O chovu husy české chocholaté
Husa česká se v tuzemských chovech pohybuje už mnoho desítek let. Lidé dříve narození, si jistě vybaví velká hejna hus, která se svévolně pohybovala po vesnicích. Mezi obyčejnými jedinci se občas vyskytla i husa s chocholem. A právě z české husy byla postupem času vyšlechtěna husa česká chocholatá.
Zprvu nebyl husám s chocholem přikládán žádný důraz a chovatelé je nechávali svévolně křížit s obyčejnými husami. To vedlo k postupnému zmenšování chocholu, až nebyl u některých jedinců patrný vůbec. Takoví ptáci byli pak pouze nositelem genu chocholatosti. Hospodáři se pak mnohdy divili, když jim pár hus bez pernatých ozdob na hlavě vyvedl potomky s chocholem. Husy se dožívaly až dvanácti let bez ohledu na chocholatost a rozdíly nebyly ani v jiných vlastnostech, jako je početnost snůšek apod. Husy hnízdily zpravidla dvakrát do roka. Tyto genetické informace (chocholka, dvojí snůška) se v chovech drží dodnes. Díky tomu se začala na husy s chocholkou zaměřovat větší pozornost. Rázem byli tito jedinci selektováni a věřilo se, že mají kvalitnější peří a výbornou výtěžnost masa. Hlavním kladem české husy chocholaté byl zachovaný pud sezení na vejcích a chovatelům tak odpadala pracná péče o housata. Umělý odchov housat byl náročnější jak časově, tak i finančně. Husa česká chocholatá rázem získala velikou oblibu nejen v České republice, ale i za hranicemi naší země.
Zbarvením je česká husa chocholatá zcela bílá, bez jakéhokoliv tmavšího péra. Naopak tmavé peří je považováno za vadu. Typ plemene zůstal stejný jako u husy české, pouze s tím rozdílem, že má chocholku, krátký esovitý krk a lebeční výduť. Husa česká chocholatá je o něco vnímavější ke stresovým situacím, ve kterých se chová nervózněji než česká husa. Snůška čítá mezi dvanácti až patnácti vejci, které husa pečlivě zahřívá a následně se vzorně stará o potomstvo. Pokud se první hnízdění nevydaří nebo housata matce odebereme, následuje zhruba po měsíci druhá snůška. Ta už není tak početná a skládá se ze šesti až osmi vajec. Hnízdění je nenáročné, stejně jako celý chov této husy, jen vyžaduje více klidu během sezení na vejcích. Husa česká chocholatá je v průměru o 800 gramů těžší než klasická husa česká.
Smrtelný (letální) faktor se u těchto hus projevuje úmrtím plodu ve vejci nebo úhynem čerstvě vylíhlých housat. Více se projevuje při případné příbuzenské plemenitbě, která je i v tomto případě nežádoucí. V krajních případech při nedostatku nepříbuzných jedinců, lze pro křížení použít husu českou. Pak ale negativně potlačíme chocholatost a přítomnost lebeční výdutě. Při déle trvajícím křížení se opět vrátí nejrůznější vady (úzký postoj, slabší a delší krky), které se už považovaly za minulost. Některé vady se však v chovu české husy chocholaté vyskytují i bez příbuzenské plemenitby – například dlouhý a esovitě zahnutý krk, nevýrazné líce, delší nebo klabonosý zobák, méně klenutá hlava nebo úzký a dlouhý trup. I přes tyto vady byla husa česká chocholatá uznána roku 1986 ČSCH a klubem hus českých za národní plemeno hus. Stalo se tak teprve druhým národním plemenem vodní drůbeže. Tehdejší genová základna byla velmi nízká a skládala se pouze ze čtyř chovů, ve kterých byli drženi čtyři houseři a dvanáct hus. Stále však byl problém s nevyrovnaností genové základny a tím pádem s nekompaktností tohoto plemene. Chyběl jasný standard plemene, čímž docházelo k rozkolu názorů při posuzování. Každý posuzovatel hodnotil vady a kvalitu hus trochu jinak. Vznik právoplatného standardu české husy chocholaté trval téměř celý rok. Poté jej zveřejnilo pravidelné Periodikum pro posuzovatele. V dnešní době po získání bohatých zkušeností z chovu je zjevné, že tehdejší standard byl celý špatně, ale odpovídal tehdejší situaci v chovu. Předělaný standard vyšel ve Vzorníku plemen roku 2001. Z něj už je zřejmé, že jediný rozdíl mezi husou českou a husou českou chocholatou tvoří lebeční výduť, ze které vychází chocholka. Největší práci znamenala selekce pravých jedinců, neboť i mezi chocholatými husy se často objevovali kříženci s klasickou českou husou a gen chocholatosti nebyl vždy dominantní. Získat kvalitní ptáky a navíc nepříbuzné, bylo po dlouhá léta kamenem úrazu.
Základem úspěšného chovu hus je dostatek travnaté pastvy a vodní plochy. Méně vhodný je chov na malém prostoru a donášení jim nasekané trávy. Houser dosahuje v dospělosti hmotnosti až šest kilogramů, husy zhruba o kilogram méně. Při dostatečně velké pastvě je další příkrm snadný. Plně postačuje trochu směsi obilnin (ječmen, pšenice, kukuřice) nasypané jedenkrát denně do misky. Občas lze nabídnout rozmačkaný vařený brambor se šrotem nebo máčené pečivo. Především před obdobím snášky musí být krmná dávka obohacena o vápník, například skořápkami slepičích vajec.
Husy jsou dobrými matkami a o housata samy vzorně pečují. V případě nebezpečí ukryjí své potomky pod sebe. Hned druhý den po vylíhnutí jsou housata schopna následovat matku při pastvě. Mladé je dobré přikrmovat suchým šrotem nebo speciální směsí. Čerstvě vylíhlá housata je lepší ochránit před vodou a umístit jim do výběhu pouze napáječky pro kuřata, ve kterých se vykoupou. Nemají totiž ještě dostatečně promaštěné chmýří a mohla by nastydnout
Chov husy české chocholaté není příliš rozšířen ani v dnešní době. Závěrem tedy patří poděkovat všem chovatelům, vlastnícím toto krásné plemeno vodní drůbeže.
V úvodu videa lze vidět husu českou a v závěru husu českou chocholatou
