mu kompletní sortiment toho, co mu jsme schopni zajistit a v dobré víře mu tak zajistit co nejlepší výživu.

Ve starší ptáčnické literatuře bývaly v tomto ohledu velmi cenné ornitologické informace. Byl tam uváděn obsah volete ulovených ptáků. Velmi důležitá informace. Lze z ní vycházet. Ještě když se nám dostanou pod nos údaje z různých teritorií, různých ročních období. Srdce krmiče musí plesat. Dá se z toho rozhodně vycházet. Škoda, že tyto informace v literatuře poslední dobou chybí.

Napsání článku na toto téma se mi jen tak z ničeho nic nevylíhlo v mé hlavě. Skoro by se dalo říct, že jsem byl o to požádán. To jen pro ty, co to musí číst se sebezapřením. Znáte to. Jednou jsem se takhle rozpovídal před jedním mladým, pěkným děvčetem, záměrně neříkám před mladou chovatelkou. No a kluk v letech, když má tokovéhoto posluchače, hned se mu lépe vypráví. Zvláště, kdy je ještě cítit zájem (o téma rozhovoru) a chuť poslouchat. Protože se ale jednalo o nadšenou a asi zvídavou chovatelku, která o tom možná i přemýšlela a uznala, že na tom možná i něco bude, že to možná není úplně hloupé, tak já teď datluji do klávesnice.

Ale abych se vrátil k tématu. Možná i s návrátem do dávné prehistorie (pro mnohé). Už jako kluk z vesnice, abych vůbec přežil, jsem byl nucen velmi často zamordovat nějaké domácí zvíře, máma potom z něj připravila oběd. Zkrátka jsem připravoval tvory, které jsme k tomuto účelu chovali na dvorku, na kuchyňské zpracování. Ať to byla holoubátka, kuřata, slepice, kachny, králíci, mám na svědomí i větší tvory. Prostě při kuchání jsem měl možnost vidět jejich vnitřní orgány. To, že jsem v tom měl praxi, se mi nesmírně hodilo při pitvě uhynulých ptáků, protože pitvu jsem vždy bral jako nesmírně důležitý krok v chovu. Byl jsem vždycky zvědavý, proč ten či onen pták uhynul. Během těch let se to tu a tam stalo. Takže s vůlí nastudovat ve veterinární literatuře co a jak orgány poškozuje, jak vypadají orgány zdravé a naopak poškozené, jsem se v důsledku toho zamýšlel, kterými kroky, respektive kterým krmením, kterým způsobem krmení ptákům ubližuji, kterým jim naopak prospívám. Věřte mi, nebylo to jednoduché, věřte mi také, že jsem na dokonalý způsob zatím nepřišel. Možná, že ale někomu pomohou informace o detailech, pomocí kterých jsem alespoň částečně pokročil. Pokrok v tomto případě chápu fakt, že jsem výrazně snížil úmrtnost a zvýšil chovuschopnost. Jak známo, chybami se člověk učí, možná přesnější je, že chybami se člověk může učit. Výhodou mi samozřejmě bylo, že jsem měl možnost porovnávat vývoj mého krmení, jeho různé odlišnosti, neboť jak už jsem naznačil, měl jsem snahy neustále své krmení vylepšovat a zdokonalovat. Že jsem měl možnost porovnávat, jak se naopak měnil vývoj úmrtnosti s ohledem na způsob. A došel jsem k zajímavým poznatkům a závěrům. Jednoduchá formulace zní: Čím pestřejší a výživnější strava, tím menší životnost a vyšší úmrtnost. Drtivou měrou převažovaly narušená játra. Přičemž výrazné zlepšení kvality krmení nemělo úměrný dopad na kvalitu, respektive velikost odchovaných jedinců. Čím pestřeji a kvalitněji jsem krmil, tím menší byla zdravotní odolnost a tím početnější byly úhyny.

Foto: Zbyněk Pokorný

Moje krmení záviselo do jisté míry i od rad chovatelů a poznatků, které jsem učinil při nesčetných návštěvách chovatelů. Jednak to byly návštěvy související s nákupem ptáků, někdy i vyloženě na pokec. Začínal jsem krmením prosem, ovsem, naklíčenou pšenicí a namočeným rohlíkem. Tak se také krmilo. Někdo doporučoval namočit rohlík ve vodě, někdo to vylepšil namočením do mléka. Vývojem byla vaječná míchanice. Nejdříve z vařených vajec strouhanky a strouhané mrkve, následně přibyly další komponenty. Tvrdý tvaroh, nadrobno řezané, čerstvé kopřivy, přimíchával jsem naklíčené zrniny (prosa a slunečnice), obohacoval minerály, vitamíny. Z původního sortimentu zrnin (proso, oves, pšenice) se rozrostl sortiment jeden čas až asi na dvacet druhů, které jsem pravidelně zkrmoval. Vedle několika barevných odrůd prosa to byly různé druhy čumízy, klasická žlutá, senegal, i mohár. Krmil jsem tři druhy slunečnice, černou, bílou a žíhanou, semenec, kardi, ostropestřec, lesknici, pohanku, u některých si nemohu vzpomenout momentálně na název. Naprosto samostatnou kapitolou byly průmyslově vyráběné vaječné míchanice. To byla pro můj chov velká, ale opravdu velká pohroma. Vyzkoušel jsem postupně čtyři značky. Jsou na našem trhu nejznámější. Nebudu jmenovat značky. Jednak by to byla antireklama, polehčující okolností pro ně je fakt, že složení uvádějí na obalu. Měl jsem si to přečíst. Já jsem si to přečetl, ale pochopil pozdě.

Choval jsem v té době mutace rozel, mutace neofém, mutace agapornisů a zlatožluté (skořicové straky) kakariky. Přimíchával jsem suchou směs do stávající míchanice tak, že jsem ji používal místo dříve používané strouhanky. Rozelám to nevadilo, dokonce si myslím, že byla lepší oplozenost vajec. Kakarikům a agapornisům se přestala líhnout mláďata, odumíraly zárodky, bourci přestali hnízdit a neustále pelichali. Neofémy modrohlavé a tyrkysové houfně hynuly. Po vysazení trvala regenerace několik týdnů a stav se normalizoval. Nestačilo mi ale jedno varování a jak už jsem předeslal, vyzkoušel jsem čtyři značky. Při pitvě játra vykazovala příznaky otravy. Dedukcí byl závěr takový, že tak nadměrné množství vitamínů řady A a D někteří prostě neunesli. Nepomáhala ani kompenzace řezaných kopřiv a zeleniny (převážně jsem používal listy pampelišky a žabinec, příležitostně další plevely a jejich nedozrálá semena, případně celé úbory). Po těchto zkušenostech má důvěra k takto vyráběným vaječným míchanicím výrazně poklesla. Nezavrhuji je, protože u některých druhů ptactva měli moji kamarádi s tímto krmením velmi pozitivní výsledky, ale já jsem je zavrhl a nepoužívám. K tomuto rozhodnutí mě navíc pomohl výsledek laboratorního testu na přítomnost plísní jedné renomované značky. Tento výsledek byl tak katastrofální, že mé stanovisko bylo v tomto ohledu konečné.

Ještě na chvilku se zastavím u nakličování. Můj názor je takový, že ho považuji za veskrze pozitivní záležitost, pro ptáky efektivní a potřebnou. Nakličovací proces mění poměr živin v semenech. Dochází k tvorbě enzymů a nejspíš bych mohl vyjmenovat další pozitivní přínosy pro výživu ptáků. Jsem jednoznačně pro. Má to ale i svoje negativní stránky. Proces nakličování musíme jednoduše „zmáknout". Je třeba se vyvarovat plísním. A to není jednoduché. Za ideální bych považoval zařízení, kdy bychom mohli udržovat nastavenou teplotu. Pokud totiž klíčíme v normálních standardních podmínkách, nevyhneme se během roku výkyvům teplot. Teplota má na klíčení samozřejmě vliv. Jestliže dojde k ochlazení klíčící proces se zpomalí a nebezpečí plísní se zvýší. Já jsem klíčil zrniny při teplotě kolem 30°C asi 24 hodin. Jeden den jsem zrniny namočil, po 24 hodinách jsem je propral, nechal na sítu odkapat téměř do sucha a v míse, přikryté sklem, s přiměřeným větráním, nechal do druhého dne naklíčit. Klíčil jsem převážně prosa, slunečnici, kardi a ostropestřec. Neklíčil jsem oves, protože jsem to asi neuměl, plesnivěl mi, neklíčil jsem pšenici, protože moji chovanci z ní měli zažívací problémy v podobě průjmů a katarů. Tady jen poznámku. To, co si můžeme dovolit v krmení třeba u rozel, nelze si dovolit při krmení neofémy modrohlavé. Chci tím říct, že nároky jednotlivých druhů jsou diametrálně odlišné a musíme je respektovat.

Při hledání cest, jak optimalizovat způsob krmení jsem vycházel z dosavadních poznatků. Jestliže krmím pestrou a hodnotnou dávkou, mám ve svém chovu problémy s narušenými játry a zažívacími problémy. Hledal jsem způsob, jak zachovat objemově bohatou stravu a podstatně menší nutriční hodnotou, aby ptáci měli možnost svoje mláďata dostatečně nakrmit, přitom aby je to vlastně nezabíjelo. Trochu mi nahrály i okolnosti. Závažná nemoc, méně času, méně motivace. Začal jsem vařit rýži jako základ míchanice. Do ní jsem nastrouhal vařená vejce zasypal strouhankou, doplnil minerálie a stopově vitamíny. Nepravidelně řezané kopřivy. Přisypal trochu naklíčeného prosa a zlehka naklíčené slunečnice. Ptáci kupodivu s vařenou rýží neměli nejmenší problém a vcelku ochotně ji přijímali. Dokonce bych řekl, že jim velmi chutnal. Výsledky byly překvapující. Zdravotní stav chovu se podstatně zlepšil, ubylo úhynů. Vzpomněl jsem si na staré pořekadlo o tom, jak někdy méně znamená více. Nebo také, že není dobré tlačit na pilu. Velice snadno lze regulovat množství živočišné bílkoviny v podobě vařených vajec aniž změníme podstatu míchanice. Nevnucuji to jako návod, jenom jako téma k zamyšlení, třeba také řešíte problematiku výživy.