Pískomil mongolský a jeho chov
Pískomil mongolský patří už dlouhá léta mezi oblíbené domácí chovance. Zatímco jiné druhy drobných hlodavců procházely v průběhu let výkyvy v oblíbenosti a početnosti, pískomil mongolský si svoji laťku drží, jako jeden z mála, stále vysoko.
V dospělosti dosahuje délky těla mezi dvanácti až patnácti centimetry a hmotnosti kolem 120 gramů. Vrchní část těla je zbarvena od šedohnědé až do červenohnědé. Spodní partie bývají světlejší. Ocas je zakončen delšími tmavými chloupky a chodidla jsou rovněž porostlá srstí. Právě ochlupená chodidla a delší chlupy na konci ocásku, tvoří hlavní rozdíl mezi pískomilem mongolským a pískomilem rudoocasým. Lidé si tyto dva druhy často pletou. Ve volné přírodě osídluje polopouště, pouště a stepi v Mongolsku a také severní Číně. Vyskytuje se i na Tuvě – část Ruska na jižní Sibiři. Tvoří menší rodinné skupinky, které budují poměrně rozsáhlé nory s velkým množstvím východů. Na zimní období hloubí nory do hloubky až dvou metrů. Ve volné přírodě se živí travními semeny, kořínky a hlízami. Nepohrdne ani nadzemní zelení, hmyzem a jinými drobnými živočichy.
Barevné mutace pískomilů
Mnohaletý chov pískomilů dal vznik několika zajímavým barevným mutacím, které ještě zvyšují zájem o tento druh. Přírodní zbarvení nazýváme aguti. Na jednotlivých chloupcích divokých jedinců se střídají světlé hnědobéžové a tmavé pruhy, tzv. ticking. Podobná je mutace stříbrný aguti, kde světlé části chlupů nejsou hnědobéžové, ale bílé. Celkový dojem takto zbarveného pískomila, je tím pádem světlejší. Stříbrný aguti má tmavé oči, stejně tak i chodidla a drápky, bříško je téměř celé bílé. Vůbec prvně vzniklou mutací je black, kdy zvířata bývají leskle černá s nevýraznou bílou skvrnou na spodní čelisti. Další dvě mutace jsou si dosti podobné, jedná se o argente a argente-creme. Takto nazývaní jedinci mají tmavé části chloupků krémově žluté. Argente-creme je celkově ještě o něco světlejší. Oko těchto dvou mutací je červené, uši, chodidla a drápy mají narůžovělou barvu. I u těchto dvou mutací je břicho bílé. Za zmínku jistě stojí mutace anglicky nazývaná dark-eyed-honey, v české zkratce alžířan. Takto vybarvení jedinci prochází změnou zbarvení. Mladí pískomilové do dvou měsíců mají tmavý ocas, uši i chodidla. Jinak převládá světle žlutá srst. Postupně, jak pískomil stárne, světle žlutá barva tmavne a přechází až na pískově žlutou. Oči jsou černé. Další neméně zajímavá mutace byla vyšlechtěna zkřížením alžířana se stříbrným aguti. Dostala pojmenování polární liška, neboli polarfuchs. Jak vyplývá z pojmenování, jedná se o zvířata takřka čistě bílá. Oči, drápky a chodidla jsou černé. Pískomil mutace lila, bývá zbarven jednobarevně, a to modrošedě se slabým narůžovělým nádechem. Červené oči a světle šedá srst s modrým nádechem je nazývána jako mutace holubí. Poměrně častá je mutace albino, kdy jsou pískomilové čistě bílí s červenýma očima. Oblíbení jsou strakáčci, tedy pískomilové s různě rozmístěnými bílými skvrnami.
Prostředí pro chov pískomilů
Pro chov pískomilů se nejvíce hodí lepená skleněná akvária, přihrazená děrovaným plechem nebo mřížkou. Lepší manipulace při čištění je u skleněných vitrín, které mají na dvě části rozdělenou přední stěnu. Chovná skupinka by měla žít v ubikaci s minimálními rozměry 1x0,5x0,6 m. Kdo si nechá skleněnou vitrínu vyrobit na zakázku, nechejte udělat u přední otvíratelné části dostatečně vysoké dno. To umožní nasypat dovnitř dostatečné množství substrátu. Nejkvalitnější podestýlkou je směs písku, pilin a rašeliny. Někdo využívá pouze hobliny nebo piliny. Využít lze i některé prodávané typy podestýlek, například kočkolit. V takovém případě věnujte výběru patřičnou pozornost. Některé kočkolity se vlhkostí „spékají“ a zvětšují objem. Pískomil vždy část substrátu pozře a nevhodně vybraný produkt může zapříčinit zneprůchodnění trávící soustavy a tím pádem smrt. Na vybavení akvária použijte kameny různých velikostí. Ty pískomilové využijí na hlídkování a ve skulinách mezi kameny se budou s oblibou ukrývat. Dalším vhodným doplňkem jsou větve většího průměru, které s oblibou okusují. K tomuto účelu se hodí i slabší větvičky chemicky neošetřených stromů. Ohryz je nezbytný pro správný vývin zubů. Hnízdo si pískomilové staví ze sena, slámy či buničité vaty. Proto jim musíme do chovné nádrže dostatek tohoto materiálu poskytnout. Na teplotu nejsou vůbec nároční a spokojí se s běžnou pokojovou.
Chov pískomilů lze praktikovat v párech i ve skupinkách. V těch je zpravidla dosahováno lepších chovatelských výsledků. Jejich sestavování má však svá pravidla. Nejlepší je vytvořit základ skupiny z mladých jedinců, kteří ještě vůči sobě nejsou agresivní. Společně si na sebe během dospívání zvyknou. Problém může nastat, je-li časem třeba chovnou skupinu doplnit o dospělého pískomila. Chovatel si musí najít dostatek času a zvířata pozorovat, aby se vzájemně nenapadala. Narušení hierarchie ve skupině může vést k litým bojům končícím smrtí slabšího jedince. Jistější je přemístit celou skupinu do nově zařízeného akvária a současně k nim přidat nového jedince. Neznámé prostředí a uvykání na něj, většinou potlačí možné agresivní sklony. Chovná skupina se dorozumívá specifickými projevy. V nebezpečí začnou pískomilové podupávat zadními končetinami, čímž varují ostatní členy rodiny. Kromě toho se projevují široku škálou zvuků, z nichž jich je spousta pro ucho člověka nezaznamenatelných.
Krmení pískomilů
Základem krmné dávky jsou nejrůznější semena, například slunečnice, sója, hrách, kukuřice, proso, oves, pšenice atd. Během zimního období, kdy vypadne zelené krmení, je vhodné semena nakličovat. Ze zeleniny lze předkládat petržel, mrkev, salát nebo kedlubny a z ovoce například jablko, hrušku, třešně nebo meruňky. V oblibě má pískomil mongolský i zelené krmení, jako je vojtěška, tráva nebo listy smetánky lékařské (známé spíše pod názvem pampeliška). Občas lze nabídnout i usušené tvrdé pečivo – rohlík nebo chléb. Částečně poslouží i k obrušování zubů. Zapomínat se nesmí ani na živočišnou složku krmiva. Například cvrčci nebo mouční červi či smýkaný hmyz, bude vítanou pochoutkou. Při nedostatku hmyzu lze nabídnout i kousky masa, tvarohu nebo vařených vajec. Každá chovná skupinka si oblíbí něco jiného, čím bude druhá skupina opovrhovat. Každopádně by se měl chovatel snažit nabídnout svým chovancům co nejpestřejší skladbu krmné dávky. Při dostatku ovoce a zeleniny, není ani nutná pitná voda.
Rozmnožování pískomilů
Rozmnožování a odchov pískomilů, probíhá v zajetí po celý rok. Ve volné přírodě je rozmnožování omezeno na teplejší část roku, od března do září. Během této doby zvládnou samice porodit tři nebo čtyři vrhy, ve kterých bývá od dvou do osmi mláďat. Březost trvá necelý měsíc, od 25 do 29 dnů. Mladí pískomilové přichází na svět zcela holí a slepí s hmotností kolem dvou gramů. Poprvé prohlédnou v 17-18 dnech. Zajímavostí ale je, že už před otevřením očí opouští hnízdo a pokouší se konzumovat pevné krmivo. Na rodičích jsou závislí po dobu jednoho měsíce, poté jsou zcela samostatní. Pokud je však chovatel neodstaví, není výjimkou pozorovat sání mléka matky ještě po čtyřiceti dnech od narození.
Mláďata z prvních jarních vrhů, lze zařadit do reprodukce ještě na podzim téhož roku. Platí to především pro samice, samečci někdy dospívají až během zimy. Plodnost nebývá u pískomilů v divočině nikterak dlouhověká a trvá pouhé dva roky, někdy jen rok. V zajetí se toto období prodlužuje až do čtyř let věku. S péčí o mláďata vypomáhá i samec, proto není vhodné jej v této době oddělovat. Navíc by ho chovná skupina při navrácení znovu nepřijala. Pískomilové často odpočívají schoulení k sobě v jednom klubíčku. U neznalých chovatelů to vyvolává domněnku, že je zvířatům zima, ale ve skutečnosti je to jev naprosto přirozený
Video z chovu pískomilů mongolských
