Amazónek bělobřichý a jeho chov
Pionites leucogaster
Amazónek bělobřichý se ve volné přírodě vyskytuje ve třech mírně odlišných poddruzích. Obývá Jižní Ameriku, kde vyhledává převážně vlhké pralesy blízko řek. Většinu dne tráví sběrem potravy v korunách vysokých stromů. Amazónci se živí bobulemi, plody, ořechy nebo semeny. K nelibosti zemědělců navštěvuje pole oseté kukuřicí.
Vyskytuje se v párech nebo menších skupinkách. V dřívějších dobách se ve velkém tento druh do Evropy dovážel. Problém byl především s příjmem nabízeného krmiva. Po překonání tohoto úskalí, se stává odolným a příjemným chovancem. V dnešní době je nabídka trhu dostatečná a není důvod shánět ptáky z dovozu. Amazónek bělobřichý má vlohy k opakování lidských slov. Jeho ostrým hlasem se projevuje především brzy ráno a na večer.
Pouhým okem je rozlišení pohlaví obtížné, neboť zbarvení bývá shodné. Chovatel by měl pro určení pohlaví určitě využít endoskopie nebo DNA. Už vícekrát se stalo, že se dva jedinci chovali jako potencionální pár, vzájemně se krmili a dokonce snažili pářit. Když se chovatelé nedočkali odchovu ani za několik let, bylo zjištěno analýzou DNA, že se jedná o jedince stejného pohlaví. Větší problém bývá sehnat do chovu samičku, podle zkušeností chovatelů se líhne více samců. Údajně se poměr pohybuje dokonce 1:4 (jedna samička na čtyři samce). Na svrchní straně těla převládá zelená barva. Břicho a prsa jsou zbarveny žluto-bíle. Místo bližšího popisu přikládáme raději výstižnou fotografii. V dospělosti dorůstá délky těla kolem 25 centimetrů.
V chovném zařízení je vhodné mít umístěnou budku po celý rok. Zavěsíme ji do tmavého koutu, na nejvyšší možné místo. Rozměry budky volíme spíše menší, stejně tak průměr vletového otvoru. Jako substrát se nejvíce hodí hrubé hobliny, které si samice rozštípe na menší kousky. Někdy vyhází podestýlku z budky ven. Amazónci se v budce rádi skrývají i mimo dobu hnízdění. Samice během hnízdění do budky nikdy nekálí. Vyprázdní se až po opuštění snůšky.
Základem krmné dávky, musí být nejrůznější ovoce se zeleninou a ořechy. V poměru k velikosti těla, je spotřeba krmiva poměrně velká. Amazónek bělobřichý není náchylný k tučnění, známé například od amazoňanů. Ze semen krmíme oves, slunečnici, pšenici, kardi apod. Ovoce se zeleninou podáváme dle sezónní nabídky a krájíme je na malé kousky. Problém bývá se zkrmováním granulí, které amazónci přijímají neradi nebo pouze v malé míře. Občas bychom měli těmto papouškům nabídnout také živočišnou bílkovinu, ve formě malého kousku sýra nebo vepřové či kuřecí kosti. Často amazónci z ovoce pouze vysají sladkou šťávu a zbytky odhodí na podlahu. V oblibě mají také med, který lze rozmíchávat do napájecí vody. Musíme je zásobit dostatečným množstvím větviček k okusu, ze kterých sloupou nejprve kůru a později je rozštípou na třísky. Kousky větviček nanosí i do budky.
Ze zkušeností zahraničních chovatelů vyplývá, že lepších chovatelských výsledků se dosahuje ve voliérách umístěných vedle sebe v řadách. Amazónky chováme jedině po párech, neboť si bedlivě hájí své teritorium.
Samičky nesou většinou tři nebo čtyři kusy vajec, které snáší v rozmezí dvou až tří dnů. Během chladnějšího počasí bývá interval o den až dva delší. Sezení na vejcích zajišťuje samička sama po dobu 25-27 dnů. Mimo budku se chodí občerstvit a vyprázdnit o něco častěji, než je tomu u většiny papoušků. Venku se zdržuje i delší dobu. Mladí mají po vylíhnutí pokryté tělo bílým chmýřím. V budce zůstávají dlouhou dobu. Vyletují až po devíti nebo deseti týdnech. Sama se naučí žrát za další tři až čtyři týdny. Poté je možné mladé ptáky odstavit od rodičů. I přes dostatek krmiva často poslední nejslabší mládě uhyne. Silnější sourozenci jej odstrkují a staří mnohdy nenakrmí. Možností je zavčas zasáhnout a takové mládě dokrmit ručně.
Amazónek bělobřichý jako domácí mazlíček
