Díl V. - Co všechno se může stát, když místo pejska vlastníte prasátko

Klub prasátek chovaných v domácnosti 02.04.2015, 19:30

2 720 18 minut čtení

V tomto posledním dílu vám nabízíme několik příběhů prasátek. Autory textu jsou členové Českého klubu majitelů prasátek chovaných v domácnosti. Celkem si můžete přečíst čtyři příběhy.

Göttingenské zakrslé prase Goettingen Miniature Pig 43918 2 minuty čtení

Hektorek

Hektorka jsem dostala od babičky k osmnáctým narozeninám. Vážil necelý kilogram a bylo to takové maličké černé selátko. Ani ve snu nás nenapadlo, že by někdy mohl vážit dnešních 140 kg. Hekyho jsme si všichni okamžitě zamilovali a stal se členem naší rodiny. V půl roce začal růst a každý týden kila narůstala. Sotva jsme se smířili s tím, že prodejcem slibovaných 15kg mít náš mazlíček rozhodně nebude, nastala puberta. Hektor zničil koženou sedačku, rozkousal lino v kuchyni, překousnul kabel od televize, to vše mnohokrát. Neustále brečel a kvičel, když se rozhodl, že se mu právě líbí venku, odmítal se vracet domu, utíkal a co bylo asi nejhorší, začal bojovat s mým otcem. Začali jsme tedy Hektorovi hledat nový domov. Nějaký domeček se zahradou, protože jsme si mysleli, že to pro něj bude lepší. Trhalo nám to srdce, ale věřili jsme, že to děláme pro jeho dobro. Známá má taky prasátko, jmenuje se Babu, bydlí v chlívku ještě s koněm a kozou, tak jsem ji přemluvila, aby si Hektora vzala. Ona svolila a tak bylo rozhodnuto. Hektor se stěhuje. Naložili jsme ho do auta a jelo se do jeho nového domova ve Velkých Přílepech. Když jsme vystoupili, hned se za Hekym rozeběhla jeho nová kamarádka Babu a začala na něj útočit a kousat ho. Hektor se jako trouba nechal a schovával se za moji mámu. Zahrada je dost veliká, šli jsme se tedy s Hektorem po ní projít a podívat se na jeho budoucí kamarády, kozla, koně, papouška, kočky a psy. Hektor se všech bál a s nikým se nechtěl kamarádit. Když jsme nastupovali do auta a Hekyho tam nechávali, byla to snad nejhorší chvíle v mém životě, koukal na nás za železnými vraty a nechápal co se děje. V autě byla hrozná atmosféra, jen jsme s mámou brečely. Když jsme dorazili domů, bylo to ještě horší. Nikdo nechtěl pusu na rypáček a nikdo tam nezlobil. Druhý den hned ráno jsme volaly s mámou známé, jak to tam Heky přežil. Moc nás ale nepotěšila. Nechtěl vůbec jíst, s nikým se nekamarádil a z očí mu prý tekly slzy. Nechápal, proč ho nechali spát venku, tak neustále ťukal na dveře, aby ho pustili dovnitř. Vyhověli mu tedy a nechali ho spát v kuchyni. Ráno vstal a šel na nás čekat k vratům. S mámou jsme na tom byly opravdu špatně a pořád jsme jen brečely. Druhý den se Hektor popral s americkým buldokem, protože mu buldok sebral hračku, kterou jsme mu dali. Třetí den ležel Hektor na verandě na gauči a dělal, že spí. Věděl, že každý den jezdí známá do práce a ty dveře se pomalu otevírají a pomalu zavírají. Čekal, až nastoupí do auta, využil situace a běžel. Utíkal, jak nejrychleji mohl, tím správným směrem na Prahu. Známá okamžitě volala, co se stalo a my vyrazili Hekyho hledat. Hrozně jsme se o něj báli. Když už Heky nemohl utíkat, zašel do zahrady k nějakým lidem. Čekal, že tak jako v Holešovicích ho budou hladit. To se bohužel spletl, místo pohlazení ho začali svazovat do provazů a snažili se ho naložit do auta. Hektor se naštěstí bránil, pokousal je a dost křičel, takže si toho všimla sousedka, která znala tu paní, u které Hektor 3 dny bydlel. Okřikla je a zavolala naši známé, ta zavolala nám a společně jsme pro Hekyho jeli. Když jsem ho viděla, bylo to hrozné. Měl zraněné nohy a byl úplně vyčerpaný. Požádala jsem známou, ať nás odveze domů do Holešovic. Hektor se ode mě nehnul a celou cestu se strašně třásl. Druhý den jsem chtěla Hektora vyvenčit, ale on nešel, bál se, že ho zase někam odvezeme. Osmačtyřicet hodin vydržel bez venčení. Bylo jasné, že Hekyho už nikdy nikam nedáme, i kdyby udělal cokoliv, protože to bylo hrozné trápení pro nás i pro něj. Byla to opravdu největší chyba v mém životě a jsem strašně ráda, že to dopadlo takhle, že Heky po tak hrozném zážitku žije, a že je doma. Jsem šťastná, že se nestal něčí večeří. Dnes už Hektorka puberta přešla. Budou mu 4 roky, je to mazel a po tom strašném zážitku si ho zamiloval i můj táta, se kterým Hektorek tak bojoval.

Autorka: Veronika Žáková

„Život s prasátkem je dost svazující,

přece jenom to není pes“

Filip

Filipa jsme si pořídili, když jsme bydleli v Hodoníně. Tam ho měli všichni moc rádi. Nás nikdo neznal, ale Filipa znali všichni. Sousedé si nikdy nestěžovali, naopak říkali, že o Filipovi ani neví.První problémy nastaly, když jsme se museli přestěhovat do Brna. Bydlíme v okrajové části, kterou obývají převážně senioři, a to byl kámen úrazu. Jelikož staří lidé znají prasata jen z chlívku a z pekáče, neumějí si přestavit, jak se takové prase může chovat, že je to jedno z nejinteligentnějších a nejčistotnějších zvířat, která nejsou cítit, ani když zmoknou, což např. u psů, jak každý ví, neplatí. Problém dělala skupinka asi pěti důchodců, kteří nejspíš neměli co jiného na práci. Nejprve jim vadilo, že chováme prase v bytě - protože prase přece smrdí, je špinavé a bude mít minimálně dva metráky. Hádali se s námi venku, vylepovali po celém domě články, paradoxně napsané naším klubem, kde podtrhali samozřejmě ty informace, které se jim hodily, jako že může být prase agresivní, ničí zařízení bytu, může dosahovat váhy okolo 100kg apod. Pak jim vadilo i to, že se chodí venčit do parku, v článku bylo přece napsáno „Prase v bytě'' a o venčení tam nebyla ani zmínka. Chodili obtěžovat domovníka, co s ,,tím'' jako bude dělat, dohnali ho dokonce na úřady, aby zjistil, jestli není potřeba mít na chov prasat v bytě nějaké povolení. Když ani tato cesta nezabrala, tak začali sepisovat petici, aby nás z domu dostali pryč - jenže všichni ostatní mají Filipa rádi, takže petici nikdo nepodepsal. Od té doby je naštěstí klid, ale nikdy nám nedokázali říct, co jim vadilo, protože neměli sebemenší důvod.

Život s prasátkem je také dost svazující, přece jenom to není pes. Měli jsme možnost odcestovat na čas do Ameriky na Floridu, ale vzhledem zákonům týkajících se přesunu prasátek to nebylo možné. Každé prase na americké půdě musí být očkováno proti prasečímu moru a Aujeskyho chorobě. Jenže podle zákonů EU bychom se už nikdy s očkovaným Filipem nemohli vrátit, protože na území EU i vakcína znamená nákazu a ihned na letišti by ho utratili. To nepřicházelo v úvahu. Hodně lidí nám říkalo, ať ho dáme pryč a jedeme, ale tohle nepochopí nikdo, kdo prasátko doma nemá. To bychom Filipovi nikdy udělat nemohli, vždyť je jako naše dítě.

Autorka: Magdalena Přibilová

Pinky a Prcek

Kupa malých prasátek v teráriu Z00 koutku Olympie v Mladé Boleslavi byla postupně odkupovávána, až na posledního čuníka. Před vstupem do krámu se zvířátky obrovská cedule: "Miniprasátka, jejich max. váha 20kg, neryjí!". Stále jsem se rozhodovala, zdali do toho jít, až jsem neodolala jeho krásným očičkům a za 5.000 Kč ho koupila. Namísto vysněné růžové holčičky černý kluk, čuník jménem Pinky. A pak to začalo. Pinky nechtěl usínat sám, nejdříve stačilo ho uspat v náručí na klíně a pak ho přenést do pelíšku - později už to ovšem nešlo. Jeho rozměry se neuvěřitelně rychle posouvaly do rozměrů gigantických. Takže jsme skončili v pelíšku oba a k tomu jsem mu předzpívávala ukolébavku. Stejně jsem ale většinou usnula dřív jak on. Protože jsem jezdila do práce, Pinkymu bylo doma samotnému smutno. Smutno znamená, že byl schopen během dopoledne zlikvidovat s trochou nadsázky celou chatu, včetně sousedů i z vedlejší vesnice. Začal tedy jezdit se mnou. Tak to šlo do doby, než byl větší jak vrata do hangáru, kde jsem pracovala a kde se všichni těšili, rádoby vtipně, na zabíjačku. Navdory ceduli v zoo landu mělo moje prasátko k uvedeným dvaceti kilům už sto navíc. Z obrovské zahrady mi udělal obrovské rozryté pole a to přetrvávalo do té doby, než jsme se mezi sebou domluvili a udělali kompromis, což znamenalo bazének na zahradě, vedle bazénku malé blátiště a záchůdek úplně na konci zahrady v rohu u křoví. Co se transportu týče, ze začátku pohoda, narvala jsem ho do kabelky, později pak do báglu a dnes už jen do kufru kombi auta. K tomu začal prověřovat všechny návštěvy, jiná zvířátka nesměla za branku. A když už se někdo propašoval na Pinkyho pozemek, byl krutě prohnán několikrát kolem auta, dokud jsem nezakročila. V případě mé mamky pak mezi nimi přetrvává něco, čemu říkám dieta pro oba :) Do toho pomalu zkrachovaly Kosmonosy, poněvadž jsem každou zimu skončila minimálně na čtrnáct dní na psychiatrickém oddělení. Od té doby, co jsem si přivezla domů to malé roztodivné prasátko, tyto časy skončily - nebyl čas na Kosmonosy) Ne vážně, nebyla potřeba, Pinky mě opravdu dokázal pobavit v jakékoliv době i v jakémkoliv počasí. Když se člověk ráno probudí a nemůže se v manželské posteli ani hnout a když vykouknete a stejně nejste vidět, pobavíte se nejen vy, ale i ostatní co vás přišli navštívit. Včetně toho, že když jsem nestihla zaplatit elektriku a milí elektrikáři mi přišli odstřihnout proud a neodstřihli, poněvadž mlaskající bručící Pinky s pěnou u papulky je prostě nepustil.

Takže dva tisíce za elektriku zůstaly doma a televize běžela vesele dál. Když se Pinky vrátil z venku dovnitř chalupy, dostal pamlsek za to, že si nechal očistit kopýtka. Nakonec ale, když jeho výlety ven byly více než časté, protože touha po odměně byla neukojitelná, ztratila jsem trpělivost - být vrátným bez spropitného. Odměnou za utírání kopýtek byla díra ve dveřích, kterou jsem sama vyřízla, teda původně jsem koupila ty značkové luxusní těsnící vyklápěcí dvířka, ovšem ty byly nahrazeny jinou domácí výrobou, protože mi Pinky jednoho krásného dne s nimi běhal kolem pupku po zahradě. Zkrátka opět trochu vyrostl. Když se vrátím k práci, tak aby tedy Pinešek nebyl smutný a přitom nebyl ani sněden, pořídila jsem mu kamaráda, kterého si sám vychoval a tak od té doby jsem měla vše stereo. Když tak vzpomínám, byla to moje nejšťastnější léta. A k této překrásné mini farmě patří i rodina. Tak jsme se rozhodli pořídit si miminko, s manželem ne s Pinešem. Jak rostlo miminko, rostl i Pinešek. Mezi jeho zvyky patřilo, že každé ráno si přišel říct o snídani přesně v jeho určenou dobu a to tak, že mě dloubal tak dlouho do břicha, dokud jsem se neprobudila, nevstala a nedala mu jeho vydloubanou snídani. Avšak pomalu dříve, nežli já jsem přišla na to, že ve mě roste to další moje štěstí, Pinešek sám, přestat dloubat do břicha a začal dloubat do stehenních částí. Protože můj manžel byl na delší dobu pracovně pryč, tak roli opatrovníka o budoucí matku převzal Pinešek se vším všudy. Takže když jsem šla zvracet, šel se mnou. Když jsem neměla sílu vstát a zatopit si v kamnech, Pinky jako baletka přicupital, a velmi opatrně, aniž by mě nebo malou v bříšku poranil, a že kdyby chtěl, zavalil by nás obě, se přitulil a zahříval tak dlouho, dokud to bylo zapotřebí. Nemluvě o tom, že kontrola příchozích u vrátek se zpřísnila, a stala se téměř neprůchodnou.

Když se mělo narodit miminko, vrátil se manžel a protože pracoval v té době v Německu, a protože podmínky na chatě nebyly dobré pro malé miminko, tak mě a malou čekal odjezd do zahraničí na jeden rok. Kluky i přes naši snahu, kdy jsme obešli různé statky, zoo, farmy, parky a řadu jiných lidí s prosbou o dočasnou střechu nad hlavou, se nám je nepodařilo ubytovat. A protože manžel věděl, že bych neodjela, dokud by o ně nebylo dobře postaráno, začali jsme budovat s jednou firmou zahradní domek na zahradě mé kamarádky, určený výhradně pro ně, který měl zateplení, dvojitá okna, průchozí dvířka, aniž by tam měli průvan. Pokud zrovna teda Pineš nestál uprostřed otevíracích dvířek, čouhajíc jednou půlkou ven a tou druhou dovnitř. Vše bylo dobře načasováno, následující den, co jsem převezla kluky do námi postaveného nového domova, jsem jela rodit. Krátce po návratu z porodnice, nás přivítal Pinky svým tanečkem a piruetkami. Bylo to taky poprvé, co jsme od sebe byli odloučeni více jak jeden den.

Pár dní po porodu a tedy i pár dní před odjezdem do Německa, mi kamarádka oznámila, že by byla ráda, kdybych si kluky odvezla pryč. Na chatu jsem se už vrátit nemohla, do Německa jsem si je vzít nemohla, jejich nově postavený baráček za sto tisíc korun už stál, ale na pozemku, kde je už nechtěli. Dva dny před odjezdem a pár hodin před nervovým zhroucením se přes jednoho známého objevil pan Kirilín, který se nabídl, že se nám po dobu, co budeme pryč, o kluky postará. A tak skoro ve stejný den, kdy mi odjížděli do Německa, jsme odváželi kluky do nového, neznámého prostředí mezi cizí lidi. Nemluvě o tom, že oni, jako domácí mazlíčci, odchovaní na gauči a v teple kamen, byli donuceni bydlet venku. Pro mě nastala vypjatá doba. Minimálně jednou měsíčně jezdím z Německa za klukama a vždy se z toho několik dní vzpamatovávám. Pineš náš odjezd a jeho nový domov vzal jako zradu a při mých návštěvách mi to dával patřičně najevo. Až když jsem vzala jednou za kluky Kristýnku. Tehdy jí bylo půl roku, a Pinky pookřál. Věděl, že je naše. No a závěrem se nám blízká na lepší časy. Manžel se nemohl dále dívat na moje utrápené oči, vždy, když jsem se vrátila z Čech, a koncem loňského roku se rozhodl koupit v Čechách dům s velkou zahradou. Všechno je již v řízení a snad v březnu budeme všichni spolu.

Autorka: Lucie Sujová

A na závěr, tentokrát poněkud tragikomický příběh prasátka Nera:

Nero

Maminka mi vždycky říkala, že se jednou určitě najde někdo, kdo mi tu mou lehkovážnou nezodpovědnost spočítá. A měla pravdu. Našel. Ale hezky popořadě. Důležité je vědět, že mne vždy bavila lehkovážnost mého luxusního žití, dělat si, co chci, moje práce, cestovat, žít nevázaně, dobrodružně, dnes tam a zítra jinde, pěkně bez závazků, žádná odpovědnost za nikoho - proto jsem cíleně celý život nechtěla mít ani děti. Vše klapalo a léta utíkala. Moji rodiče měli dříve rybičky, kočku a psa, než mě, byla jsem tedy zvyklá od mimina na zvířata kolem sebe, v posteli, na stole a zkrátka všude. Abych to ale zkrátila. Jednoho dne, před necelými dvěma lety, přišla moje maminka z jakési výstavy a celá nadšená mi začala vyprávět, jak v metru potkala dívenku, která měla na vodítku malinkaté prasátko na vodítku. Maminka a já jsme v té době měly tři kočky a pejska. Pejsek byl velice těžce nemocný a obě jsme věděly, že brzy zemře. Chtěly jsme tedy zase nějaké zvíře, ale už se nám nechtělo chodit venčit a koček bylo doma dost. Náhoda tomu chtěla, že jsem celé matčino vyprávění o tom dívčině prasátku seděla u internetu, tak jí povídám ,,hele kouknu na google co za zajímavosti tam o nich najdu". A našla jsem. Americký článek o miniprasátkách, jak mají maximálně 10 kilo, nemají kly, neryjí, není nutno je venčit neb chodí na kočičí záchod a jmenují se Royal Dandie. Jako druhý mi vyjel inzerát již v češtině s telefonním číslem, prodej miniprasátka rasa Royal Dandie. Zavolala jsem a přes hodinu poslouchala jak je to nádherné, úžasné, malinkaté zvířátko, se kterým se dá cestovat, dokonce létat letadlem, které moc nevyroste, maximálně 15 kilo, když ho budu překrmovat, jak nemá problém se schodištěm, bydlíme ve čtvrtém patře bez výtahu, je inteligentní, společenské, hodné, čistotné a nenáročné. Měla jsem se druhý den na selátka, holku a kluka, jen tak nezávazně přijít podívat. Maminka mě při odchodu prozíravě upozornila ,,Ne že to přineseš domů"! No a dala mi vodítko a přepravku. Uvěřila jsem naivně a hloupě všemu, co mi chovatelka napovídala, po krátkém váhání se rozhodla pro kastrovaného kluka, zaplatila nemalou částku a čuníka jsem si domů přinesla. Tím dnem nastal v mém doposud pohodlném životě poprask, tedy nejen v tom mém, chudák maminka! Selátko rostlo jak z vody, čůralo všude, kam se dalo a všude tam, kde nesmělo, sedací souprava, křesla, koberce, lina. Ječelo, jedlo, ničilo, trhalo, ječelo, jedlo, trhalo, kousalo, čůralo a stále dokola. Tak aby si lépe zvyklo a nebylo doma samo, přestala jsem pracovat na dobu čtyř měsíců. To už jsem od chovatelky Royal Dandie, údajně jediné v USA, bezpečně věděla, že žádné Royal Dandie doma stoprocentně nemám, a ani mít nemůžu, neb ona jako jediná chovatelka těchto prasátek do Evropy neprodala a ani nemohla prodat jediný exemplář. A je to tedy celé jen český podvod a nesmysl. Můj čuník je tedy asi prase vietnamské, možná gottingenské. 100x bych ho zabila, 1000x šel z domu, nesčetněkrát jsem litovala, že ho mám. No a v květnu to budou právě dva roky, kdy mi totálně změnilo život těch (zatím) 55 kilo vepřového s černými štětinami, které stále úděsně roste, s drzýma očičkama, prchlivou, paličatou povahou, velice ostrým chrupem, včetně klů, a jemným rypáčkem, jménem Nero. Prase - osobnost! Nesnáší jízdu autem, nesnáší návštěvy, neposlechne, když nechce, je cílevědomý, paličatý, nevyzpytatelný, někdy agresivní, teritoriální, dnes už čistotný, venčím ho nekonečně dlouho, mnohem déle než psa, úžasný, mazlivý, často nenáviděný, a stejnou měrou milovaný, můj Neroušek. Resumé: Musela jsem pracovně do Španělska, letěl se mnou. Po návratu se tvrdě nesnesl s mojí matkou, nemohla jsem je nechat doma samotné, přestala jsem znovu pracovat, abych s ním mohla být stále doma! Dále odmítl chodit ze čtvrtého patra, výtahu se strašně bojí a nevleze do něj. Ok, našla jsem nám suterénní byt! Včera chtěl zuřivě sežrat mého přítele, což se mu skoro povedlo, tak ten už se u nás doma prý neukáže. Když mi dnes někdo z přátel nebo pracovně zavolá, že mám letět třeba do Paříže či Tokia, anebo jet jen na víkend kamsi za Prahu, směji se a odpovídám, blázníte, já nikam nemůžu, nemám pro kluka hlídání! Čeká nás ještě nějakých patnáct společných krásných let. Závěrem: Jsem dost silný jedinec a málokdo mě měl v mém životě tak na háku, jako to prase Nerouš, ale zároveň mi nikdo nebyl tak absolutně, bezmezně oddaný. Má za to můj obdiv, respekt a lásku, šmejd jeden štětinatá.