Domestikace slepic a rozdělení plemen
Historie a domestikace slepic
Hlavními cíli chovu slepic je produkce vajec a kvalitního drůbežího masa. Kladem je vysoká rozmnožovací schopnost, kdy snese slepice ročně spoustu vajec, tím pádem je možné vylíhnout velké množství kuřat.
Zdomácnění kura domácího byl složitý a zdlouhavý proces. Některé prameny uvádí délku domestikace kolem pět tisíc let. Jediné dochované kosterní pozůstatky pochází ze severovýchodu Číny a jsou staré téměř 7500 let. Zpočátku nebyla hlavním cílem domestikace produkce vajec ani masa, ale šlo čistě o náboženské důvody. Ranní kohoutí kokrhání při rozednívání zapříčinilo, že byl považován za posvátného ptáka, boha slunce, světla a života. Bez povšimnutí nezůstala ani kohoutí bojovnost vůči jeho konkurentům. Předpokládaný směr posunu v domestikaci kura domácího, je z Asie přes Pákistán do Mezopotámie a také Říma. Odsud se pak kur domácí šířil do Anglie a Španělska. První chov slepic pro produkci vajec, začal zřejmě v Evropě a také Americe. Díky výběru nejlepších jedinců v jednotlivých oblastech, se začala rýsovat první primitivní krajová plemena. Takoví jedinci byli lépe přizpůsobeni do konkrétních podmínek a měli schopnost odchovávat kuřata sami, bez větších zásahů člověka. Známý švédský přírodovědec Carl Linné, se ve své publikaci z roku 1746, zmiňuje o čtyřech plemenech slepice domácí. Postupem let se zvyšovaly požadavky na efektivitu výroby potravin a raketově také stoupala spotřeba vajec a masa z drůbeže. Z těchto důvodů se také zvyšovaly požadavky na chov slepic. To dalo vznik dvěma novým hybridům. Jednak těm, kteří měli zvýšenou produkci vajec a také rychleji rostoucím křížencům, tzv. brojlerům. Nejpravděpodobnějším předkem domácích slepic je kur bankivský (Gallus gallus), obývající Přední Indii a Kašmír. Zbarvením se podobá vlaškám koroptvím, velikostně a tvarem těla zase německým zakrslým slepicím. Hmotnost se u něj pohybuje kolem jednoho kilogramu a hnízdí dvakrát ročně. Ve snůšce bývá kolem 10 kusů vajec. Kur bankivský vykazuje pět různých poddruhů. Předpokládá se, že rozdílnost jednotlivých poddruhů mohla vézt v budoucnu ke vzniku plemen rozlišných vlastností.
Všemožné křížení a selekce znamenala velikou variabilitu ve vzhledu, velikosti a dalších vlastnostech. Jen pro příklad… sebritky dosahují hmotnosti jen kolem 0,5 kg, zatímco zátupci těžkých plemen váží i pět kilogramů. Podobné paradoxy existují i v tělesných tvarech, kde například wyandotka vlastní poměrně nevýrazný kratší ocas a naproti tomu kohouti fénixek mají ocasy dlouhé i 120 centimetrů. Takové araukany jsou takřka bez ocasu. Brahmánky jsou zase velmi vysoké. Chloubou, která zaujme na první pohled, je bezesporu hřebínek na svršku hlavy. U většiny plemen je jednoduchý listový, ale může být i ořechový, růžicový nebo hráškový třířadý a existují i plemena s růžky. Jinou chloubu mají chocholatá plemena slepic, které mají místo hřebenu pernaté ozdoby různých tvarů. Například hedvábničky disponují peřím připomínající spíše chlupy.
Rozdělení plemen slepic
V dnešní době se plemena slepic dělí podle zaměření a typických znaků na plemena lehkého typu, plemena středně těžkého typu a plemena těžkého typu. První zmíněná skupina lehkých plemen, se vyznačuje výrazně vyvinutou pohlavní dvojtvárností. Slepice snáší vejce s bílou skořápkou. Drtivá většina lehkých plemen má bílé ušnice, kromě české slepice. Hlavní produkcí jsou vejce, masa lehká plemena mnoho nemají. Mezi nejznámější zástupce této skupiny patří lakenfeldky, minorky, české slepice, vlašky nebo brakelky. Plemena slepic těžkého typu se vyznačují čtvercovým rámcem a měkkým opeřením. Do této kategorie řadíme langšanky německé, brahmánky, kočinky nebo orpingtonky. Poslední skupinou jsou plemena středně těžkého typu. Ty se vyznačují obdélníkovým nebo čtvercovým tělesným rámcem a také velikou tvarovou variabilitou mezi různými plemeny. Užitkovostí je jak maso, tak i vejce. Z hlavních zástupců této kategorie zmíníme faverolky, hempšírky, australky, velsumky, plymutky nebo oravky. Samostatnou skupinou jsou sportovní plemena slepic. Produkce vajec a masa je bezvýznamná. Hlavním záměrem je chov na okrasu a pro radost. Většina zástupců této kategorie jsou drobná zakrslá plemena slepic nebo také plemena bojová.
Zakrslá plemena slepic mají svěšená křídla. Výjimku tvoří pouze kočinky, hedvábničky a basetky. Typickými zástupci zakrslých plemen slepic, jsou sebritky, antverpští vousáči nebo bantamky.
Bojová plemena slepic mají tvrdé, ale řídké opeření. Vyznačují se silnými, značně osvalenými běháky a celkovým bojovým výrazem. Bojová plemena lze rozdělit na dvě skupiny. První skupinou jsou stará bojovná plemena asijského typu (například indické bojovnice, bojovnice jamato, tuzo, šamo atd.) a druhou skupinou plemena s většinovým podílem krve bojových slepic (vranohlavka, orlovka).
Kříženci versus čistokrevní jedinci
Toto je věčné téma chovatelů drůbeže. Správné by asi bylo jít cestou čistokrevných plemen. Jednak je na ně krásný pohled a jednak máte jistotu, že jejich vlastnosti budou přeneseny na potomstvo. Bohužel snáze dostupní jsou kříženci, které nabízí řada firem a to i v různých barevných varietách. Takoví hybridi mívají při odpovídající krmné dávce vysoké snášky. Jejich nejvyšší produktivita netrvá ale dlouho. Dokonce se uvádí, že již po půl roce začne nosnost pomalu klesat.
Konkrétní plemeno slepic vybíráme s ohledem na požadovanou produkci (vejce, maso, okrasa) a samozřejmě také s ohledem na vaše konkrétní podmínky. Někdy lze požadavky chovatele i vzájemně skloubit. Plemena na produkci vajec nebo masa, mohou být zároveň i půvabná svým vzhledem. Někdy může výběr plemene slepic ovlivnit i jeho dostupnost, respektive nedostupnost a také vysoké nároky na krmivo, na prostor a špatné reprodukční schopnosti.
Pokud má být hlavním záměrem chovu produkce vajec, vybíráme z plemen lehkých či středně těžkých. Lehká plemena s nižší hmotností nemají vysokou spotřebu krmiv a tím pádem jsou nižší náklady na chov. Nevýhodou je, že nadbyteční kohoutci mají nižší přírůstky a ekonomika výkrmu je horší. Ze středně těžkých plemen produkují největší vejce bílefeldské slepice a velsumky. Na vejce lze chovat i zdrobnělá plemena. Jejich vejce jsou sice velikostně menší, ale s ohledem na nízkou spotřebu krmiva je rentabilita chovu slušná. Dalším kritériem výběru plemene slepic, může být barva skořápky. Většina chovatelů požaduje čistě bílá vejce, která snáší lehká plemena. Tmavá vejce mají zase žlutší žloutek a traduje se, že jsou také trvanlivější.
Lehká plemena slepic
Lehká plemena slepic bývají více živé a hodí se pro ně prostornější výběhy. Dokonale využijí zatravněné plochy. Zdrobnělé formy lze však chovat i ve větších voliérách. V takovém případě jim však zajistěte dostatek zábavy, neboť v případě nudy existuje nebezpečí oštipování peří. Ve voliéře můžeme chovat pouze menší množství slepic. Celkovému počtu slepic chovaných ve výběhu, musíme přizpůsobit i velikost kurníku. Na dvacet kusů drůbeže má být kurník s plochou kolem sedmi metrů čtverečných. V kurníku by neměla být vysoká vlhkost ani průvan. Důležité je dostatečné osvětlení kurníku. Optimálním řešením jsou velká okna, případně umělé osvětlení. Chovanému počtu slepic přizpůsobíme počet snáškových hnízd. Počítá se jedno hnízdo na tři nebo čtyři nosnice. Hřady na nocování se umístí zhruba 40 centimetrů od sebe nebo je řešením zešikmené umístění nad sebe. První bidlo musí být minimálně třicet centimetrů od zdi. Bidla volíme hranatá, obdélníkového tvaru o průměru pět centimetrů. Nedílnou součástí kurníku jsou napáječky a krmítka. Ty volíme takové velikosti, aby si o ně kohouti nedřeli hřebeny. V jednom z rohu je vhodné zhotovit popeliště, do kterého nasypeme směs písku a popela vzniklého spalováním dřeva. Vysoké produkci vajec, musí odpovídat i kvalita krmné dávky. Nejlepších výsledků dosáhnete s kompletní krmnou směsí pro nosnice. Kdo však chce využívat domácích zdrojů, musí zajistit odpovídající zastoupení všech živin. Často se zapomíná například na bílkovinné složky, které si slepice v prostorném výběhu zajistí od jara do podzimu sami. Horší je to ale během zimního období. Významným faktorem ovlivňujícím snášku, je délka dne. V zimě, kdy jsou dny krátké, je vhodné je prodlužovat umělým světlem na dvanáct hodin.
Lehká plemena slepic lze dělit dle různých kritérií. Jedno z nejčastějších dělení je následující:
- Středomořská plemena – například leghornky, vlašky, minorky
- Středoevropská plemena – například české slepice, rýnské slepice nebo saské slepice
- Západoevropská plemena – například forverky, hamburčanky nebo lakenfeldky
Těžká plemena slepic
Další velkou skupinou jsou těžká plemena slepic, která nejsou zdaleka tak rozšířena jako lehká nebo středně těžká plemena. Jak napovídá jejich název, jedná se o slepice s mohutným tělesným rámcem, ať už čtvercovým či obdélníkovým. Starší kohouti největších plemen dosahují hmotnosti až pět kilogramů. Opeření těžkých plemen je měkké a kypré. Nejsou tak temperamentní a téměř nelétají, pro jejich chov postačuje nižší oplocení. I přes svou velikost nejsou konfliktní ani tolik náročné na prostor.
Důraz musí být kladen na krmivo. Díky velké tělesné stavbě mají větší spotřebu krmiv a také vyšší nároky na její skladbu. Především u mladých kusů a při odchovu kuřat, musí být poměr metabolizovatelné energie a dusíkatých látek v optimu. Na malém prostoru hrozí u starších kusů ztučnění. Dospělost a snáška je pozdnější, než u lehkých plemen a nastává až krátce před sedmým měsícem života. Těžká plemena slepic snesou ročně od 100 do 150 kusů vajec. Vejce bývají o něco menší, dosahují hmotnosti kolem 53 gramů. Produkce vajec ale není u těžkých plemen hlavním chovatelským cílem, tím je masná produkce. V dřívějších dobách byl kladen důraz na co největší rámec se zmasilým trupem. V dnešní době se dává spíše přednost masným hybridům, tzv. brojlerům. Brojler vyniká rychlým růstem a efektivním využitím krmiva. Brojleři v současnosti vytlačují typická masná plemena. Ta se nyní chovají především pro výstavní a sportovní účely. Často jsou v oblibě zakrslé nebo zdrobnělé formy, například u kočinek. Z dalších nejčastějších zástupců těžkých plemen stojí za zmínku orpingtonky, dorinky, brahmánky nebo langšanky německé.
Chov a šlechtění plymutek
