Plemeno kočky Turecká angora
Turecká angora se řadí mezi dlouhosrstá plemena koček, podobně jako norská lesní kočka, nebo mainská mývalí, sibiřská, či turecká van a další. Oproti zmíněným plemenům je turecká angora často zbytečně opomíjená. Je oproti nim drobnější, křehčí a štíhlejší. Na vysokých končetinách působí elegantním dojmem. Hlava turecké angory je rovněž jemná a mírně zašpičatělá. Ocas tohoto plemene je dlouhý a bohatě osrstěný. Srst nemá podsadu a je velmi hedvábná.
Původ této dlouhosrsté kočky sahá až do náhorních rovin Kavkazu, kde panují drsné podmínky a angory zde žily po dlouhá staletí. Jsou považována za jedno z nejstarších plemen. Huňatý a dlouhý ocas pomáhal zvířatům přežít tvrdé zimy a někdy posloužil doslova jako přikrývka. Koťata se na Kavkazu rodila v různých barevných varietách a jejich růst byl rychlý, aby byla brzy schopna nezávislého života. Nebylo výjimkou, že se narodila i čistě bílá turecká angora, jenže takový jedinec nepřežil kvůli své nápadnosti dlouho a stal se potravou přirozených nepřátel. Albíni se tak stávali vzácnými a postupem času dokonce posvátnými.
Turecká angora je ověnčena celou řadou legend a pověstí. Například se traduje, že přináší štěstí. Hlavní rozmach tohoto plemena nastal za vlády prvního tureckého prezidenta Kemala Atatürka. Sám vlastnil jako mazlíčka jednoho kocoura, který měl každé oko jinak zbarvené. Po smrti zmíněného prezidenta, se na jeho čest začalo jeho oblíbené kočičí plemeno více zkoumat. Bíle zbarvená turecká angora byla chována i v zoologických zahradách.
Do České republiky se turecká angora dostala až poměrně pozdě. Mnohem dříve byla známa v Evropě a Spojených státech amerických. Už v šestnáctém století, kdy námořní doprava fungovala v plném proudu mezi Dálným východem a přímořskými evropskými státy, se turecká angora dostala do dalších zemí. Postupně docházelo k jejímu rozšíření. V Evropě se jednalo o první plemeno koček s dlouhou srstí. Chovatelé je začali křížit s kočkami z Persie. Kříženci dostali pojmenování angorská kočka. Postupem let se začal klást důraz na čistotu plemene a cílevědomé chovatelství. Hlavní roli hrála kočka perská, zatímco turecká angora byla na ústupu až se takřka vytratila. K opětovnému rozvoji početního stavu došlo až v 60. letech minulého století. Konkrétně se o to zasloužily tyto země: Německo, Nizozemsko, Dánsko, Švédsko a také USA.
Na území naší republiky se párek tureckých angor dostal až roku 1986. Dovezeny byly tyto kočky inženýrkou Štěpánkovou, a to přímo z turecké zoologické zahrady. Chovány byly v moravské metropoli Brně. Roku 1988 byla v bílé mutaci uznána Mezinárodní federací koček (FIFe). Zakrátko se turecká angora objevovala na výstavách a na svět bylo přivedeno několik prvních koťat. Další pár koček (kočka Fanta An a kocour Vezír An) byl dovezen na naše území z Ukrajiny. Neduhem a slabou stránkou tohoto plemene se stal slabý sluch nebo až hluchota. Tímto hendikepem trpěli především bílé zbarvení jedinci s modrýma očima. Tento fakt donutil chovatele všech zemí a později i Mezinárodní federaci koček, aby byly chovány a uznány všechny barevné mutace. Z bílých jedinců byli uznáváni jen ti, kteří měli sluch v pořádku. K tomu musel být atest.
Kladné stránky u turecké angory převládají. Je velmi odolná, novým podmínkám přizpůsobivá a živá. Cenově je dostupná široké chovatelské veřejnosti. V ČR se tímto plemenem zabývá i několik chovatelských stanic. Za hlavní rozvoj tohoto plemene se na našem území zasloužily chovatelky: Ing. Štěpánková z chovatelské stanice Z Modré mešity a také paní Kociánová z chovatelské stanice Skleněná zahrada.
Plemeno kočky turecká angora
