Anatomie a fyziologie papoušků
Protože vím, že je někdy těžké vyjádřit se, když je papoušek nemocný, co ho bolí a kde ho bolí, uvádím malý přehled co kde máte na papouškovi hledat a jak to pojmenovat.
Živý tvor je složitý organismus sestavený z mnoha tisíců buněk, které se svými výkony vzájemně v těle doplňují. Každý soubor buněk má v těle svůj omezený úkol. Jedny okysličují a rozvádějí po těle kyslík, druhé zpracovávají potravu, třetí obstarávají pohyb, další odstraňují odpadky z těla a jiné obstarávají styk s vnějším světem. Tak jedna skupina doplňuje práci druhé ve vzájemné souhře. Všechny soubory buněk nebo orgánu pracují, aby udržely živé tělo v chodu. Kdyby jen jeden z nich onemocněl, zastaví se některá důležitá funkce těla a živý tvor onemocní nebo zemře.
Jestliže se vám stane nepříjemná událost a váš papoušek potřebuje veterinární pomoc je dobré, když se u veterinárního lékaře vyjádříte o případné bolesti vašeho pacienta co nejpřesněji, pak je i naděje na rychlejší stanovení diagnosy.
Kostra papoušků je lehká, přizpůsobená tak proto, že jde o ptáky. Velké kosti jsou duté se vzduchovými komůrkami. Jsou však značně lomivé a tříštivé, proto jsou místem nejčastějších úrazů, obzvláště když nezabezpečíme před papouškem okenní sklo. Kostra je odlehčená vzdušnými vaky vybíhajícími z plic. Papoušci mají vysoký hřeben kosti hrudní (prsní), kde je nejvíce vyvinuto svalstvo a tak se zde může nejlépe posoudit výživný stav ptáků. Při podvýživě hřeben kosti hrudní nápadně vystupuje.
Na hlavě je nejnápadnější zahnutý zobák, přizpůsobený svým tvarem a silou druhu potravy. Zobák je uzpůsoben nejen k louskání větších semen, ale i jako pomocný orgán při šplhání. Horní čelist je zahnutá dolů, přesahuje přes trychtýřovitý spodek čelisti. Horní čelist není s lebkou pevně spojena, ale zapadá do žlábku lebeční kosti, kde je vytvořeno jakési kloubové spojení, takže se čelist může pohybovat vertikálně. Na spodní straně špičky horního zobáku mají papoušci příčné vroubky (podobné pilníku), které umožňují lepší uchopení potravy a současně slouží k broušení spodního zobáku, který se právě vzhledem ke kloubnímu připojení může pohybovat i do stran. Rohový zobák neustále dorůstá, proto je nutné obrušování, které si papoušci zajišťují přirozenou cestou okusováním větví nebo sépiové kosti. Uvnitř zobáku je velký masitý jazyk, vybavený hmatovými a chuťovými papilami. Dobrá pohyblivost jazyka usnadňuje manipulaci se zrny při jejich loupání. Jazyk vykazuje určité odchylky podle druhů papoušků, kdy u loriů je opatřen zvláštními kartáčkovitými papilami, umožňujícími olizovat pyl a nektar z květů rostlin. Ozobí je těsně nad kořenem zobáku, kde jsou umístěny malé nosní otvory. Ozobí je u většiny papoušků neopeřené a mnohdy (např. u andulek) typicky zbarvené. Ušní otvory jsou ukryty v peří, těsně za očima. Zrak je u papoušků jedním z nejvyvinutějších smyslů. Umístění očí jim zajišťuje velmi široké zorné pole. Ptáci dokážou zaměřit předměty s vysokou přesností. Oči zdravých ptáků jsou lesklé a jiskrné. Zornička je velká a kulatá. Duhovka je světlejší barvy, jako užší proužek kolem zorničky.
Peří zdravých ptáků je čisté, lesklé a přiléhavé. Má význam jako izolační vrstva, která chrání proti zevním vlivům. Osou celého pera je stvol, který se ve své dolní části nazývá brk. Ten má na obou stranách tzv.prapory. Prapory letek a prapory konturových per musí vytvářet souvislé plochy. Při pelichání jsou všechna stará a poškozená pera nahrazena pery novými. Prachové peří je jemné vláskovité peří, které nemá ani osten, ani prapor. Skládá se jen z brka a pýřitých větví. Pokrývá tělo čerstvě vylíhlých mláďat mnoha druhů papoušků.
Ptáci nemají na ocase obratle, jejich ocas je tvořen pouze ocasními pery. Papoušci nemají plně funkční mazovou žlázu. K nutnému promašťování peří používají výměšku kostrční žlázy, která je nad kořenem ocasu. U některých skupin však žláza úplně chybí a tak k ošetřování dlouhých per používají papoušci částečky oddělující se z prachového peří - tzv. pudr. Při koupání se tak může jejich nepromaštěné peří úplně promočit.
Hrudní končetiny jsou u ptáků přeměněny v křídla. Pánevní končetiny-nohy jsou přizpůsobeny ke šplhání. Papoušci mají nohy krátké, silnější a masivnější, kryté drobnými rohovými štítky. I když jsou dobrými letci, při pohybu po zemi kráčejí nebo docela rychle běhají. Prsty na nohách jsou zakončeny drápy, kudy probíhá krevní cévka. Na nohách směřují vždy dva prostření prsty dopředu a dva krajní dozadu. Tak si někteří papoušci dokáží podávat potravu nohou do zobáku. Papoušci nemají zuby ani žvýkací svaly. Při přijímání potravy polykají celá sousta, která prochází jícnem do vakovitého orgánu zvaného vole, které je vidět především u mláďat. Při krmení mláďat vyvrhuje samice ze svého volete natrávenou potravu do jejich zobáku. Potrava pak postupuje do volete mláděte. Vole se jeví laikovi jako žlutý pytel na krku malého neopeřeného papouška. Žaludek je tvořen částí žláznatou produkující trávicí sekrety a částí svalnatou, kde se stahováním stěn svalnatého žaludku za pomoci gritu (sezobaného písku) rozmělňují semena rostlin a jiná potrava. Natrávená kaše postupuje dál do krátkých střev, kde se živiny vstřebávají do krve. Odpadní látky z ledvin opouštějí tělo spolu s nevstřebanou potravou jako výkaly. Odpadní látky z močového měchýře prochází do kloaky a též se s výkaly spojují. Trus je tvořen tmavým a bílým výměškem a je středně tuhý. Peří kolem kloaky nesmí být trusem znečištěno. Pohlavní aparát je uložen uvnitř těla. Varlata jsou v dutině břišní, kopulační ústrojí v kloace. U samic dozrávají vejce ve vejcovodu, posunuta do kloaky jsou snesena.
Nejnamáhavější orgánový systém je cirkulační aparát. Srdce je v porovnání k celkové váze proti jiným živočichům poněkud větší. Má dvě komory a dvě předsíně. Malé množství krve může být příčinou snadného vykrvácení i při drobných poraněních. Tělesná teplota se pohybuje kolem 41-42 °C, puls je rychlý, dech u zdravých a nestresovaných papoušků je zevně nepozorovatelný. Nervový aparát u papoušků prudce reaguje na vnější nebo vnitřní podněty, které se při laskavém a pozvolném působení přizpůsobí zevním podmínkám, kdy pták přijímá určité návyky a stereotypy avšak při nepříznivé situaci zareaguje nepříznivě stresovým stavem, šokem, který může způsobit i smrt.
Papoušci se dožívají různého věku. V lidské péči se při správném ošetřování dožívají menší druhy 10 až 15 let, větší papoušci se mohou dožít 25 až 50 let, někteří i více.
