Hubertova jízda
Historie i současnost
Hubertova lovecká jízda je v dnešní době sportovně společenská akce, konající se na zakončení sportovní koňské sezóny. Většinou přihlíží celé podívané velké množství diváků. Dříve se Hubertovy jízdy nazývaly parforsní hony. Atmosféra během dnešních závodů je uvolněná a přátelská.
Historie Hubertových jízd sahá už do středověké Francie. První zmínky přichází již ze čtrnáctého století, ale ve skutečnosti se mohly konat ještě mnohem dříve. Tenkrát se využívaly chrtí smečky ke štvaní zvěře. Už v těchto dobách vznikly pozice, které jsou platné dodnes:
- Objezdníci (tzv. pikéři) - byli oblečeni v zeleném, pouze límec a manžety byly žluté nebo červené. Dnes mají na rukávech žluté pásky.
- Mástři – jde o vedoucí všech jezdců, které poznáte podle kokardy. To je zelená páska, umístěna opět na obou rukávech.
Nedílnou součásti každého parforsního honu byli lovecké fanfáry. Smečky psů byly posílány po stopách jelena, lišky nebo divokého prasete. Výběr psů do lovecké smečky probíhal dle pečlivého výběru. Psi si museli být podobní zevnějškem, museli poslouchat a mít lovecké vlohy. Tito žádaní psi se brzy dostali do dalších zemí, jako například Anglie. V Anglii se parforsní psi křížili s místními plemeny a vznikla tak plemena zcela nová, jako všem dobře známý anglický foxhound nebo beagl. Zmíněná plemena se zakrátko rozšířila do dalších zemí Evropy. V osmnáctém století dosáhl v Anglii největší rozmach hon na lišku. Toto odvětví lovu se stalo doslova národním sportem tehdejších šlechticů.
Do České republiky se parforsní hony dostali v sedmnáctém století. Spolu s nimi k nám došlo i plemeno psů foxhound. Za průkopníka v Rakousku-Uhersku je považován kníže Karel Eusebius. Ten měl velkou zálibu v chovu koní a psů. U nás vlastnila poslední smečku foxhoundů Pražská jezdecká společnost. Zanikla roku 1940. Poslední psi z této smečky byli tehdá přenecháni do trojské ZOO, kde se ale nepodařilo smečku zachovat.
S přípravami na hon se začínalo už měsíc před plánovaným začátkem. Pro koně a psy probíhala různá cvičení. Například závodník na koni vláčel před psy části zvířecích těl a tím je trénoval. Koni s jezdci najížděli přímo do smeček tak, aby se uměli psi vyhnout koňským kopytům.
Již za ranního rozbřesku vyrazili objezdníci obeznat jelení zvěř v oboře. Poté už se mohla do obory přivést smečka psů, která byla nasazena na čerstvou stopu. Vůdce honu vybral jelena, který bude toho dne odloven a určil, na jakém místě bude sraz. Na tomto místě se sešli všichni účastníci, bez kterých by se hon nemohl obejít. Patřil mezi ně vrchní lovčí, psovod se psy, podkoní s náhradními koňmi a samozřejmě také společnost lovců. Vrchní lovčí předal hlášení panskému majiteli, který samotný lov na jelena odstartoval. Chaise (lovecké kočáry) obsadily ženy lovců, které pozorovaly celé dění. Psi byli nasazeni na stopu, lovci na koních zaujmuli tvar půlkruhu a v pomalé chůzi vyhlíželi jelena. Nebylo ničím neobvyklým, že pes stopu ztratil. Takový jedinec byl přivolán do smečky a opět nasazen na stopu. Podle toho, kde se pes nacházel, trvalo takové znovu navedení na stopu různě dlouho. Jezdci se v tomto mezičase občerstvili. Celý hon se konal i pět či šest hodin. Po dostižení jelena byl obklíčen psí smečkou a objezdníci mu zasadili ránu do zadních končetin. Jeden z nejvzácnějších hostů honu uštědřil jelenovi poslední záraz. Oborou se poté rozezněla fanfára, hlásající konec lovu. Všichni zúčastnění honu sejmuli rukavici pravé ruky a do znění fanfár volali halali, přičemž tasili tesáky. Poté přišlo na řadu obřadné vzdání holdu zastřelené zvěři.
„Atmosféra během dnešních
závodů je uvolněná a přátelská“
Cesta zpět na panství měla svůj řád. V popředí byli objezdníci s psí smečkou a hned za nimi vrchní lovci a až za nimi majitel panství se vzácnými hosty. Po tomto zástupu jely kočáry a valník s úlovky. Oficiální ukončení lovu bylo oznámeno až troubením na zámku.
V devatenáctém století se z honu začaly dělat dostihy. V dnešní době se dřívější lov připomíná pořádáním Hubertových jízd (Hubert = patron lovců). Na Hubertech si závodníci na koních vyzkouší své umění jízdou v krásné krajině, například po stopách lišky. Tu imituje jeden z jezdců s připevněným liščím ohonem na rukávě.
Výše napsaný text popisuje průběh parforsních honů v minulých stoletích ve Francii a Anglii. Do našich zemí přenesl podobný duch honů rod Kinských. Založili parforsní společnost, která funguje do dnešní doby. Rodina Půlpánových pořádá tři hony, a to v Pardubicích, Chlumci nad Cidlinou a v Hluboké nad Vltavou. Honu se účastní významní hosté a většinou jezdci z Německa. Tito zahraniční lovci si připravují koně na hony po celý rok. Jde o speciální mohutné a vytrvalé koně s klidnou povahou. Během lovu musí tito koně překonávat obtížné přírodní překážky, někdy vysoké i 140 centimetrů. Jakékoliv zaváhání končí bolestivým pádem. Koně jsou si toho dobře vědomi a na každou překážku jdou s respektem, což si žádá dobrý temperament a velké trenérské nasazení. Proto naši současní koni, kteří jsou trénováni na jiné sportovní disciplíny, by těžko zvládli podobný závod bez zranění. A to se nezmiňujeme o nákladech, které jsou se startem spojeny.
Záběry z Hubertovy jízdy na barokním statku Benice
