Pastva prasat
Pastva prasat je v dnešní době spíše minulostí, stále se aplikuje v méně rozvinutých zemích. Pokud ovšem máte možnost využít pastvy, neváhejte a dopřejte vašim prasatům neomezený pohyb na pastvině. Jaké jsou klady i zápory pastvy prasat, prozradí následující článek.
Prase z důvodu krátkého zažívacího ústrojí je zvířetem náročným na obsah a stravitelnost živin, z čehož vyplývá i potřeba volby vhodného spektra rostlin. Volíme druhy pomalu dřevnatící druhy s dostatkem listů zejména bohatých na sacharidy (jílek vytrvalý, lipnice luční, jetel luční, vojtěška setá). S pastvou prasat se v současné době setkáme zejména v rozvojových zemích, kde jsou často chována doma, v primitivních chlívcích či ohradách a jsou vypouštěna na pastvu, aby si alespoň část potravy obstarala sama a ulehčila tak majitelům.
Pastevní chov prasat u nás byl zejména v minulosti nejčastějším typem chovu. Vlivem intenzifikace zemědělství však došlo k jejímu ústupu. S přesunem chovu prasat do velkochovů, dochází k jejich šlechtění a tím i určité ztrátě odolnosti a otužilosti vůči okolním vlivům. Prasata chovaná celý život v relativně stabilních teplotách, tak aby byl co nejméně zatěžován jejich termoregulační systém a ona tak mohla nerušeně přibírat na váze, nejsou zvyklá na výkyvy teplot a neumí na ně ani vhodně reagovat. Proto jsou pro pastevní chov prasat vhodná zejména tradiční plemena. S odmítáním zachování pastevního chovu prasat se však začínají zásoby tradičních plemen pozvolna zmenšovat. Dochází ke ztrátě genetické rozmanitosti a snižuje se tak potenciál pro budoucí úspěšný chov prasat na pastvinách. Pastevní odchov sebou ale přináší nižší finanční náklady na ustájení, lepší zdravotní stav a otužilost zvířat, a pokud jsou splněny všechny podmínky, tak zajišťuje i životní pohodu zvířat. Nevýhodou je však nižší plodnost některých tradičních plemen prasat a též nižší denní přírůstky. Prasata však mohou podle libosti projevovat a uspokojovat veškeré přirozené chování a potřeby. Sluneční záření pak likviduje choroboplodné zárodky a na pastvinách dochází také k nižšímu výskytu onemocnění končetin zvířat. Pro mladá zvířata je poté pastva vhodné zejména z hlediska lepšího vývoje svalstva, kostry a šlach. Pastva má také blahodárný vliv na veškeré fyziologické pochody v životě prasnic, jako jsou projevy říje, počet uvolněných a oplodněných vajíček, mléčnost, krotkost i snášenlivost a proto je v chovech, které kladou důraz na zdraví a též dobrou užitkovost prasat nepostradatelná.
„Při styku s divokou zvěří
může docházet k přenosu nemocí“
Prasata nejsou příliš vyhledávanými pastevními zvířaty a vyžadují podle Mrkvičky (2001) hlavně krmení bohaté na živiny s nižším obsahem vlákniny, proto jsou pro ně vhodné plochy s vyšším obsahem jílku vytrvalého, jehož píce je velmi kvalitní a má vysoký obsah vodorozpustných cukrů. Specifikem je u prasat také jejich potřeba rytí, která se mnohdy neslučuje se záměry zemědělců, proto jsou prasata pasena zejména na pastvinách nevhodných pro jiný druh hospodářských zvířat, nebo se jim v rytí zabraňuje zavedením kroužku do rypáku. Rytí prasat má tendenci být lokalizované, ne vždy předvídatelné a je též silně závislé na velikosti pastviny, hustotě osazení a biotických parametrech daného místa. Intenzivnější rytí prasat může být užitečné v lesnictví, kde může pomoci k přípravě půdy pro výsadbu stromků nebo v rámci přirozené obnovy lesa.
Pastva v lesích je však ve většině zemí zakázána. Pastva prasat má vliv i na stromy (ať už listnaté nebo jehličnaté) a keře nacházející se v místě pastviny. Prasata oždibují listy, loupou kůru a díky schopnosti rytí také rozrývají a žvýkají kořeny. Stromy jsou také využívány jako třecí plochy. Při intenzivním tření pak dochází k poškozování kůry, což může v konečném důsledku vést až k odumření stromů. K tomu dochází především v případech, kdy je v místě pastviny pouze pár stromů a keřů.
Při pastvě prasat volíme nejčastěji honovou a kontinuální pastvu, kdy volíme suché pozemky, aby se půda nerozbahňovala. Nejvhodnější je pastva dávková, kdy dochází k minimálním ztrátám pošlapáním, je však velni náročná na organizaci. Při pastevním odchovu je nutné správně zabezpečit místo pastvy pomocí zábran tak, aby byla co nejvíce minimalizována možnost styku prasat s ostatními zvířaty. Volíme suché pozemky. Prasata paseme, dokud žerou porost, jakmile začnou rýt je nutné je z pastviny vyhnat. Při styku s divokou zvěří totiž může docházet k přenosu nemocí, zejména prasečího moru, který často trápí například chovatele na Balkáně. Evropská unie proto požaduje dvojité oplocení – mřížku, která znemožňuje průchod volně žijících živočichů a vnitřní elektrický plot. Také nově požadovaný bezpečnostní průchod na pastviny, kde si ošetřovatelé musí měnit oblečení a boty, má zabránit přenosu infekcí do chovu. Nová nařízení však na druhou stranu přinášejí větší finanční zátěž pro chovatele. Pastevní hygiena také zahrnuje nutnost alespoň jedenkrát za sezonu pastviny dezinfikovat, umožnit prasatům neomezený přístup k pitné vodě a možnost ukrýt se před nepřízní počasí. Pokud je nutné prasata přikrmovat, jsou v pastvině umístěna krmná zařízení.
Selata na pastvě
