Thajský ridgeback – sebevědomý hlídač
Historie tohoto plemene sahá do dávných dob, proto je předmětem častých dohadů. Thajský ridgeback je staré plemeno a jeho původ není snadné vybádat. První dochované důkazy o jeho existenci jsou staré téměř 400 let. Jde o thajskou literaturu, kde je ridgeback znázorněn jako pes s krátkou srstí a hřebenem na zádi. Uši jsou na obrázcích vztyčené a ocas nesený vzhůru.
Další kresby thajských ridgebacků pocházejí z jeskyní. Vědci odhadují stáří maleb na tři tisíce let. Veřejnosti byl známější Rhodeský ridgeback a také pes Phu Quoc. Ten byl mnohem menší než thajský ridgeback, ale pocházel ze stejného ostrova Phu Quoc, ležícím východně od Bangkoku. Pes Phu Quoc je nepopíratelně předkem Thajského ridgebacka. Pro tamní velmi chudé obyvatelstvo byli psi mnohdy jediným majetkem. Ridgeback jim pomáhal lovit zvěř a byl pro ně zárukou obživy. Toto plemeno zdobí velice dobrý zrak, velká rychlost a výkonnost. Při lovu ve smečce dokázali ulovit zajíce i menšího kance. Při práci lidí na polích, hlídali psi dům. Stavení ochránil také před nepříjemnými hlodavci nebo hady. Přestože je původ thajského ridgebacka nejistý, jedno jasné je – jedná se o velice staré plemeno, jehož charakterové vlastnosti a vzhled se v průběhu několika staletí změnili jen minimálně. Do FCI byl thajský ridgeback zapsán teprve roku 1993. Náleží do páté skupiny – Špicové a primitivní plemena. Největší početní rozmach nastal v letech 1988-1994.
Thajský ridgeback je pro širší veřejnost méně známý než rhodeský ridgeback. Přesto svým orientálním sevřením zaujme téměř každého a jen málokdo jej přehlédne. Jde o plemeno střední velikosti s atletickou postavou. Psi a feny se od sebe znatelně liší hmotností a výškou. Pes má kohoutkovou výšku kolem 60 cm a dosahuje až 27 kg, feny jsou zhruba o 5 cm nižší a váží kolem 20 kg. Thajský ridgeback je znám ve více barevných provedeních, ale dle standardu jsou uznány pouze čtyři barvy, a to: černá, modrá, stříbrná a nejrozšířenější kaštanově hnědá. Srst tohoto plemene musí být kraťoučká, hustá a sametově jemná. Hlava je vysoko nesená a jsou na ní četné vrásky, jenž dodávají plemeni orientální vzhled. Typickým plemenným znakem jsou velké, vzpřímené uši. Hlavním znakem je ridge (hřeben) na hřbetě, který je tvořen chlupy rostoucími proti směru ostatní srsti. Ridge začíná ihned za kohoutkem a končí u kyčlí. Tento hřeben se někdy vyskytuje i u jiných psích plemen, nicméně vyžadován je pouze u dvou: thajského ridgebacka a rhodeského ridgebacka. Co se týče povahy, je thajský ridgeback věrným společníkem všech členů rodiny a za každé situace jim chce být nablízku. Povaha je závislá na pohlaví. Psi jsou více samostatní a nezávislí. Feny jsou více mazlivé. Rozhodně se nehodí pro chov v menší ohradě nebo dokonce kotci. Má rád pohodlí a hodně času prospí. Jde o pozorné plemeno, neustále sledující lidi ve své blízkosti, vnímá jejich činnost a poslouchá rozhovory. Hlas lidí má velice rád a pokud na něj mluvíte, dívá se vám přímo do očí. Z jeho výrazu to vypadá, jakoby všemu rozuměl. Thajský ridgeback vyžaduje množství pohybu a nerad se nudí.
Thajský ridgeback patří ke skvělým hlídačům, nikdy ale nebude agresivní. Jeho vzhled budí respekt. Štěká jen minimálně, ale na podezřelé věci umí upozornit. Používá spíše mručení. Ridgeback miluje sport, běh a různé skokanské disciplíny. Z tohoto důvodu se hodí pro sportovně založené majitele. V domácím prostředí se jedná o klidného až líného psa, ale venku jeho temperament ožije a radost z pohybu z něj přímo čiší. Lovecký pud u něj zůstal zachován z dřívějších dob, takže volnost pohybu po přírodě je tím omezena. Jakmile zahlédne zvěř, téměř s jistotou se za ní rozběhne. Je učenlivý a rád se přizpůsobí novým věcem, tedy pokud se mu chce. Rád se nechá motivovat drobným pamlskem. Po splněném úkolu vyžaduje odměnu ve formě pochvaly. K jeho tréninku musíme přistupovat jako ke hře, thajský ridgeback nesnáší nucenou drezůru. Jeho učení vyžaduje ze strany majitele hodně pochopení a porozumění. Kdo nepochopí jeho povahu, stane se z něj plachý a nepřístupný pes.
Toto plemeno řadíme k nejčistotnějším psům. Nepáchne typickým psím pachem, neboť se čistí olizováním podobně jako kočky. Očistě věnuje každý den dostatek času. Olizuje srst všude kam dosáhne, včetně končetin, uší a drápů. Předními končetinami si otírá i obličej. Ze strany majitele není o srst vyžadována zvláštní péče. Jednou za čas stačí psa osprchovat a omýt šampónem pro citlivou kůži. V době línání můžeme k vyčesávání použít gumové kartáče.
Thajský ridgeback není náročný na složení krmné dávky. Oproti jiným psům vyžaduje méně živin a bílkovin. Pramení to z toho, že předložené krmivo dokáže dokonale zpracovat a tím lépe využije vitamíny v krmivu obsažené. Při bohatém krmení mají tito psi sklony k tloustnutí. Výhodou tohoto plemene je fakt, že netrpí vážnými chorobami. Oproti jiným psům je také mnohem teplomilnější. Původ má v tropických oblastech, takže zatímco jiní psi vyhledávají chládek, thajský ridgeback se bude slunit. To může činit problém v chladném zimním počasí, jeho krátká srst jej dostatečně nechrání. Co ale skutečně nemá rád, je voda. V dešti se schovává a loužím se vyhýbá. Jedinou chorobou, kterou může trpět thajský i rhodeský ridgeback jsou defekty nalezené v kůži a souvisí s ridgem. Odborně se nemoc nazývá Dermoid sinus. Jde o dědičné onemocnění s různě hlubokými cystami v kůži. V cystách se hromadí hnis a v nejtěžších případech vede až k ochrnutí psa. Cysty lze odstranit operativním zákrokem. Jak už je zmíněno, jedná se o dědičné onemocnění, které nemůže nikdy vzniknout během života. Chovatel se zkušenostmi dokáže i u štěněte cysty pod kůži odhalit hmatem. V případě odhalení nemoci se postižení jedinci nesmí zařadit do chovu. Výhodou tohoto plemene je, že netrpí na dysplazii kyčelních kloubů, jako je to zvykem u podobně velkých plemen.
Chov thajského ridgebacka lze doporučit všem zájemcům, kteří v sobě mají sportovního ducha a touží po věrném a učenlivém plemeni.
