Bojová plemena slepic
Kohoutí zápasy
Asie a Čína stáli na počátku domestikace slepic a prvotním cílem chovu nebyla produkce vajec ani masa, nýbrž sportovní účely. Zápasy kohoutů byly hojně navštěvovanou atrakcí a staly se součástí tamní kultury.
Kohoutí zápasy získávaly rychle na oblibě a rozšiřovali se dál, například do Egypta ale také do Evropy. Bavili se jimi staří Řekové a Římané. Vyhledávanou atrakcí se staly i v Holandku a ve Velké Británii, odsud se dál šířily do dalších zemí. Do Evropy je podle všeho jako první dovezli Féničané, kteří zároveň vylepšovali jejich bojové vlastnosti. Největšího početního rozmachu se bojová plemena slepic dočkala v patnáctém století, kdy byla dovážena námořní cestou skrz Středozemní a Rudé moře. Importována byla různá bojová plemena, lišící se od sebe nejenom vzhledem, ale i bojovými schopnostmi, jako je vytrvalost nebo způsob útočení. Vyhledávaná byla bojová plemena slepic hlavně u šlechty a panovníků v Anglii. Kohoutím zápasům se dostalo až takové obliby, že byly srovnatelné s koňskými dostihy. Začala zde také vznikat nová bojová plemena.
Kohoutím zápasům odzvonilo ve druhé polovině devatenáctého století, kdy byly v drtivé části Evropy zakázány z mravních důvodů. Kdo toto nařízení poruší, hrozí mu vysoká sankce. V dnešní době platí zákaz nejen v Evropě, ale na celém světě. Přesto se občas v Asii a Jižní Americe konají kohoutí zápasy ilegálně. Od šlechtění bojovnic se však neustoupilo, ale slouží už „jen“ k výstavním účelům. Existují i bojová plemena s výbornou zmasilostí, která stála za vznikem některých dnešních masných kříženců.
Konkrétně v České republice zaznamenala bojová plemena, se zákazem kohoutích zápasů, velký úpadek. Na našem území se udržovaly pouze malajky, později mezi válkami přibyli: asilky, jokohamky, orlovky a sumatranky. Po druhé světové válce byly v Česku jenom bílé kornišky, které představovaly genetickou základnu pro masné křížence. Ve druhé polovině dvacátého století se za rozmach bojových plemen na našem území, zasloužili zejména čtyři chovatelé drůbeže – Prouza, Pěnkava, Sedlák a Škoda. V roce 1980 a krátce po něm, došlo k významnému importu bojových plemen z Německa, což vedlo k založení Klubu chovatelů bojových plemen. Zhruba o deset let později, kolem roku 1990, se bojovnice objevovaly stále více na výstavách drůbeže.
Rozdělení bojových plemen
V současné době dělí Vzorník plemen drůbeže bojová plemena (ve skupině E) na čtyři podskupiny:
- E1 – typická bojová plemena, jako jsou například indické, jamato, tuzo, malajky
- E2 - plemena s podílem genů bojovnic, jako například orlovky
- E3 - zdrobnělá typická bojová plemena, např. zakrslé indické bojovnice, bojovnice ko šamo
- E4 - zdrobnělá plemena s podílem genů bojovnic, např. zakrslé orlovky
Další dělení bojových slepic lze provést s ohledem na původ opět na čtyři skupiny:
- Bojovnice malajského (východního) typu
- Bojovnice evropské
- Bojovnice perského typu
- Bojovnice sumaterského typu
Zástupci první skupiny malajského, východního typu, mají menší hřebeny a jejich hlava připomíná hlavu dravého ptáka. Lebky těchto zástupců jsou silné, krk dlouhý a postoj vysoký se vzpřímeným trupem. Končetiny bývají spíše kratší, ale silné. Ocas krátký a úzký. Mezi nejčastější zástupce patří bojovnice šamo, bojovnice tuzo nebo malajky.
Evropské bojovnice jsou kombinací mezi perským typem a malajským typem bojovnic. Do této skupiny řadíme bojovnice lutyšské, bojovnice indické nebo novoanglické.
Bojovnice perského typu mají trup méně pozvednutý a zobák delší. Hřebínek je listový a laloky vyvinuté. Do bojovnic perského typu patří staroanglické, španělské a severofrancouzské bojovnice.
Poslední ze čtyř skupin jsou plemena bojovnic sumaterského typu, mezi která náleží plemena s dlouhými ocasy, jako například jokohamky, sumatranky apod.
Zástupce všech čtyř horních skupin spojuje několik společných znaků, jako je vyvinuté osvalení trupu, hlavně na prsou. Identický je rovněž širší, hrdý postoj a samozřejmě vyvinuté ostruhy sloužící k boji. Typické je redukované, tvrdé opeření a kratší, ale silný zobák. Škála barev je poměrně bohatá.
Růst bojových plemen slepic je pomalý a nelze jej přirovnávat k jiným plemenům. Na složení krmné dávky jsou bojová plemena o něco náročnější, stejně jako na její množství. Slepice začínají snášet mezi sedmým a osmým měsícem. Produkce vajec není však vysoká a probíhá spíše v jarním a letním období, zatímco přes zimu slepice odpočívají. Zpravidla jsou dobrými kvočnami se zachovaným pudem kvokavosti.
Plemena bojových plemen musíme chovat odděleně, neboť jsou vůči sobě agresivní a to dokonce obě pohlaví. K majiteli jsou však nekonfliktní.
Zákaz kohoutích zápasů platí na celém světě
