Sýkorky na Třeboňsku pomáhají se sčítáním vzácných losů
Největším zástupcem čeledi jelenovití je los evropský. Ten patří v naší krajině k nejvzácnějším živočišným druhům. Vinu na tom nesou především pytláci ale také silniční či železniční dopravní nehody.
Při sčítání posledních kusů žijících v naší krajině, využívají vědci i netradiční metody. Jednou z nich je zapojení všude přítomných sýkorek! V principu to funguje asi takto: sýkorky na vystlání svých hnízd využívají vypadané zvířecí chlupy, posbírané v širém okolí. Proto vědci v CHKO Třeboňsko pověsili po stromech kolem 50 budek určených pro sýkory. Většina budek byla zakrátko obsazená. Z mnoha tisíc chlupů v sýkorčích hnízdech, vybrali přírodovědci několik, které by teoreticky mohli patřit losům. Nashromážděné chlupy nyní projdou genetickou analýzou. Výsledky budou známi zakrátko, dokonce se díky genetice bude vědět, z kolika kusů zvířat chlupy pochází, jakého byli pohlaví a zda jsou pokrevně příbuzní.
Vědci odhadují počet volně žijících losů na našem území na pouhých dvacet kusů. Toto sčítání, s genetickou analýzou, by mělo poskytnout přesnější údaje. Los evropský migruje i stovky kilometrů. To znamená, že různé stopy poukazující na výskyt těchto zvířat mohou patřit stále jedné skupince nebo jedinci.
V minulosti už se vědci o sčítání losů několikrát pokoušeli. Například mikrosatelitní analýzy byly provedeny z uhynulých zvířat nebo získaných chlupů. Poslední dostupné výsledky pochází z roku 2011, kdy bylo nalezeno posledních 14 losů. Navíc příbuznost mezi nimi je vysoká, což z pohledu dlouhodobého přežití populace činí velkou nejistotu. Čerstvá losí krev přestala do Česka proudit už v roce 2000. Tehdy vybudovaná dálnice na jihu Polska přetnula migrační trasu, po které k nám proudili losi.
Hnízdo sýkorek vystlané zvířecími chlupy. Na tomto principu postavili vědci sčítání losů v CHKO Třeboňsko
www.naturefoto2000.com
V dávné minulosti, mezi 12. a 15. stoletím, byli losi na našem území zcela vyhynulí. Různé zdroje uvádí ulovení posledního losa, který se na našem území vyskytoval, v roce 1570. Dlouhá léta pak tento velký savec v naší přírodě chyběl. Opět se do ní začal navracet až ve druhé polovině 20. století. V roce 1957 byl spatřen, nedalo Ústí nad Labem, jeden migrující los. V roce 1980 se počty losů v české přírodě odhadovali na 30 až 50 jedinců. Poté ale začali opět ubývat. Tři malé populace vyhynuly úplně a nyní přežívají poslední losi na Třeboňsku a v okolí Lipna.
