Zimní přikrmování zvěře, ano či ne?
Každý zvířecí druh tráví nepříznivé zimní období po svém. Potrava, která je během roku běžná, se stává méně dostupnou. Některé druhy přečkávají období strádání zimním spánkem ve svých doupatech, jiné jsou zase nuceny uzpůsobit a omezit svůj jídelníček na dostupnou potravu. Pak jsou tu i druhy, které bez lidské pomoci přečkají tuhou zimu jen s těží. Přikrmování má význam pouze v době, kdy napadne větší vrstva sněhu. Přesný ani přibližný termín tedy nelze stanovit. Zda zvěř zimu přečká, se rozhoduje ještě před jejím nástupem na podzim. Každý jedinec si musí vytvořit dostatečné tukové zásoby, které poslouží jako tepelná izolace i energetická rezerva. Z toho jasně vyplývá, že nejkritičtějším obdobím je překvapivě závěr zimy, kdy stále není dostatek přirozené potravy, ale tukové zásoby jsou již vyčerpány.
Zimní příkrm divoce žijící zvěře, patří od nepaměti mezi záslužnou činnost myslivců i dalších dobrovolníků. Ne každý ale tyto postupy uznává a chápe. V některých oblastech je spárkatá zvěř přemnožená. Odpůrci těchto praktik argumentují například názorem, že trávicí ústrojí býložravců je v zimním období zpomalené, jakoby přešlo na úsporný režim. Po předložení energeticky bohatého krmiva, jakým je například jádro, dochází občas k trávicím komplikacím. Dalším negativem může být ztráta schopnosti hledat si přirozenou potravu ve volné přírodě. Myslivci se brání, že se rozhodně nejedná a vzhledem k množství divoké zvěře ani nemůže jednat, o intenzivní krmení, ale pouze o příkrm. To znamená, že zvěř dostane dávku krmiva nutnou pro přežití, ale rozhodně ji nestačí a musí si nadále obstarávat potravu přirozenou cestou. Však myslivci chodí doplňovat krmelce nanejvýš 1-2x týdně. Taková intenzita krmení, by zvěři určitě nestačila.
V obzvlášť tvrdé zimě, s dlouho ležící sněhovou pokrývkou, je zvěř na člověku plně závislá. Odpůrci zimního příkrmu zase kontrují teorií, že takové jednání dává možnost přežití i slabším jedincům a dochází k narušení přirozených mechanismů. Přežít by měly pouze nejsilnější. Nicméně myslivci zase reagují, že přirozená rovnováha je v dnešní době už natolik narušená, že ji musí korigovat člověk, v tomto případě tedy právě myslivec. Ten odstřelem koriguje počty slabých a nemocných jedinců.
Nyní si zmíníme hlavní klady přikrmování zvěře. V těle samic spárkaté zvěře, dochází přes zimu k vývoji plodu. Samcům se zase vytváří paroží. U zajíců může od prosince probíhat honcování, někdy už v únoru přivádí na svět první mláďata. Bažanti a koroptve se připravují na brzké jarní snůšky. Spolu s jadrnými a objemnými krmivy, se ke krmelcům přidává také sůl a různé medikamenty. Díky takovému přikrmování se také výrazně snižují škody způsobené zvěři. To vítají především zemědělci, lesníci nebo zahradníci. Někteří lidé se mylně domnívají, že myslivci se starají pouze o srnky a zajíce, aby měli během roku „co střílet“. Ve skutečnosti je ale spektrum druhů mnohem širší. Na takovém zásypu pro bažanty a koroptve můžete spatřit desítky divoce žijících ptáků, kteří zde také nachází krmivo. V neposlední řadě přikazuje myslivcům intenzivní ochranu zvěře přímo zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb.
Z výše popsaného jasně vyplývá, že racionálně vedený způsob zimního příkrmu zvěře má jasné opodstatnění. Ba naopak vzhledem ke změnám, které v naší přírodě probíhají, je přikrmování přímo nutné. Úživnost krajiny klesá kvůli pěstovaným polním monokulturám. Smutné je, že mnohdy spolu nevychází ochránci přírody s myslivci. Přitom jejich zájmy by měly být společné a obě strany se musí vzájemně respektovat. Jen tímto směrem vede cesta ke zkvalitňování vztahu člověka s přírodou, ve které jsme jenom hosté.
Srnčí u krmelce
