Odchov krajty královské
Zkušenosti s chovem a odchovem krajty královské, popisuje v tomto článku dlouholetý chovatel Richard Horčic.
Předtím než chovatel zpozoroval první snahy o páření, uběhlo několik let chovu bez jakýchkoliv náznaků reprodukce. Páření předcházely vždy typické rituální souboje samců. První rok byl ještě neúspěšný. Začátkem září se sice krajty pářily a vše vypadalo na dobré cestě. Samice se vyhřívala pod lampou, a to i hřbetem dolů tak, aby bylo břicho vystaveno co nejvyššímu přísunu tepla. Zakrátko na to, se ale začala chovat naprosto normálně, a po březosti nebyly ani památky. Následující rok zkusil chovatel opět štěstí. V půli měsíce srpna, přidal čerstvě svlečeného samce k samici. K páření hned nedošlo. Samec se musel nejprve seznámit s novým prostředím o větších rozměrech, než byl sám zvyklý. Za pár hodin už ale ležel spokojeně pod výhřevem a samice ho nezajímala. Týž den se proto chovatel rozhodl, přidat k páru ještě jednoho samce a celou situaci sledoval. K soubojům došlo během pár minut. Prvně přidaný samec sjel z vyhřáté police a zaujal vůči konkurentovi bojový postoj. Samci se vzájemně ovíjeli a bojovali několik hodin. Vybavení terária bylo téměř zlikvidováno. Večer chovatel pro jistotu druhého samce odstranil a ponechal pouze samce číslo jedna. Samci byli do soubojů tak zabraní, že jim nevadily ani prudké pohyby a ruch kolem terária. Nepřestávali s bojem i v situaci, kdy chovatel jednoho z nich vyndával rukou z terária. Podobně imunní vůči okolí byli krajty i během páření. Klasický chod domácnosti jim vůbec nevadil. Zajímavostí je, že jiní chovatelé zase popisují pravý opak a velkou plachost svých hadů. Zřejmě je to dáno tím, jak často chovatel se svými hady manipuluje a jak jsou naučeny na jeho ruku a pohyby v okolí.
Úspěšné páření bylo pozorováno hned následující den v ranních hodinách. Pár ležel vzájemně propletený s přitisklými kloakami. Během páření měl samec svou hlavu položenou na hřbetu samice a ocas podsunutý pod samiččiným. V okolí kloaky samice, byly dobře patrné škrábance od rudimentálních drápků samce. Toto pozorované páření trvalo celých čtrnáct hodin! Po každém úspěšném spojení následoval sexuální útlum. Velice pozitivně hodnotí chovatel přidání druhého samce vždy po pár dnech klidu, čímž se opět zvýšila sexuální aktivita. Zhruba po dvouhodinovém boji odendal chovatel vždy původního samce a nechal se samicí nově přidaného. Těžko říct, jak by dopadl souboj samců bez zásahu chovatele. Jeden ze samců měl vždy snahu soka kousnout někam do oblasti zátylku. Jednalo se ale spíše o rituální náznak, než o úmyslné poranění. Takové přetlačování bylo velmi divoké a nekonečné, takže chovatel neměl odvahu ponechat samce pohromadě přes noc nebo při odchodu do zaměstnání. Ke spojení se samicí docházelo ve většině případů ještě téhož dne po odebrání druhého samce, nebo nanejvýš druhý den ráno. Období páření probíhalo s několikadenními přestávkami déle jak měsíc. To znamená od konce srpna do začátku října. Ke spojení docházelo na různých místech terária. Během celého období přijímaly krajty dospělé myši a samice jako jediná i menšího potkana. Na dlouho poslední příjem krmiva proběhl u samice týden před posledním pářením. Od té doby nejevila o nabízenou potravu zájem. Od doby, co samička skončila s pářením, tráví většinu času pod výhřevem na poličce. Brzy si chovatel povšiml mírné změny zbarvení samice. Kůže ztmavla a zmatněla, obdobně jako tomu bývá před svlekem. Samice začala rovněž více přijímat vodu a tím pádem se zvýšilo i její vyměšování. Její aktivita se postupně snižovala na minimum, až prakticky vůbec neslézala z vyhřátého místa. Donutila ji až opravdu velká žízeň. Proto bylo nutné časté rosení, kdy pila kapky vody z vlastního těla. Zajímavé bylo, že výhřevu nevystavovala samice především břicho, jako to bývá běžné u březích samic jiných hadů, ale upřednostňuje přední část těla včetně hlavy. Podobnou zkušenost ale popisuje ve svém článku i jiný chovatel Ivan Vergner. Vyhřívání břichem vzhůru, jako v loňském roce, chovatel tentokrát nepozoroval. Podle prvních příznaků vypadá samice gravidní.
Jak je zmíněno výše, samice přijala poslední potravu zhruba týden před posledním pářením, zatímco samci konzumovali myši po celé období páření. Samice nepřijímala krmivo rovné dva měsíce! Poté se v polovině prosince svlekla, a pár dnů po svleku pozřela 9 myší a od té doby byla výrazně při chuti. Trvalo to ale pouhé dva měsíce a aktivita samice opět opadla, stejně jako příjem krmiva. Pouze se u samice zvýšil příjem tekutin. Po rosení lízala kapky vody z jejího těla. Chovatel příjem tekutin z vlastního těla hada, pozoroval pouze u této jediné samice. Postupně vyhledávala v teráriu vlhčí místa, ale zároveň vyžadovala i tepelný výhřev. Často vypadala, že sama neví, čemu dát přednost. Rosení přímo na její tělo pod výhřevem, bylo jediným řešením, jak uspokojit obě touhy. Další její chování mi přivodilo značné starosti. Neboť v průběhu dalšího měsíce, začala být samice příliš apatická a malátná, dokonce nereagovala ani na ruch kolem terária. Při manipulaci působila odevzdaně. Následně poklesla její hmotnost z 1,8 kg na 1,6 kilogramu. Bylo jasné, že něco není v pořádku. Kdyby byla gravidní, měla by hmotnost logicky stoupat, ne klesat. Chovatel musel se samici navštívit specializovaného veterináře. Rentgen odhalil zatvrdliny ve střevech. Ty musely být rozbity kloakální sondou a samice zůstala hospitalizována. Za pár dnů si chovatel odvezl samici domů, byla jasně v lepším stavu. Pomocí injekcí dostala vitamíny a enzymy napomáhající trávení. Předkládané krmivo ji ale nadále nechávalo chladnou. Březost veterinář kategoricky odmítl s tvrzením, že RTG by ji odhalilo. Samice držela hladovku další dva měsíce, její aktivita byla nadále malá. Celou dobu se pouze vyhřívala na polici a jen zřídkakdy slezla dolů, aby se napila. Dřívější zvětšení zadní části těla, připisoval chovatel za následek ztvrdlin, které znemožňovaly vyměšování. Po hospitalizaci samice ještě více zhubla a graviditu chovatel tím pádem odpískal. O to víc pak samice chovatele překvapila, když se jednou vrátil z práce. Našel ji zatočenou v lignocelu, do kterého si vyhloubila důlek. Po důkladném prohlédnutí spatřil chovatel čtyři velká slepená vejce. Samice je urputně bránila syčením a agresivními výpady proti mé ruce. Do té doby působila vždy mírumilovně.
Chovatel se musel rychle rozhodnout, zda ponechá vejce v péči samice nebo je přemístí do inkubátoru. Rozhodl stav samice, která byla poměrně vysílená a potřebovala se co nejrychleji vrátit do kondice. Také by nebylo snadné zajistit v teráriu po celou dobu inkubace požadovanou vlhkost. Proto přemístil chovatel vejce do inkubátoru. Využil chvilkovou nepozornost samice v okamžiku, kdy opustila hnízdo, aby se napila. Chovatel disponoval pouze podomácku vyrobeným inkubátorem, do kterého uložil vejce na vlhký lignocel. Výhřev byl zajištěn vodní lázní. Teplotu udržoval kolem 30 °C a vlhkost vzduchu na hodnotě 90 procent. Celková hmotnost slepence s vejci činila neuvěřitelných 410 gramů. Vzhledem k nízké hmotnosti samice před snůškou (1660 g), je to opravu vysoká hodnota. Všechna čtyři vejce byla přibližně shodné velikosti. Dlouhé byly kolem 8 centimetrů a široké asi 5 centimetrů. Jedno vejce tedy muselo vážit kolem 100 g. Oproti jiným hadím druhům je to neobvyklá velikost. Po vyjmutí vajec z terária, samice další hodinu aktivně lezla a zmizelou snůšku hledala. Poté se uklidnila a zaujala místo na polici pod výhřevem. Další den už sežrala tři větší myši. Kdyby však chovatel věděl, jaké věci budou následovat, ponechal by vejce raději u samice v teráriu. Na začátku letních prázdnin musel chovatel odcestovat na dovolenou, která byla dávno zamluvená a již neodkladná. Stejně jako v minulých letech se o chovatelovu domácnost staral jeho soused. Jinak vzorný člověk, péči o líheň nezvládl i přes veškeré podrobné instrukce. Když se chovatel vrátil domů, našel v líhni tři žlutá vejce s mokvajícím povrchem. Vejce byla pokryta plísní. Poslední vejce nebylo tolik zasaženo, zatím si drželo bílou barvu, ale plíseň na něm začínala bujet také. Inkubátor musel zůstat po celou dobu nevětraný. Chovatel se snažil vejce opakovaně ošetřit účinnou látkou clotrimazolem. Stav se však výrazně nezlepšil. Zaplísnění se spíš šířilo dál a začala ohrožovat i poslední doposud zdravé vejce. Chovateli nezbývalo nic jiného, než se odhodlat k riskantnímu kroku a pokusit se zdravé vejce oddělit z napadeného slepence. Povedlo se jej odstřihnout nůžkami. Několikrát bylo zopakováno ošetření přípravkem proti plísni. Chovatel nahlídl do třech postižených vajec. Ve dvou nalezl už hnijící žloutky, ale v jednom bylo už znatelné malé embryo. To vše teprve po měsíci inkubace. Když se blížil předpokládaný termín líhnutí, měl chovatel obavu, že mladá krajta nedokáže proděravět blanitý obal vajíčka. V tomto názoru jej utvrdil i článek z čsp. Akvárium-Terárium, jehož autorem byl Ivan Vergner. Opatrně proto nastřihl blanku vejce a všiml si uvnitř pohybu plně vyvinutého mláděte. S líhnutím si však dávala na čas a jen občasným pohybem vysílala signály, že stále žije. Za několik dnů si krajtička vaječným zubem prořízla vejce sama a to na opačném konci, než jí pomohl chovatel. Malým otvůrkem dokonce vystrkovala hlavu a pozorovala okolní svět. Při sebemenším vyrušení zatáhla hlavu opět do vnitřku vejce a ukryla se. Nastřižení blanitého povrchu se ukázalo jako zbytečné, neboť vaječný zub byl dostatečně ostrý. K úplnému opuštění vejce došlo až 75. den inkubace. Nejprve vylezla jen přední půlí těla a v této pozici zůstala poměrně dlouho. Nakonec však vylezla celá. Její pupeční otvor byl dobře zahojený a na jeho přítomnost upozorňoval pouze ztloustlý konec těla, protože ještě nebyl zcela strávený. Mladá krajta královská byla poměrně velká. Měřila 37 cm a vážila 70 g. Mládě umístil chovatel do odchovny s rozměry 30x20x20 cm. Dno pokrýval lignocel a chybět nemohla ani miska s vodou. Jako úkryt sloužily kusy březové kůry. Teplota v odchovně kolísala v rozmezí 26-29 °C, vlhkost vzduchu nespadla pod 70 %. Jako skvělé řešení se ukázalo umístění odchovny přímo do terária s dospělými hady. Díky tomu se eliminovaly výkyvy v teplotě i vlhkosti. První svlek mladé krajty proběhl dva týdny po vylíhnutí. Bylo velice rychlé a trvalo do 10 minut. Svlečená kůže byla vcelku bez poškození. To je známka výborné kondice. Čerstvě svlečené mládě vykazovalo krásnou pestrou a lesklou kresbu. První myš pohltila mladá krajta královská po třech týdnech života. Nejdříve byla vůči hlodavci ostražitá a bojácná, nakonec ale zaútočila a myš pozřela.
Přes velkou oblíbenost a poměrně četné zastoupení v chovech, se krajty nerozmnožují tak často. Nicméně samotná inkubace i líhnutí není nijak obtížnější než u jiných druhů hadů. Nebýt chovatelovi dovolené a ledabylému přístupu souseda, mohl být odchov početnější. Hlavním klíčem k úspěchu je přimět krajty k páření. Nejlépe toho dosáhneme napodobením střídání období sucha a dešťů nebo kolísáním denních a nočních teplot. Po zabřeznutí samice, je průběh gravidity, snášení i líhnutí standartní.
Video z odchovu krajty královské
