Rosela pestrá - obecně
Rosela patří do rodu Platycercus (rosela). Domovinou tohoto druhu jsou australské savany a stepi. Po skončení doby hnízdění se rosely pestré hromadí do velikých hejn a společně létají krajinou, ve které shání obživu a vodu. V době hnízdění žije rosela pestrá převážně v párech nebo jen málo početných skupinkách.
Je jedním z mála druhů živočichů, kteří se dokázali přizpůsobit změnám australské krajiny. Intenzivní zemědělství ani rostoucí rozloha měst, nepřispěli ke snižování početního stavu. Z toho nemají příliš radost zemědělci, neboť početná hejna dokáží na polích napáchat značné škody.
Po papouškovi vlnkovaném (andulce) a korele chocholaté, jsou rosely pestré třetím nejčastěji chovaným druhem papoušků v zajetí. Oblíbenost si získaly především svým pestrým zbarvením a nenáročností chovu. V dnešní době už se vyskytuje celá řada zajímavých barevných mutací, nicméně škálou barev se žádná nevyrovná přírodně zbarvenému jedinci. Rosely se špatně ochočí a při voliérovém chovu zůstávají stále poměrně plachými. Pár vyžaduje samostatnou voliéru, neboť především v době hnízdění jsou samečci dost agresivní. Tok lze pozorovat už na konci února, ale samotné hnízdění přichází až v druhé půli dubna nebo začátkem května. To platí, bavíme-li se o hnízdění ve venkovní voliéře. Ve vnitřní vytápěné ubikaci může hnízdění probíhat i dříve. Pár se začne zajímat o budku prakticky ihned po jejím vyvěšení. Proto by měli mít chovatelé rozum, a počkat opravdu až na teplejší dubnové počasí. Kdo má hnízdní dutinu ve voliéře celoročně, měl by mimo hnízdní dobu uzavřít aspoň vletový otvor. Na výběr budky nejsou rosely pestré náročné. Plně se spokojí jak s kmenovou, tak i prkennou budou. Průměr základny by se měl pohybovat kolem 30 cm a výška od 40 do 50 centimetrů. Jako podestýlka se jeví nejlepší směs hoblin s hlínou nebo rašelinou. Samice si vyhrabe v podestýlce hnízdní jamku a část substrátu vyhodí z budky ven. Do připraveného dolíku snese nejčastěji od pěti do sedmi vajec. Zřídkakdy jich bývá méně nebo více. Sama pak celou snůšku zahřívá 22 dnů. Po této době lze z budky zaslechnout slabé pískání čerstvě vylíhlých mláďat. Ta jsou porostlá bílým chmýřím. Krmení početného hnízda mladých, je pro rodičovský pár vyčerpávající činnost. Kontrola budky a kroužkování mláďat snáší rosely dobře. Samici je ale vždy lepší z budky nevyhánět a počkat, až ji sama opustí. Mladí opouští budku plně opeřená po 30-35 dnech. Ihned létají ale zprvu dost neohrabaně. Proto je dobré rušit v této době roselí rodinku co nejméně, abychom neriskovali zranění mladých nárazem do pletiva. Krmnou dávku musíme v době odchovu mladých přizpůsobit. Především se osvědčila vaječná míchanice, ať už domácí nebo kupovaná. Chybět by neměl ani dostatek zeleného krmiva, piškoty a naklíčené zrniny. Z ovoce a zeleniny se hodí jablka, mrkve apod. Někteří chovatelé zkouší nabízet také moučné červy. Jejich obliba se různí kus od kusu.
Mimo hnízdní období krmíme rosely směsí zrnin prosa, lesknicí, pšenicí, ovsem, světlicí a slunečnicí. Celou tuto směsku je dobré také nakličovat. Krom tohoto základu zkrmujeme také širokou škálu ovoce a zeleniny. Zelené krmení je rovněž vhodné i se semeny v různém stupni zralosti. Z plevelů je výborná pampeliška – smetanka lékařská nebo ptačinec žabinec, čekanka, pelyněk, heřmánek, vratič a spousta dalších druhů.
„První odchov se
povedl v roce 1934“
Jako chovné zařízení vyhovuje nejvíce venkovní voliéra kombinovaná s vnitřním záletem. Délka každé části by měla být aspoň 2 metry, stejně tak výška. Šířka postačuje kolem jednoho metru. Taková voliéra má řadu předností. Hnízdní budka bývá umístěna ve vnitřní části. Samozřejmě chápu, že ne každý, obzvlášť začínající chovatel, má hned tyto možnosti. Pak vyžadují rosely aspoň jednoduchou voliéru, nicméně minimální délka dva metry zůstává nutností. V takovém případě je vhodnější přemístit pár na zimu do vnitřních prostor. Naši zimu zvládají rosely i venku. Dno voliéry pokryté hlínou, můžeme oset různými semeny, na kterých si budou papoušci s oblibou pochutnávat. Přináší to ale i svá rizika. Při pohybu na zemi a „vrtání se“ v zemině, se mohou rosely snadno nakazit střevními parazity. Proto je vhodné aspoň 1x ročně (na podzim) odebrat vzorek trusu a odnést jej k veterináři, který provede rozbor. Podle výsledku pak naordinuje případné odčervení některým z přípravků. Pokud jsou dostupné záznamy pravdivé, tak rosela pestrá byla v České republice poprvé nabízena už v roce 1881. Prvního úspěšného odchovu ale bylo dosaženo až o více než padesát let později. Ve Velvarech je roku 1934 odchoval pan Vožech. V té době se jednalo o vzácné chovance, kteří se více rozšířili až po roce 1950. Rosely milují koupel, z toho důvodu jim musíme nabídnout dostatečně velkou misku s vodou. Koupou se za jakéhokoliv počasí.
Pár rosel pestrých krmí mláďata, která jsou těsně před opuštěním budky
