Zkušenosti z chovu astrilda žlutobřichého
Estrilda rhodopyga
Astrild žlutobřichý patří do rodu Estrilda. Ve volné přírodě obývá severovýchod a východ Afriky, od Etiopie až po jezero Njasa. Přírodovědci rozlišují dva poddruhy a to sice astrilda žlutobřichého keňského a astrilda žlutobřichého severního. O přesném způsobu života ve volné přírodě není mnoho známo. Žije ve středohoří i hustých porostech na břehu řek. Dosahuje velikosti mezi deseti až jedenácti centimetry.
Mimo hnízdní období se astrild žlutobřichý shlukuje do malých hejn. Jako potrava mu slouží hmyz a drobná semínka. Zajímavostí je místo jeho hnízdění. Kulovité hnízdo se totiž nachází na zemi nebo pouze kousek nad zemí. První evropský dovoz proběhl roku 1877. V dalších letech se dovážel pouze sporadicky a někdy zcela chyběl. Zbarvením je hodně podobný blízkému příbuznému astrildu šedému, se kterým je občas zaměněn. Hlavním rozlišovacím znakem je zobák, který má astrild žlutobřichý tmavý, pouze na okrajích horní části zobáku je červený. Podobný astrild šedý má zobák celý červený.
Chov astrildů lze praktikovat v kleci dlouhé jeden metr, stejně jako ve velké voliéře. Ve větším prostoru se lépe uplatní jeho vlastnosti. U ptáků krátce po importu se musí teplota udržovat na dvaceti až pětadvaceti stupních Celsia. Po uvyknutí může postupně klesnout na rozmezí osmnácti až dvaceti stupňů. V zimním období by neměl být astrild žlutobřichý vystaven teplotě nižší 15 °C.
K úspěšnému odchovu nestačí prostorné zařízení, ale také potřebné vybavení. Bohaté osázení vhodnými druhy dřevin, naaranžované stvoly bambusu a rákosu. Použít lze i snadno dostupné borové či smrkové větve. Dno voliéry chovatelé nejčastěji pokrývají vrstvou písku a v jednom rohu nasypou směs písku a rašeliny. Do takového místa poté vysadí kapradiny a vřesy. Astrild žlutobřichý, podobně jako většina ostatních druhů astrildů, se rád koupe. Umožníme mu to dostatečně prostornou mělčí miskou s čistou vodou. V takto vybavené voliéře nebývá odchov zpravidla nikterak problematický. Na rozdíl od ostatních astrildů, nevyžaduje astrild žlutobřichý v době odchovu mláďat takové množství živočišného krmiva.
Smíšený chov s jinými druhy je v prostorné voliéře možný, neboť jde o ptáky bezproblémové a neagresivní. Stavba hnízda probíhá ve výšce do půl metru ode dna klece. Pokud má možnost, rád využije opuštěné hnízdo jiných menších exotických ptáků. Jako stavební materiál nabídneme drobnou trávu, sisalová vlákna, kokosová vlákna nebo laty rákosu. Obzvlášť v oblibě mají suchý psineček tenký. Jeho předností je, že i po úplném usušení neztrácí svou elastičnost. Občas přistaví pár ke svému pravému hnízdu ještě jedno ochranné, které má za úkol odlákat pozornost vetřelce.
Samička postupně snese od čtyř do šesti vajec, která jsou poté zahřívána dvanáct dnů. Mladí astrildi rostou rychle a z hnízda vylétají už po šestnácti dnech. Po pěti dnech od vylétnutí už mláďata sami zobou. Úplné osamostatnění však nastává až po osmnácti dnech.
Základem krmné dávky je proso a nejrůznější travní semínka. Přes zimu si astrild žlutobřichý navykne na jablko nebo listy salátu. Jednou za čas lze nabídnout plátek okurky salátovky, obsahující kyselinu křemičitou upevňující zdraví. Po vylíhnutí mladých, je výhodně nabízet mšice, larvy komárů a později i svlečené moučňáky, či larvy much.
Prvoodchovu v ČR dosáhl pravděpodobně chovatel Stanislav Kralovanský. V lednu 1979 si zakoupil párek, který doma umístil do voliéry 1,5 x 2,2 x 2,7 metru. V této voliéře měl celkem 30 kusů různých druhů astrildů. Krmná dávka byla složena z prosa, moháru a mravenčích kukel. Jako první krmivo přijímali senegalské proso v klasech, které chovatel věšel na pletivo ve svazcích. Zakrátko z důvodu příznivého počasí, přemístil chovatel ptáky z vnitřních prostor do venkovní voliéry. Celá voliéra byla zakrytá. Na přední části byly dřevěné rámy s fólií, které šly v příznivém počasí odendat. Část střechy byla prosklená a celou voliéru lze vytápět, přičemž jde regulovat teplotu na požadovanou hranici. Venkovní voliéra byla prostorná – 3 x 2 x 2,2 metru. Krom zmíněného páru bylo ve voliéře ještě dalších osm párů jiných druhů astrildů. Pár dnů po přemístění do venkovních prostor, započal pár se stavbou hnízda. Překvapivě tak činil na stříšce budky ve výšce 2 metrů a nikoliv u země, přestože možností k hnízdění měl pár, ve voliéře zarostlé buxusem a divokým chmelem, dostatek. Stavbu prováděl samec ze silných proužků lýka. Jako vystýlka byla použita vlákna sisalu. Až byla stavba pravého hnízda dokončena, dostavěl samec ještě druhé maskovací hnízdo ze suché traviny. V záložním hnízdě se zdržoval pouze samec. Celá stavba trvala čtyři dny. Samička snesla prvé vejce devátého května a celková snůška čítala čtyři vejce. Oplozena byla všechna a na svět se vylíhla čtyři mláďata! V zahřívání se rodičovský pár střídal. Mladí byli krmeni mravenčími kuklami a klíčeným senegalským prosem. Rodiče lovili také hmyz, který sám zalétl do voliéry. Vaječná míchanice zůstávala v misce bez povšimnutí. Mladí dobře prospívali a poprvé opustili hnízdo po 18 dnech. Po této době už byla mláďata dokonale opeřená a mistrně létala. Pár mladé ještě přikrmoval dalších deset dnů.
Z evropských zemí byl astrild žlutobřichý poprvé odchován v Německu roku 1924, poté v roce 1936 ve Švýcarsku a v dalších letech proběhl úspěšný odchov ve Francii a Finsku.
Astrild žlutobřichý při příjmu krmiva
