Jak se stát selkou na plný úvazek? Aneb domácí chov slepic, hus, koz i krav

Podařilo se mi vybudovat prvorepublikový vesnický dvoreček. Máme vlastní mléko a sýry, vejce, maso, těstoviny, ovoce, zeleninu, luštěniny i brambory. A jsem zdravější a klidnější.

Před časem jsme řešili, zda zůstat v panelovém bytě a pořídit si zahrádku či chalupu, anebo se rovnou odstěhovat na venkov. Zvítězila vesnice. A tím vlastně začalo mé dnešní sedlačení na plný úvazek, byť mám vysokoškolské vzdělání v úplně jiném oboru.

Proč se kuřata nelíhla tak, jak by měla?

U domu, který jsme si pořídili, byl sad a také zděný kurník. Vyhlížela jsem auto pojízdného slepičince, z něhož místním nabízeli z velkochovu kuřice na počátku snášky. Koupila jsem pět slepic. Bylo po žních, stačilo se zmínit v hospodě a hned jsem měla i pytel krmné pšenice. A od hajného ze sousedství jsem k hisexkám dostala zakrslého rousného kohouta. Přes zimu jsem nastudovala novodobou literaturu a donutila manžela sestavit první umělou líheň. Kuřata se sice vyklubala v hojném počtu, ale vypadala podivně. Doufala jsem, že slepice budou trhat rekordy ve snášce, když mámy nesly celkem slušně, ale netrhaly. Skoro nenesly. Přišla další zima a další kolo studování, tentokrát ze starých knih a na téma genetika. Na jaře jsem pak začala pátrat, kdo v okolí chová čistokrevné slepice. Už jsem věděla, že v pojízdném slepičinci koupím jen finální několikaliniové hybridy, které sice skvěle nesou, ale kvalitní potomky mít nemohou. Marně jsem sháněla české kropenky, ale nakonec mám vlašky koroptví. Z úcty k babičce, která o nich mluvila jako o zázračných nosnicích.

Slepice na balkón nepatří

Chovám je dvanáct let a stále se učím. Neohrnuji nos nad finálními produkty velkolíhní. Pro mnoho chovatelů jsou dobrou volbou k obnově hejna a zcela určitě jsou jednou z nejlepších voleb pro začátečníky. Mám čistokrevné hejno, vystavuji, ale nesdílím zanícení sportovních chovatelů; slepice má především snášet vejce.

Kroutila jsem hlavou nad nedávnou epidemií obnovy chovů a vizí balkonových kurníků. Je fakt, že k snášce slepice nepotřebují kohouta, že když se denně čistí, nezapáchají, jenže je fakt i to, že musí mít denně čistou vodu a kvalitní potravu. Krmení pšenicí, máčeným chlebem a kuchyňskými zbytky nestačí.

Na co dávat pozor při chovu slepic

Nesou skoro denně, ale nikoli celoročně. Vlašky třeba začínají snášet koncem října či počátkem listopadu, pořádně se roznesou před Vánoci, ale s prvními červencovými vedry snáška klesá a koncem srpna ustává zcela; slepice se přepeřují a odpočívají. V době vrcholné snášky se chovatel topí ve vejcích, a pokud je neudá v širší rodině nebo neprodá, musí se je naučit uskladňovat, například naložit do vápenné vody či vodního skla, nebo zpracovávat do trvanlivých potravin – dělat třeba těstoviny. Vize, že lze vydělávat na domácích vejcích od třicetihlavého hejna slepic, je lichá. A to i přesto, že vejce a oškubaná a vyvrhnutá drůbež se smí koncovému spotřebiteli prodávat i bez speciálního povolení přímo ze dvora (prodej upravuje vyhláška č. 289/2007).

Slepice mohou mít navíc choroby nebo parazity přenosné i na člověka. Nemyslím všenky a čmelíky (ty jsou nedobrou vizitkou chovatele), ale třeba chlamydie – žijí v jemném peří a způsobují „zápaly“ plic. Nakazit se lze vdechnutím, zpravidla při škubání nedostatečně opařeného ptáka. Strašák ptačích chřipek a salmonel je snad již za námi, nehledě na to, že původci uvedených onemocnění nepřežívají tepelnou úpravu.

Společný chov slepic a vodní drůbeže?

Nedoporučuji chovat slepice a vodní drůbež v jednom omezeném prostoru. Kachny jsou jednak bacilonosičkami salmonel (to je negativum z oblasti přenosu nemocí na slepice a na člověka), ale také udělají z nevydlážděného výběhu blátivé kluziště. Jenže slepice potřebují suchý výběh a možnost popelit se. Přidávat ke slepičímu či kachnímu hejnu ještě husy, a zejména chovné, je také cesta do chovatelského pekla. Pominu–li rozdíly ve výživě jednotlivých druhů, je hlavním problémem doba husího toku a páření. Houser zlikviduje každou snášející slepici (kura i kachnu) ve svém teritoriu a stejně tak se bude snažit zlikvidovat případného soka a jeho fraucimor. Velké a druhově pestré drůbeží hejno mohou dnes mít jen ti, kteří vlastní velký dvůr, kterým navíc protéká potok.

Chov králíků na roštu

K slepičímu dvorečku tedy přibyl kmen českých hus, aby spásal trávu v sadu, a páté vesnické jaro se smálo žlutými housaty. Protože ale trávy bylo pořád dost a rodině se přestaly líbit stále se opakující drůbeží hody, rozhodla jsem se pro chov králíků. Pach rozkládající se králičí moči u mne vyvolává nevolnost a dávení, nemohla jsem proto zvolit klasickou dřevěnou králíkárnu, hledala jsem tedy kompromis a inspirovala se velkochovy: roštovými podlahami, trusníky, chovem v klecích. Odpůrci takového chovu oprávněně poukazují na studenou „podlahu“, problémy s odřenými tlapkami, pokud konstrukce rezaví nebo není vhodně natřená, a s průvanem, který králíkům vadí. Na druhou stranu díky tomu, že bobky propadají roštem do trusníku, je minimalizováno případné rozšíření kokcidiózy. Pravidelné vysypávání trusníků do kompostu odstraňuje vznik typického odéru a omezuje hejna much. Klece mají niplové napáječky, zásobníky krmiva a jesle, vše umístěné vně kotců – takže lze doplňovat vodu dle velikosti nádrže jednou za den až týden, stejně tak granule či jádrové krmivo.

Nakonec přibyly kozy a krávy

Dosud jsem hospodářství obstarávala při zaměstnání, pak jsem však o ně přišla, v regionu jsem nemohla najít práci (i proto, že už nejsem nejmladší, i když vám to takhle nikdo nesdělí), takže nastala jiná situace. To už jsem měla za sebou kurz na zpracovávání mléka, zřízené číslo hospodářství a stájové deníky pro ovce, kozy a skot, nasmlouvané seno a domluvené se starostou, které obecní pozemky smím sekat na krmení. Chtěla jsem chovat kozí stádečko a v malém vyrábět sýry. Poptala jsem se po sousedech a známých, zda by byl o produkty zájem, a svěřila se dodavateli krmných směsí. Je to starý zootechnik a dal mi neocenitelnou radu: „Vykašli se na kozy, když jsi astmatik, měj dvě na mléko pro sebe a místo dalších si pořiď krávu.“

Kam s kravským lejnem?

Kozí bobky bych neřešila, ovšem kráva, to je jiná – i když mám volnou původní vaznou stáj pro šest krav i s telaty. Dokud jsem neměla vyřešeno ono nerudovské „kam s ním“, netrápila jsem se hledáním volného zvířete. Ano, lejno není vítanou baštou pro věčně hladové pole, do kompostu se nehodí, je to nebezpečný odpad a hnojiště musí mít normou dané parametry – zákon o ochraně povrchových zdrojů vody je přísný. S plánem jsem seznámila spádového veterináře a konzultovala s ním úpravu stáje a milion dalších drobností. Raději jsem před koupí připuštěné jalovice obešla i sousedy, jestli jim to nebude vadit.

Kravička plemene jersey se úspěšně otelila, máme také kůzlata, kozí mléko mi zklidnilo šílící imunitní systém a já se zbavila antihistaminik, dojím a vyrábím sýry. A koupu se v syrovátce. Opět vyvstal problém, co s ní. Ke slepicím, králíkům, husám, kachnám, kozám, krávě, teleti, rodině a dvěma psům tedy tenkrát přibylo i sele.

Zdravější, klidnější a šťastná

Práci ve své původní profesi už nejspíš nezískám. Jako selka z povolání a bez výměry nad pět hektarů se samostatně neuživím, tedy nevydělám si na povinné odvody zdravotního a sociálního pojištění. Pokud přebytky neodvezu k zákazníkovi, neprodám je. Zájemce přijede spíš omylem. Mám vaznou stáj, mohu zapomenout na získání mléčné kvóty a tím i povolení k prodávání ze dvora syrového kravského mléka a výrobků z něj. Výrobnu sýrů mám v normě (povolení pro kozí mléko získat mohu), o schválení výroby jsem ale zatím nežádala, při objemu zpracovávaného mléka je to zatím bezpředmětné – co udělám, stačíme sníst sami.

Podařilo se mi vybudovat prvorepublikový vesnický dvoreček, který zužitkuje všechen odpad. Vypletý drobný plevel sypu slepicím, kachny a husy se pasou v sadu společně s kozami a ovcemi, vlky z ovocných stromů dávám na okus králíkům a zbytky v zimě podpaluji v kotli. Kuchyňský i vhodný jatečný odpad končí ve zvířecích žaludcích, kafilerní zbytky nestojí za řeč. Kravám (mám již dvě) sypu jak řezanku z košové sekačky, tak dlouhou trávu z bubnové sekačky. Část sena nasuším, větší část kupuji. Z mléka dělám sýry – měkké čerstvé i tvrdé zrající a archivní. Syrovátkou krmím prase, letos jsem se pokusila o inseminaci sviňky, povedlo se, budeme mít v létě poprvé vlastní selata. Líhnu kuřata z vlastního chovu (prodej zaplatí odchov na obnovu chovu), líhnu i na zakázku z dodaných vajec (zaplatí se provoz líhně). Celé hospodářství obstarávám sama. Jen do úklidu sena a sklizně brambor zapojuji rodinu, manžel je trpělivým údržbářem. Z potravin kupujeme pouze mouku, rýži, cukr, sůl, koření, čaj, kávu, kakao, citrusy, vzácně olej. Mléko a mléčné výrobky, vejce, maso a masné výrobky, těstoviny, ovoce, zeleninu, luštěniny nebo brambory máme vlastní. Šroty pro zvířata kupuji a náklady se mi daří z větší části pokrývat z prodeje ze dvora. Vlnu z oveček si zpracovávám sama – od stříhání až po pletení svetrů či ponožek. Hnůj na podzim rozvezu po poli, případný zbytek si rozdělí sousedé.

Jsem rozhodně zdravější a klidnější, než když jsem chodila do práce. A z větší části vím, co jím. Je to hodně, nebo málo? Nevím, ale cítím se být šťastná.