Bojgy na území Evropy
Bojgy nepatří pro laickou veřejnost k příliš známým druhům s jedovým aparátem. Každý si vzpomene na kobry, zmije, chřestýše nebo mamby. Bojgy přitom patří, mezi rozšířené užovky. Řadíme je do stejné čeledi užovkovití (Colubridae). Na bojgy se tak mnohdy neprávem zapomíná. Proto vznikl tento článek, ve kterém si jednotlivé druhy blíže popíšeme.
Na území Evropy se přirozeně nachází čtyři druhy bojg, a to šírohlavec ještěrčí (Malpolon monspessulanus), užovka kapucínská (Macroprotodon cucullatus), skvrnovka kočičí (Telescopus fallax) a evarcha (Macroprotodon brevis). Posledně jmenovaný druh byl popsán herpetologem Carranzem teprve v roce 2004 a nejdříve nebyl příliš uznáván jako samostatný druh. Nyní si k prvním třem řekneme něco víc:
Šírohlavec ještěrčí (Malpolon monspessulanus) byl popsán již v roce 1804 na jihu Francie. V průběhu dalších desetiletí byla tato bojga taxonomicky několikrát přeřazena až do dnešního rodu Malpolon, který obsahuje dva druhy. Šírohlavec ještěrčí je mohutný a silný had, přesto je velmi rychlý a dokáže být i značně agresivní. Hlava tohoto druhu je dlouhá a jen málo odlišená od zbytku těla. Šírohlavec se vyznačuje úzkým ale dlouhým štítkem na temeni – frontale. Výrazné jsou také jeho velké oči s přísným výrazem. Zbarvení této bojgy je dost variabilní, ovšem pokaždé spíše nevýrazné. Hlava bývá hnědošedá a mohou se na nich vyskytnout i různé pruhy a skvrny. Zbytek těla je šedozelený, hnědý, světle žlutý nebo tmavý až zcela černý. Po bocích se mohou vyskytovat malé načervenalé skvrnky. Mladí hadi bývají skvrnitější o něco více. Škála barev je tedy dost rozmanitá a záleží na lokalitě a prostředí, ve kterém se vyskytuje. Dospělý zástupce tohoto druhu bojgy, dosahuje délky těla mezi 1,2-1,7 m. Výjimečně doroste i dvou metrů, což dělá ze šírohlavce ještěrčího jednoho z největším evropských hadů. Šírohlavec ještěrčí má ze všech výše zmíněných druhů nejširší areál výskytu. Nejvíce je zastoupen ve Středomoří. Vyskytuje se od pobřeží severní Afriky, skrz jih Evropy až po Malou Asii až k Blízkému východu. V takto rozsáhlém areálu se vyskytuje ve dvou různých poddruzích, lišících se od sebe kresbou a zbarvením. Nejvýraznější rozdíl mezi poddruhy tvoří počet šupin na hřbetě. Poddruh Malpolon monspessulanus monspessulanus jich má devatenáct, zatímco Malpolon monspessulanus insignitus pouze sedmnáct. V areálu výskytu vyhledává šírohlavec ještěrčí suchou krajinu nížin a pahorkatin. Vyskytuje se ale i na horách až do výšky 2000 metrů nad mořem. Miluje slunná místa na kamenitém podkladu s občasnými keři a nízkým rostlinstvem. Méně častý je v blízkosti vodních toků. Pokud máte zájem o chov šírohlavce ještěrčího, mějte na paměti, že se jedná o velmi aktivního a zvídavého hada. Velikost terária tomu musí být přizpůsobena. Ideálními rozměry je terárium 90 x 40 x 40 cm (D x Š x V). Dno terária pokryjeme směsí štěrkopísku a rašeliny a dokrášlit jej můžeme i kůrou. Ve výbavě nesmí chybět několik kamenů, větev a jako úkryt dobře postačí větší kusy kůry. V úkrytu tráví šírohlavec ještěrčí velkou část dne a opouští jej pouze při krmení a před svlekem kůže. Miska s vodou nesmí v teráriu rovněž chybět. Denní svit musí být nastaven na dobu deseti až dvanácti hodin. Denní teplota se musí pohybovat kolem 30 °C s nočním poklesem na pokojovou teplotu. Terárium je vhodné dvakrát denně porosit. Šírohlavce lze bez problému chovat v páru, za předpokladu, že volíme jedince podobné velikosti. K rozmnožení je nutností zimování hadů. Stačí dva nebo tři měsíce v suchu a temnu při teplotě deset až dvanáct stupňů Celsia. Po přezimování zvýšíme intenzitu rosení terária a poskytneme hadům více slunění, čímž se v nich probudí pohlavní aktivita. Zhruba 14 dnů po odzimování začíná páření. Padesát dnů po něm následuje snůška, čítající od pěti do dvaceti vajec, která samice klade do vlhčího substrátu. Z tohoto důvodu vložíme do terária nádobu s vlhkou rašelinou, která bude sloužit jako kladiště. Snesená vejce přeneseme do inkubátoru, kde se při teplotě kolem 28 °C líhnou mladí hadi po dvou až třech měsících. Mladý šírohlavec ještěrčí měří kolem dvaceti centimetrů. Po vylíhnutí je krmíme převážně hmyzem. Pohlavní dospělost tohoto druhu nastává po třech letech života.
Šírohlavec je výborný denní lovec. Hlavu má před útokem zdviženou vzhůru a pozoruje svoji kořist. Následuje prudký a přesný útok. Úlovek rychle po kousnutí obtočí svým tělem. Ve volné přírodě loví nejčastěji ještěrky, drobné savce a ptáky. V zajetí je krmíme myšmi.
Užovka kapucínská (Macroprotodon cucullatus) byla poprvé pospána roku 1827. I ona prošla v průběhu let několika taxonomickými přesuny. Druhový název souvisí s jejím vzhledem, kdy se na zátylku nachází tmavá skvrna tvaru trojúhelníku, připomínající kapuci. Tento druh není tak velký a nápadný jako předchozí příbuzný. Má spíše užší hlavu a štíhlé tělo s hladkými šupinami. Hřbet má užovka kapucínská žluto-šedohnědý. Po celém těle se táhnou tři nebo pět řad podélných skvrn. Břicho je směsí žluté, červené a růžové barvy s tmavými příčnými skvrnami. V dospělosti dorůstá maximálně 60 centimetrů, většinou však kolem půl metru. Ve volné přírodě se vyskytuje od Pyrenejského poloostrova přes sever Afriky až po Izrael. Užovka kapucínská miluje suchá, slunná a kamenitá místa. Vyskytuje se i v lesích, zemědělsky obdělávané půdě a na vinicích.
Pro chov postačuje užovce kapucínské menší terárium s rozměry 50 x 30 x 40 centimetrů (D x V x Š). Jako substrát se na dno terária nejvíce hodí směs štěrkopísku smísená s drcenou kůrou nebo rašelinou. V teráriu nesmí chybět několik menších kamenů a miska s vodou. Denní osvit potřebují mezi deseti a dvanácti hodinami. Teplota pod výhřevem postačí mezi 25-30 °C s poklesem na pokojovou teplotu během noci. Rosení terária není nutné, výjimkou je pouze období před svlékáním kůže. K rozmnožení a bezproblémovému chovu je nutné tento druh zimovat. V zajetí stačí zimování v temné místnosti s teplotou kolem 12 °C po dobu jednoho měsíce. Ve volné přírodě zimují až půl roku. Krátce po odzimování následuje páření, které chovatel spatří jen výjimečně. Zpravidla k němu dochází ve večerních hodinách. Šest týdnů po páření snese samice od tří do sedmi vajec. Inkubace probíhá při 28 °C asi dva měsíce. Mladá užovka kapucínská měří kolem patnácti centimetrů a zbarvena je shodně jako dospělí jedinci. Ve volné přírodě se živí především ještěrkami, což skýtá trochu problém při krmení v zajetí. Krmení pouze drobnými hlodavci nestačí, ale některé kusy myšími holaty nepohrdnou. Nutné bývá násilné krmení. Potravu loví tento druh nejčastěji večer nebo v noci. Právě potravní specializace je hlavním důvodem méně častého chovu.
Skvrnovka kočičí (Telescopus fallax) popsána byla již roku 1831. Rod Telescopus zahrnuje tucet hadích druhů, nicméně pouze skvrnkovka kočičí se vyskytuje v oblastech Evropy. Druhový název kočičí získala skvrnovka kvůli svislé zornici, která je podobná té kočičí. Hlavu má tento druh plochou a širokou a je výrazně odlišená od krku. Tělo působí spíše vyšším než širším dojmem a je pokryto hladkými šupinami. Ve zbarvení převládá šedá barva různých odstínů. Hřbet zdobí řada černých pravoúhlých skvrnek. Břicho bývá u některých jedinců bílé, u některých má shodnou barvu se zbytkem těla. V dospělosti má skvrnovka kočičí tělo dlouhé mezi 0,7-1 m. V přírodě se vyskytuje na ostrovech východního Středomoří, na Balkánském poloostrově, v Malé Asii a rozsahem sahá až na jihozápad Asie. Podobně jako předešlé bojgy, má i skvrnovka kočičí ráda slunné a suché lokality s kamenitými svahy. V podobném duchu musí být zařízeno i chovné terárium. Nádrž postačuje o velikosti 70 x 40 x 40 cm (D x V x Š). Na dno terária navrstvíme smísený štěrkopísek s lesní hrabankou. Terárium dovybavíme několika kameny, větvemi nebo kořeny, ze kterých lze postavit úkryt. Samořejmostí je miska s vodou. Chovnou nádrž lze osadit i zelení, například břečťanem. Denně svítíme deset až dvanáct hodin. Teplota v teráriu vyhovuje kolem 28-30 °C s nočním poklesem na pokojovou teplotu. Terárium stačí obden porosit.
Rozmnožení dosáhneme pouze po kvalitním zimování, které má trvat minimálně dva měsíce. V přírodě zimuje čtyři až šest měsíců. Pro zimování hadů volíme temné a suché místo s teplotou kolem 10 °C. Brzy po odzimování nastává páření. Odchov v zajetí je však obtížný. Základem úspěchu je složit pár pocházející ze stejné lokality. Samice snáší od čtyř do osmi kusů vajec. Teplota a délka inkubace je shodná s předchozími dvěma druhy. Mladá skvrnovka kočičí měří do dvaceti centimetrů. Ve volné přírodě se živí ještěry, ale neodmítne asi hmyzem a drobnými hlodavci. Svoji kořist nejprve ochromí malou dávkou jedu, ale občas ji i udusí. V domácím chovu nabízíme užovkám kapucínským hlodavce.
Ani jeden ze tří popsaných druhů evropských bojg není pro člověka smrtelně jedovatý. Ovšem jakmile se zakousnou, málokdy se pustí. Místo může poté zarudnout a několik minut pálit. Jejich většímu rozšíření v teráriích brání chovatelská náročnost, vyžadující určitě zkušenosti.
Skvrnovka kočičí
