Chov strašilek
Mezi chovateli se stále více vyskytují milovníci hmyzu. Důvodů je hned několik: finanční náročnost není taková, jako u jiných zvířecích druhů, chov většiny druhů není náročný a hodí se i pro začátečníky a v neposlední řadě může mít vliv i zvyšující počet alergiků. Takoví lidé nemohou vlastnit kočku, psa nebo papouška a právě zástupci hmyzí říše jsou jedním z možných řešení. Rozhodně ale nelze říct, že by byl chov hmyzu doménou alergiků, protože i zcela zdravým lidem přináší spoustu zážitků a nových poznatků z hmyzí říše. Tato mnohdy vzrušující podívaná aspoň částečně vynahradí menší komunikaci mezi hmyzím chovancem a člověkem. Co si budeme povídat, žádný hmyz k vám nepřiběhne na zavolanou a ani nebude vyžadovat krmivo loudilským pohledem.
Strašilka australská
Právě strašilky, kterým je tento článek věnován, patří mezi nejstarobylejší hmyz. Jejich charakteristickou vlastností je mistrné napodobování nejrůznějších částí rostlin – listy, větvičky nebo výhonky. Už pouze toto z nich dělá oblíbené chovance, a když k tomu připočteme jejich atraktivní zbarvení a velikost, není divu, že se jedná o nejčastěji chované bezobratlé živočichy. Dalším plusem bývá jejich bezproblémový chov a snadné rozmnožování – aspoň u některých druhů stašilek. K rozmnožování nepotřebuje většina ani samečka, neboť u nich hovoříme o tzv. partenogenezi – tj. rozmnožování pomocí neoplodněných vajíček. Těch samice nakladou za svůj život stovky, a proto jsou cenově dostupné opravdu pro všechny.
Chov strašilek nevyžaduje žádnou zvláštní péči, co se týče teploty. Teoreticky by byl možný chov i v místnosti na volno, neboť jim postačuje pokojová teplota a dokonce se ani nevzdalují od potravy. Přes to všechno se tento způsob chovu z několika důvodů nedoporučuje. Díky vynikajícímu maskovacímu zbarvení, jsou snadno přehlédnutelné i pro svého majitele, a nevědomky může dojít k jejich poranění nebo dokonce smrti. Další nevýhodou je, že se někdy místo nabízeného krmiva raději pustí do jiné pokojové rostliny. Jako chovná nádoba plně postačuje plastová bedýnka nebo i pětilitrová sklenice. Horní stranu uzavřeme vzdušným víkem – například okenní síťkou nebo vzdušnou tkaninou. Úplně nejvhodnější je chov strašilek ve skleněném akváriu. To postavíme na výšku a otevřenou stranu zahradíme dřevěným rámem vyplněným muším pletivem. Pro zvolení správné velikosti chovné nádrže, slouží jedna praktická poučka. Výška by měla být aspoň taková, jako je čtyřnásobná délka těla strašilky. Jinak dochází při svleku k poškození a deformaci těla strašilky. Na dno chovné nádrže nasypeme slabou vrstvu rašeliny, která zajistí odpovídající vzdušnou vlhkost. Druhou možností jak pokrýt dno je filtrační papír. Z něj se zase budou nejlépe odstraňovat zbytky krmiva a odebírat nakladená vajíčka. Chov strašilek nevyžaduje žádné speciální osvícení žárovkou. Naopak je nežádoucí, neboť se jedná o noční tvory. Výjimku představují pouze některé tropické druhy, nejchoulostivější k nízkým teplotám. V takových případek lze žárovku využít jako tepelný zdroj. Umístit ji ale musíme nad chovnou nádrží zvenčí, aby nedošlo k popálení strašilek. Vnitřní prostor akvária rosíme vodou pomocí rozprašovače. Nejvhodnější je nechat vodu několik hodin odstát, aby se snížil obsah chlóru.
Krmení strašilek
Strašilky jsou výhradně býložravci. Jediné, kdy pozřou maso, jsou případy kanibalizace. K těm dochází při nevhodných podmínkách chovu, kdy je drženo více jedinců na příliš malém prostoru. Druhou možností je nedostatečné množství krmiva a vody.
U většiny druhů hovoříme o oligofágii, tj. specializace na skupinu blízce příbuzných rostlin. U strašilek se objevuje i monofágie, zástupci této skupiny se živí pouze jedním konkrétním rostlinným druhem. Nejmenší zastoupení představují druhy polyfágní, které požírají širší rostlinné spektrum. V českých chovech se nejvíce zabydlel druh strašilky konzumující rostliny z čeledi růžovité, nejčastěji se pak ke zkrmování využívá ostružiník. Ten skýtá jednu velkou výhodu – lze jej natrhat i v zimě, neboť je neopadavý. Při troše trpělivosti se dospělci strašilek naučí přijímat i suché listy ostružiníku, podmínkou je zvýšený přísun vody. Přes lední období lze ostružiník nahradit nebo doplnit listy maliníku nebo růže šípkové. Ostružiník se naučí konzumovat i druhy s původně rozdílnými požadavky, například lupenitky. Větším chovatelům se vyplatí pěstovat ostružiník doma na zahrádce nebo klidně ve skleníku, který v zimním období ochrání rostliny před nejsilnějšími mrazy. Komu vadí trny, které ostružiník má, může pro pěstování zvolit jeho beztrnné formy. Natrhané krmivo je vhodné vkládat do chovných nádrží ve sklenicích naplněných vodou. V takových podmínkách vydrží krmivo déle jako čerstvé. Nesmíme však v žádném případě zapomenout utěsnit hrdlo sklenice například vatou, aby se strašilky neutopily. Dobře poslouží například prázdná sklenice od kečupu, která má hrdlo optimálně zúžené. Výhodné je, aby měla chovná nádrž prostorné dno natolik, aby se na něj vešly postavené dvě sklenice naráz. To usnadní chovateli práci tím, že když umístí sklenici s čerstvým krmivem vedle sklenice s povadlým starším krmivem, strašilky během krátké doby sami přelezou na svěží listy. Lehce pak vyjme staré větvičky, aniž by musel strašilky ručně chytat a přendávat.
Výčet rostlinných druhů, jejichž listy lze při chovu strašilek využít jako krmivo, je velice rozmanitý. Záleží však na konkrétním chovaném druhu, proto si nyní uvedeme nejčastější druhy a krmivo, které konzumují:
- Strašilka Aretaon asperrimus – dub, maliník, ostružiník, břečťan.
- Strašilka Cereoxylus spinosus – ostružiník, maliník, růže, hloh
- Strašilka ostruhatá – specializovaná pouze na listy břečťanu
- Strašilka Eurycantha coryacea – listy břečťanu a pěnišníku
- Strašilka australská – buk, dub, blahovičník, jahodník, hloh. Dále maliník, ostružiník a růžovité
- Strašilka obrovská – břečťan, dub, ostružiník, maliník a růžovité rostliny
- Strašilka Lamponius guerini – listy blahovičníku, břečťanu, dubu, maliníku, ostružiníku
- Strašilka Lonchodes haematomus – listy hlohu, ostružiníku, růžovitých a ptačího zobu.
- Pakobylka Wulfingova - listy dubu a blahovičníku, dále maliník, ostružiník a růžovité rostliny
- Pakobylka vyzáblá – buk, ostružiník, maliník a růžovité rostliny
- Pakobylka rohatá – listy buku, dubu, hlohu, lípy, maliníku, ostružiníku a růžovitých
- Pakobylka thajská – listy dubu, hlohu, blahovičníku, maliníku, ostružiníku a růžovitých
- Pakobylka indická – listy břečťanu, maliníku, hlohu, ostružiníku, ptačího zobu a růžovité
- Pakobylka Hesperophasma lobata – požírá listy maliníku, ostružiníku, duby a hlohu
- Pakobylka peruánská – listy kapradin
- Pakobylka okřídlená – bavlník, hrušeň, hloh, ibišek, jahodník, jabloň, ostružiník, maliník, pelargonie, růžovité rostliny
Rozmnožování strašilek
Většina nejrozšířenějších druhů strašilek se rozmnožuje partenogeneticky. Kladou neoplozená vejce ale i ta jsou schopna se vyvíjet. Z těchto důvodů stačí k rozmnožování chovat pouze samice. Samců bývá také mnohem méně a u některých druhů jsou vyloženě vzácní nebo se nevyskytují vůbec. Pohlavní dimorfismus je u strašilek dobře znatelný. Samci mívají zpravidla jiný tvar a také mají na rozdíl od samic křídla. Ve většině případů disponují i jiným zbarvením. Samičky strašilek kladou velká množství vajíček. Například hojně rozšířená strašilka australská žije pouze několik měsíců a během takto krátké doby naklade až tisíc vajíček. Pakobylka indická i více než sedm set vajíček a stejně plodné bývají i jiné druhy. Stejně jako jsou dospělci podobní větvičkám nebo listům stromů a keřů, tak i jejich vajíčka mají podobu rostlinných semen. Způsob kladení je rozdílný. Někdy jsou vajíčka kladena volně na zem, jindy je samičky vystřelují do vzdálenějších míst pomocí prudkého pohybu zadečku. Některé druhy zastrkují vajíčka pomocí kladélka do kypré zeminy nebo do skulin stromů a keřů. Samičky jiných druhů zase vytváří společný shluk a svá vajíčka lepší na větve nebo lupeny. Délka inkubace je závislá na teplotě okolí, relativní vlhkosti a samozřejmě také na chovaném druhu strašilek. Pohybuje se v rozmezí 50-200 dnů. Po této době se vylíhne malá nymfa, která se jen zdánlivě podobá rodičům. Strašilky prochází nedokonalou proměnou, to znamená, že stádium kukly byste u nich čekali marně. Nymfy se po několika svlecích změní v dospělce. Svleků bývá zpravidla pět nebo šest a po každém z nich se jejich podoba víc přibližuje dospělým jedincům. Celý vývoj potrvá měsíce a v drsných podmínkách volné přírody, se dospělosti dožije jen malé procento ze snůšky.
Po zjištění snůšky, má chovatel dvě možnosti. Buď si nakladených vajíček prakticky nevšímá a nechá je na dně chovné nádrže vlastnímu osudu. V takovém případě musí počítat s menším počtem vylíhlých nymf. Druhou možností je vajíčka opatrně vyjmout a uložit je do lahviček od dětské výživy, jejíž dno bude pokryto vrstvičkou rašeliny nebo filtračním papírem. Lahvičku normálně uzavřete víčkem, nikoliv však, aby se zamezilo přísunu vzduchu. Do víčka proto vytvořte několik otvorů. V takto provizorních inkubátorech zajistěte vysokou vlhkost vzduchu. Nejlépe tak, že nakapete vodu na substrát a odsud se bude odpařovat do ovzduší. Nikdy to s vlhkosti substrátu nepřehánějte a ani nenechte kapky dopadat přímo na vajíčka – snadno plesniví. Čerstvě vylíhlé drobné nymfy přemístíme na lupeny krmných rostlin a postřikem jim dopřejeme vodu k pití.
Nejčastěji chovaní zástupci strašilek
Strašilka drsná – jedná se o zástupce menších druhů strašilek, se silně trnitým tělem. Ve volné přírodě obývá Borneo. Zbarvení obou pohlaví je shodné a liší se pouze velikostí. Samice jsou dlouhé až devět centimetrů, zatímco samci kolem pěti centimetrů. Strašilka drsná vyžaduje vlhčí prostředí, stejně jako jejich vajíčka. Ta bývají dlouhá i půl centimetrů a prodělávají dlouhý vývoj. Šest měsíců trvá inkubace a dalších šest měsíců vývoj nymf. Potravou tohoto druhu jsou listy ostružiníku a další rostliny čeledi růžovité.
Strašilka australská - jedná se o velmi rozšířený druh. Na našem území se chová už od sedmdesátých let předešlého století. V Austrálii se vyskytuje v sušších lesích Queensladnu a Nové Guineje. Samice jsou mohutné s délkou těla až šestnáct centimetrů. Na těle jsou typické velké trny. Samečci dosahují pouze poloviční velikosti a mají na rozdíl od samic křídla. Kvůli významné velikosti vyžaduje strašilka australská prostorné akvárium. Prostředí jim vyhovuje spíše sušší s občasným rosením, díky kterému pijí. Samičky pomocí kladélka odpalují kladená vajíčka do dálky i několika metrů. Líhnutí trvá až půl roku a další čtyři měsíce potom potrvá stádium nymf. Oproti jiným druhům je strašilka australská poměrně dlouhověká, samičky se dožívají až jednoho roku. Jako potrava se jim nejvíce zamlouvají listy ostružiníku, ale při dobré trpělivosti si přivyknou i na jiné druhy.
Pakobylka vyzáblá – bez dlouhého přemýšlení ji lze nazvat nejznámější pakobylkou. Vyskytuje se ve většině Středomoří. Samečci jsou dlouzí kolem sedmi centimetrů a samice dosahují až deseti centimetrů. Více jim prospívá spíše sušší a vzdušné akvárium s pokojovou teplotou. Jako krmivo se hodí listy maliníku, ostružiníku apod. Pakobylka vyzáblá klade drobná, asi 2,5 milimetru velká vejce. Z chovné nádrže je musíme vyndat a vložit do vytvořeného inkubátoru, protože na rozdíl od dospělců nesnáší sucho. Líhnutí nastává po třech nebo čtyřech měsících a následný vývoj potrvá další tři měsíce.
Pakobylka indická – druhový název prozrazuje její přirozený výskyt – Přední Indie. Samičky dosahují velikost kolem osmi centimetrů. Samečci se téměř nevyskytují. Pakobylka indická miluje spíše sušší a vzdušnější ubikaci. I jejich vajíčka si dokáží poradit se suchým substrátem. Samičky snesou kolem deseti vajíček denně a jejich inkubační doba se pohybuje od tří do šesti měsíců. Nymfy se pak vyvíjí dalších pět měsíců. Tento druh je možné krmit více rostlinnými druhy. Chovatelé preferují břečťan, ale pochutná si i na ostružiníku. Málokdo ví, že pakobylka indická slouží spolu s octomilkami jako nejčastější laboratorní zvíře z říše hmyzu.
Pakobylka rohatá – její původ sahá až do Zadní Indie. Samičky dosahují délky kolem jedenácti centimetrů. Samci se liší delšími končetinami a menší velikostí kolem sedmi centimetrů. Obě pohlaví se líhnou v poměru zhruba 50:50, přesto je u nich vyvinuta partenogeneze – vývoj neoplozených vajíček. Pakobylka rohatá vyžaduje sušší prostředí a jako krmivo listy ostružiníku. Líhnutí i vývoj nymf trvá shodně dlouhou dobu – půl roku.
Lupenitka obrovská – její přirozený výskyt je v Malajsii. Velikost těla může být až 11 centimetrů u samic a kolem osmi centimetrů u samečků. Pomocí tření prvních článků tykadel vydávají slabě slyšitelný vrzavý projev. Chov tohoto druhu je o něco složitější, než u předchozích popsaných. Lupenitka obrovská potřebuje větší prostor a také vyšší vlhkost vzduchu s pokojovou teplotou. Jako krmivo vyžaduje listy ostružiníku nebo dubu. Ten je však méně vhodný, neboť v zimě čerstvé lupeny dubu nenaleznete a rychlý přechod na ostružiník se zpravidla neobejde bez ztrát. Samice kladou až sto kusů vajíček, ze kterých se po pěti až osmi měsících vylíhnou drobné nymfy. Ty mají v prvních dnech nápadné červené zbarvení. Celý vývoj trvá šest měsíců a stejně dlouhou dobu potom žije dospělec.
Tímto končí výčet nejčastěji chovaných druhů strašilek. Na celém světě bylo popsáno kolem 2500 druhů, z nichž celá polovina pochází z Oceánie a orientu. Závěrem lze chov strašilek doporučit všem milovníkům přírody, dokonce i těm, kteří nedisponují velkými finančními prostředky nebo prostornými byty.
Chov strašilek v ZOO Dvůr Králové nad Labem
