Umělé líhnutí drůbeže – kompletní rádce
V tomto podrobném článku budete seznámeni s kompletní problematikou umělého líhnutí drůbeže. Od sběru násadových vajec až po líhnutí.
Násadová vejce
Při sběru násadových vajec dbáme na pravidelnost. Omezíme tím zašpinění, případné rozbití a především možnost zahřívání dalšími snášejícími nosnicemi. Sbírat by se měla i kachní vejce, neboť jsou často snášena volně po výběhu a v časném jaře hrozí zmrznutí vajec. Pro líhnutí se nejvíce hodí vejce, která byla snesena mezi třetím a osmým měsícem snášky.
Po sběru skladujeme vejce při teplotě mezi 10-15 °C a relativní vlhkosti vzduchu 50-80 %. Místnost nemusí být vyloženě temná, ale rozhodně nesmí na skladovaná vejce svítit přímé slunce. Vejce ukládáme do proložek a to vždy ostřejším koncem dolů. Kachní a husí vejce lze ukládat i naplocho a jedenkrát denně musí být obrácena. Déle skladovaná vejce, se líhnou o něco později. Je dobré na každé uložené vejce napsat obyčejnou tužkou datum snášky. S násadovými vejci manipulujeme opatrně a vyvarujeme se prudkým pohybům. Ty totiž vejce poškozují. I nepatrně naťuklá skořápka znamená ve většině případů nezdar v líhnutí.
Při sběru násadových vajec se zaměříme na jejich vhodnost k líhnutí. Kontrolujeme vnější znaky, jako je tvar a hmotnost vajec a povrchové znečištění. Z vnitřních znaků je důležité umístění a velikost vzduchové komory, stejně tak pohyblivost žloutku a konzistence bílku.
Hmotnost vajec musí odpovídat stanovenému vzorníku. Velikostně vymykající se vejce, nejsou rovněž vhodná. Největší vejce může obsahovat dokonce dva žloutky. Naopak malá vejce pochází většinou od malých slepic a kuřata od nich nejsou žádoucí. Tvarově se musí jednat o klasický vejčitý vzhled, nepříliš kulatý ani podlouhlý. Starší chovatelé někdy vybírali na nasazení kulatá vejce v domnění, že se z nich líhnou slepičky. Jde však o pověru nepodloženou žádným výzkumem. U vajec nepravidelného tvaru bývá nižší líhnivost. Skořápka má být hladká, bez deformace, nálitků nebo prasklin. Jak jsou násadová vejce stará, lze orientačně odhadnout prosvícením a velikostí vzduchové bubliny. Výška bubliny je totiž dána výparem vody z bílku. Výška vzduchové bubliny, nemá být u slepičích vajec, vyšší jak pět milimetrů. Inkubovat by se měla vejce skladovaná maximálně deset dnů. Poté již dochází ke zvýšení úmrtnosti zárodků.
Nyní si popíšeme všechny části vejcete a zjistíme, jak se daná část podílí na vývoji zárodku. Skořápka zaujímá zhruba deset procent hmotnosti každého vejce. Slouží jako obal chránící vnitřní obsah. Je propustný, čímž umožňuje odchod plynů, výpar vody a výdej tepla. Zásobuje také zárodek minerálními látkami. Dle druhu drůbeže, je skořápka různě silná. Vliv má ovšem i složení krmné dávky, roční období atd. Z běžně chovaných druhů drůbeže, má nejsilnější skořápku perliččí vejce a je také díky tomu dlouhodobě skladovatelné. Barva skořápky je různá dle druhu drůbeže a plemenné příslušnosti. Například vejce krůt a perliček, jsou posety skvrnami. Kachní vejce mohou být bílá až nazelenalá. Po snesení je vejce pokryté neviditelným jemným povlakem. Jeho funkcí je zakrytí pórů, zabránění výparu vody a znemožnění proniknutí mikroorganismů do vajec. Pakliže špinavé vejce omyjeme vodou, tento obal odstraníme. Proto se hrubé nečistoty z povrchu odstraňují těsně před uložením do inkubátoru, a nejlépe pouze smirkovým papírem. Těsně pod skořápkou se nachází dvě vrstvy blan, jenž končí na tupém konci vajec. Vzduchová bublina čerstvě sneseného vejce je malá. Skladováním se zvětšuje, stejně tak i inkubací. Její velikost odhalíme snadno prosvícením. Největší procentuální podíl vajec zaujímá bílek, představuje celých 60 %. Je uspořádán z řídkých a hustých vrstev. Hustší vrstvy se líhnutím nebo stárnutím přeměňují na řidší. Žloutek se podílí na hmotnosti vajec z 30 % a je nositelem zárodečného terče. K vaječným pólům je upevněn poutky, která se při obracení natáčí tak, aby byl zárodečný terčík vždy vzhůru. Žloutek má více vrstev, tmavé a světlé. Ze světlého je zárodek vyživován a z tmavého formován. Žloutek je složen z jedné třetiny z tuku a bývá lehčí než bílek. U déle skladovaných a neobracených vajec, dojde k přilepení žloutku ke skořápce a líhnutí končí vždy nezdarem. Barva žloutku je ovlivněna složením krmné dávky.
Líhnutí vajec
Délka líhnutí je závislá především na druhu drůbeže. V řádu hodin je rozdílná i v rámci druhu a podílí se na ní hmotnost vajec, délka skladování a samozřejmě i podmínky při inkubaci. Líhnutí může probíhat buď přirozeně – pod kvočnou, nebo uměle – v líhni. Pokud máte drůbeží matky se zachovaným pudem kvokavosti, je vždycky lepší přirozené líhnutí. Pro majitele se jedná o méně náročnou činnost, neboť péči o potomstvo přebírá pravý rodič. Ovšem kvokavost je vlastnost, jenž se šlechtěním výrazně potlačila. Některým chovatelům zase vadí, že jakmile slepice zasedne, přestane snášet a produkce vajec klesá. Navíc slepice zasedne, až bude sama chtít a donutit ji k tomu není možné. Stává se tak většinou až v horkém létě, kdy už je na líhnutí potomstva dost pozdě. Zkrátka: na kvokavost se nedá plně spolehnout. Poměrně dobře je pud kvokavosti zachován třeba u kachen pižmových nebo krůt. Ze slepic jsou spolehlivé kočinky, japonky, brahmánky nebo hedvábničky. Menší spolehnutí je pak na plymutky, faverolky nebo vyandotky. Z hus záleží na plemeni, existují plemena spolehlivě sedící (česká chocholatá, suchovská, kadeřavá, celská) a plemena, která nezasednout téměř nikdy (husa labutí, emdenská, landeská). Ještě o něco horší, je situace u kachen. Již zmíněná kachna pižmová, je skvělou matkou, ale ostatní kachny sednou jen zřídka. Lepší situace je u krůt, které jsou výbornými kvočnami. Navíc se u nich dá sezení snadno vyvolat. Pod krůtu stačí vložit podkladky a přihradit ji - například bedýnkou. Krůta se rozsedí a poté lze podložit pravá vejce. Kvokavost u většiny druhů drůbeže nastává s příchodem pravého teplého počasí – květen. Husy mohou nasedat už mnohem dříve, a to na konci února nebo v březnu. Kachna pižmová zahajuje hnízdění většinou v dubnu.
Úspěšnost líhnutí ovlivňují nejvíce dva faktory. Prvním je kvalita násadových vajec. Tu ovlivní genetický materiál chované drůbeže, podmínky chovu a skladování vajec. Druhým faktorem jsou přímo podmínky při inkubaci (umělé i přirozené). Abychom dosáhli vysoké oplozenosti vajec, musí být obě pohlaví chované v optimálním poměru. U perliček držíme na jednoho perláka na tři až šest perliček. U krůt stačí krocan oplodnit šest až devět krůt. U japonských křepelek záleží na způsobu chovu. V klecovém chovu držíme vždy pouze pár, maximálně na jednoho kohoutka dvě slepičky. Při voliérovém chovu můžeme chovat spolu i dva kohoutky a k nim přidat šest křepelek. U kachen, včetně pižmovek, připadá na kačera tři až pět kachen. Houser by měl dostat dvě až čtyři husy. U slepic se liší počty podle velikosti a hmotnosti plemene. U lehkých plemen slepic může na jednoho kohouta připadnout až patnáct slepic. Středně těžká plemena chováme v poměru 1:12 a u těžkých plemen počítáme na kohouta osm až deset slepic. U bojových a zakrslých plemen držíme maximálně osm slepic na jednoho kohouta. Uvedené počty se dlouholetou praxí mnoha chovatelů jeví jako optimální. Vyšší počty slepic nejsou možné, vzhledem k požadované vysoké oplozenosti. Naopak při nižších počtech jsou slepice příliš pojímány a hrozí sedření zad. Po zapojímání se drží spermie v pohlavním ústrojí slepic až deset dnů.
Správný výběr líhně
Správně zvolená líheň je jedním z nejdůležitějších kroků k úspěšnému líhnutí. Na trhu už je k dostání celá řada inkubátorů. Každý je trochu jiný a nelze říct, který je nejlepší. Každý chovatel může mít jiné priority, ať už je to cena nebo třeba automatičnost líhně.
Líhně lze rozdělit na tři základní typy. Jsou jimi líhně s nuceným oběhem vzduchu, bez nuceného oběhu vzduchu a líhně kontaktní. První dva typy jsou rozhodně rozšířenější a zruční chovatelé, si je dokáží sestavit i doma. Líhně kontaktní jsou využívání především pro líhnutí vzácných druhů ptáků a také v zoologických zahradách. V soukromých chovech k vidění nejsou. Nyní se podíváme na každý typ o něco podrobněji.
Líhně s nuceným oběhem vzduchu (ventilátorem) jsou nejrozšířenější variantou. Bývají snadno ovladatelné a jednoduché. Teplo a vlhkost, jsou do líhně vháněny za pomoci ventilátoru a bývají tak po celé líhni rovnoměrně rozprostřeny. Umístění teplotního čidla na přesné místo, není nutností. Při domácím sestavování líhně, je právě správně nastavená činnost ventilátoru, tím nejdůležitějším faktorem. Musí být uschován, aby nenaháněl vzduch přímo na vejce, docházelo by k jejich vysoušení. Mnohdy jsou lepší dva menší ventilátorky, než jeden větší. V tomto typu líhní je vysoušení vajec vyšší, než u druhého typu.
Líhně bez nuceného oběhu vzduchu neobsahují ventilátor. Jde o nejjednodušší a nejstarší typ inkubátoru. Teplo je rozváděno přirozeným prouděním vzduchu. Aby bylo dosaženo dostatečné proudění, mívají inkubátory v dolní části otvory pro nasávání vzduchu a v horní části otvory pro odchod CO2. Nastavení teploty, není u tohoto typu jednoduché. Závisí i na okolní teplotě, ve které se líheň nachází. Ta by tak měla být v místnosti, ve které dochází k minimálnímu poklesu mezi denní a noční teplotou. U nejlevnějších variant nebývá termostat propojený s teploměrem a teplota v líhni může nečekaně hodně kolísat. Je-li ale využito termostatu propojeného s digitálním ovládáním, jde o spolehlivý inkubátor, který navíc nevysouší vejce. Kladem je zdroj tepla, který bývá zajištěn zezhora, stejně jako u přirozeného zahřívání. Teplo bývá produkováno nejčastěji žárovkami, topnou spirálou nebo jiným topným tělesem.
Třetím a posledním typem jsou kontaktní líhně. Ty se snaží co nejvěrněji simulovat přirozený způsob zahřívání vajec. Ve většině líhní dochází k obklopení vajec teplým vzduchem, zatímco v přírodě je teplo vydáváno přímým kontaktem se sedícím ptákem. U kontaktního typu líhní se teplým vzduchem nafukuje polštář, který z horní strany doléhá na vejce a tím je zahřívá. Na inkubátorech lze pak navolit vyfouknutí polštáře (ochlazení vajec) a znovu nafouknutí.
Ať už se rozhodnete pro jakýkoliv typ líhně, musí vejcím zajistit tyto základní požadavky: správnou teplotu, optimální vlhkost, aby vejce nevysychalo, časté obracení vajec, výměnu CO2 a přívod kyslíku.
Nejdůležitějším faktorem je jednoznačně teplota. Její přesnost je pro vývoj zárodku nejzásadnější. Vlhkost je méně důležitá, nicméně i ona ovlivňuje líhnivost podstatnou měrou. Obecně platí, že jakmile dojde ke klubání, je třeba zvednout relativní vlhkost vzduchu na 60 %. Vlhkost je v líhních zajištěna odpařující se vodou. Ta musí být pravidelně dolévána. Dalším důležitým faktorem je obracení vajec během procesu líhnutí. Bez otáčení by se zárodek spojil se stěnou vajec a přilepil se k ní a také by přestal být zajištěn přísun živin k embryu. Frekvence otáčení a úhel, bývá u různých druhů drůbeže odlišný. Vejce se do líhně ukládají nejčastěji tupým koncem vzhůru a ostrým dolů. Vejce se pak otáčí přes špičku. Doporučuji zakoupit líheň s automatickým obracením vajec, čímž vám odpadne pravidelná činnost, kterou byste museli provádět několikrát denně. Optimální hodnotu teplot při líhnutí, stejně jako délku líhnutí jednotlivých druhů drůbeže, naleznete zde.
