Chov velšských pony
Velšský pony je zvíře s nevídaným charizma, díky kterému učaruje každého, kdo se s ním blíže střetne. Velšští pony se dělí na čtyři sekce: A, B, C a D. První tři sekce jsou vhodné především pro děti, zatímco sekce D pro dospělé. Jejich využití lze hledat jak v zápřahu, tak i v hobby chovatelství.
Jak už napovídá druhový název, je domovem těchto poníků Wales, kde žili v horách. Drsné horské podmínky s náročným terénem a velkou zimou, učinili z velšských pony nenáročné a otužilé koníky. Tamní stáda žila polodivokým způsobem, s jedním dominantním hřebcem. U lidských příbytků byli poníci využívání jako všestranní pomocníci. Jejich historický vývoj byl poměrně trnitý a několikrát měl velšský pony na mále. Například anglický král Jindřich VIII. za své vlády nařídil usmrtit koně nižší než 152 cm, neboť nevyhovovali požadavkům armády. Po tomto vyhlášení přežilo pouze několik jedinců velšských poníků, ukrytých hluboko v horách. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století byl velšský pony cíleně zušlechtěn s araby a plnokrevníky. Roku 1901 byla v Anglii založena organizace nesoucí název The Welsh Pony and Cob Society. Tato společnost zavedla následující rok plemennou knihu těchto poníků. Na základě plemenné knihy byly vymezeny tři sekce (B, C, D), které dělily poníky podle velikosti. V průběhu dalších let se zmíněné kategorie několikrát měnily. Od roku 1949 platí současné rozdělení. Sekce A – velšský horský pony, sekce B – velšský pony, sekce C – velšský pony v typu koba a sekce D – velšský kob. Zástupce sekce A horský velšský pony, byl základem pro všechny ostatní. Dnešní velšští poníci jsou elegantní s ušlechtilými rysy, které získali po arabských koních. Temperament má živější, ale neovlivňuje jeho ovladatelnost. Je vhodný i k dětem.
Nyní si podrobněji probereme sekci A – velšský horský pony. Dle řady lidí je právě tento poník tím nejkrásnějším. Ze všech sekcí je horský pony nejmenší. Jeho kohoutková výška nemá přesáhnout 122 centimetrů. Tento zástupce byl nejvíce ovlivněn v 18. století malým plnokrevným hřebcem Merlinem. Druhým významným hřebcem pro horského velšského poníka byl berberoarab Apricot. Dle standardu sekce A zahrnuje poníka menšího čtvercového rámce a arabskou ušlechtilou hlavou. Krk má být klenutý a spíše štíhlejší. Je požadována svalnatá a oblá záď. Stejně tak celé tělo musí být dobře osvalené. Kopyta má horský velšský pony kulatá a tvrdá. Ve zbarvení převládají bělouši, ale i ryzáci, hnědáci či isabely. Strakatý velšský horský pony není standardem povolený. Jde o velmi inteligentního a odvážného koně, který však zůstává povahově klidný. Pro svůj menší vzrůst je velmi oblíben u dětí, které s ním mohou závodit například na parkuru. Oblíbená je výstava, kdy je dítě na poníku + vodič. Vodičem bývá většinou rodič dítěte. Využít lze velšského horského pony i v zápřeži. Ovšem při oficiálních soutěžích je tento poník v nevýhodě, neboť spadá do kategorie do 148 centimetrů.
Sekce B zahrnuje velšského ponyho, který je podobný horskému ponymu. Největší rozdíl je ve výšce. Sekce B zahrnuje poníky do 137 centimetrů. Oproti sekci A se po tomto poníkovi vyžadují lepší jezdecké vlastnosti. Sekce B byla vyšlechtěna ve dvacátém století a hlavním důvodem byly jezdecké účely pro děti. Vyšlechtěn byl křížením velšského horského poníka s araby a malými plnokrevníky. Novodobé zušlechtění bylo založeno na třech hřebcích se jmény Criban Victor, Solway Master Bronze a Tan-y-Bwlch Berwyn. Zájem o dětské jezdectví stále rostl, což vedlo k dalšímu zušlechtění. Dnešní velšský pony sekce B má dobrosrdečnou povahu a prostorné chody. Na chov není náročný a hodí se spíše k větším dětem, které na něm mohou jezdit nebo závodit. Je povolen ve všech barevných rázech kromě strakošů.
Velšský pony v typu kob patří do sekce C. Dříve byl tento zástupce řazen do sekce B. Tito poníci vznikali prokřížením velšských horských pony s velšskými koby. Občas byla přilita i krev anglických plnokrevníků nebo arabů. Kohoutková výška poníku typu C má být do 137 cm. Méně znalým lidem může připomínat zvětšeninu velšského horského poníka. Jde o silné a tvrdé koně, u kterých mohou být všechny barvy kromě strakošů. Jde o nenáročné a skromné poníky na chov i péči. Dříve byli oblíbeni u hospodářů jako pracovní koně. Jeho předností bylo vožení nejen dětí, ale i dospělých.
V sekci D je zařazen velšský kob. I jeho původ sahá k velšskému horskému poníkovi. Je však mnohem vyšší, jeho kohoutková výška je nad 137. Velšský kob má původ u powys pony, což jsou horští velšští poníci zkříženi se španělskými koňmi. Než se vyvinul velšský kob do dnešní podoby, byl prokřížen s norfolským koněm. Dlouhá staletí bylo toto plemeno nedílnou součástí zemědělství ve Walesu. Uplatnění našli i v armádě jako jezdečtí koně pro pěchotní jednotky. Často byli vidění ve městech, kde velšský kob rozvážel zboží. Záruku kvality těchto poníků stanovovaly výkonnostní zkoušky. Jednalo se o klusácké závody, kdy trasa měřila 56 km a vedla náročným kopcovitým terénem. Úspěšní poníci zvládali zdolat tuto délku za necelé tři hodiny. I v této sekci jsou povoleny všechny barevné variety kromě strakošů. Mezi velmi vzácné patří bělouši. V dnešní době se jedná o všestranného rodinného koně. Je živého temperamentu, ale nijak to nesnižuje jeho ovladatelnost. Velšský kob netrpí chorobami.
Někdy se můžeme setkat s názvem podílový velš. Ten musí mít 12,5 % velšské krve. I u těchto poníků jsou povoleny všechny zbarvení a to včetně strakošů. Kohoutková výška není nijak stanovena. Podílový velš je klidné povahy a velmi dobrého charakteru. Jeho hlavní využití je v jezdectví.
Velšští pony všech výše uvedených sekcí mohou být mezi sebou kříženi. V tabulce níže naleznete zařazení kříženců do jednotlivých sekcí.
| A x A = A | A x B = B | A x C = C |
| A x D = C | B x B = B | B x D = C (jen do 137 cm, vyšší do D |
| C x C = C | C x D = C (jen do 137 cm, vyšší do D | D x D = D |
