Kakapo soví – papoušek na pokraji vyhynutí
Papoušek kakapo soví je endemitem Nového Zélandu, ani zde ale nemá růžovou budoucnost. Současná populace je odhadována na pouhých 126 jedinců, ale v minulosti na tom byl tento druh ještě hůř.
Kakapo soví je unikátní papoušek, držící mezi zástupci řádu papoušci (Psittaciformes) několik nej. Je nejtěžší, nejdéle se dožívající a nejčastěji se zdržuje na zemi, neboť je nelétavý. Obratně umí ale šplhat v korunách stromů. Kdysi jich na novozélandských ostrovech žilo statisíce. Situace se razantně změnilo s příchodem Evropanů a Maorů s jejich čtyřnohými mazlíčky.
Papoušek kakapo dosahuje výšky až 60 cm a hmotnosti až 3,5 kilogramu. Svým zevnějškem připomíná spíše sovu, proto druhoví název soví. Navíc stejně jako sova, se i kakapo vyznačuje noční aktivitou. Může se dožít až 100 let! Bohužel v přírodě tohoto věku dosahuje jen mizivé procento jedinců.
Proč nelétá?
Odpověď na tuto otázku musíme hledat již před milióny lety, kdy začal vznikat tento druh papouška. Na Novém Zélandu tehdy žili kromě ptáků, už pouze plazi a později netopýři. Předchůdce kakapů tedy neměl žádného přirozeného nepřítele, nepotřeboval tedy létat a začal růst do dnešní velikosti. Dneska by se mu funkční křídla před predátory náramně hodila. Je jen o málo menší než výr velký, kterého připomíná i typickým “sovím obličejem“.
„V roce 1974 byl kakapo soví
prohlášen za vyhubeného“
Začátek konce
Nepříznivý stav nastal pro kakapy soví s příchodem lidí a zvířat, kteří je doprovázeli. Jako první osídlili Nový Zéland Maorové. Bylo tomu už před tisíci lety a přivezli sebou polynéské krysy a další drobné savce, kteří začali nelétavé papoušky s noční aktivitou ohrožovat. Aby toho nebylo málo, Maorové lovili kakapy pro jejich maso a káceli pralesy, čímž se zmenšovalo teritorium pro tyto papoušky. Následný příchod Evropanů na počátku 19 století, znamenal takřka vyhubení kakapů. Místo pralesů se budovaly farmy, na kterých žili kromě lidí také kočky, psi, kuny a krysy. Těmto živočichům se papoušek hnízdící na zemi nedokáže bránit. Škodná likviduje jak dospělé ptáky, tak i mláďata a vajíčka v hnízdech.
Tyto všechny nepříznivé vlivy vedly až k tomu, že roku 1974 byl kakapo soví prohlášen za vyhubeného. Poté byli v oblasti Fiordlandu objeveni čtyři samci a ještě o něco později na Stewartově ostrově několik dalších jedinců, mezi kterými byly i samice. Toto pátrání po přeživších je považováno za ekonomicky nejnákladnější expedici v historii ochrany ptactva.
Pokus o záchranu druhu
Během 80. let 20. století byly tři menší přilehlé ostrovy vyčištěny od predátorů a bylo na ně přemístěno zbývajících 61 kakapů sovích. Během následujících třiceti let stoupl na těchto třech ostrovech stav papoušků kakapo na 126 jedinců. Všude jinde jsou už bohužel vyhubeni. Druh bude považován za zachráněný teprve, až bude populace schopná přežít a množit se bez zásahů člověka. Hlavním problémem dneška je najít ostrovy, kde je přírodní les a kde se nevyskytují krysy.
Hnízdění
Hnízdění tohoto druhu je velice zajímavé. Je totiž závislé na množství plodů stromu Rimu. Tento strom a jeho úroda, rozhoduje dokonce o pohlaví mláďat. Pokud je úroda bohatá a skýtá se tak dostatek potravy, líhnou se z vajec převážně samci, kteří vyžadují větší množství krmiva. Pokud je naopak potravy nedostatek, líhnou se samice, které jsou z pohledu množství potravy skromnější. Samice snáší 2-3 vejce, ze kterých se mladí kakapové líhnou po 30 dnech inkubace. Samice se vydává na hledání potravy v noci a vejce nebo mláďata tak zůstávají i po dobu několika hodin opuštěna. Tím nastává další práce ochranářů, kteří při nízkých nočních teplotách hnízda uměle zateplují. Bez tohoto lidského zásahu by uhynula polovina mláďat odchovaných po roce 1997.
