Chov buvolů

Buvoli patří dle taxonomického zařazení do stejné čeledi turovití (bovidae) a podčeledi tuři (bovinae) jako skot. Existují dva rody a sice Syncerina, jehož zástupcem Buvol africký (Syncerus caffer) a rod Bubalina, kde mezi nejrozšířenější druhy patří asijský Buvol vodní (Bubalus bubalus, Water buffalo), indický Buvol arni (Bubalus arnee) a Anoa nížinný (Bubalus depressicornis). Buvol africký patří k pěti nejnebezpečnějším africkým druhům označovaným jako Velká pětka (Big Five) a spolu s hrochy mají na svědomí nejvíce úmrtí v důsledku útoku divokého zvířete na člověka. Naopak Anoa nížinný, představuje jednoho z nejmenších zástupců podčeledi tuři a vyskytuje se pouze na indonéském ostrově Celébes a na Filipínách. Pokud jde o indický druh Buvola arni, ten je označován za nyní vymírajícího divokého předka zdomácnělého Buvola vodního, který se v omezených počtech vyskytuje především v jihovýchodní Asii a jehož teritoriem byla zřejmě i západní Asie.

Jak již bylo uvedeno, jediným domestikovaným druhem je Buvol asijský, též označovaný jako Buvol vodní. Jedná se o jedno z relativně nejpozději domestikovaných zvířat na světě,  zhruba před pěti tísíci lety. Vyskytují se dva poddruhy, a sice Buvol bažinný (Swamp) a Buvol říční (River). Bažinný poddruh buvola vodního je lehčím typem obou zmiňovaných. Hmotnost býků je mezi 325 až 450 kg. Právě kvůli své nižší hmotnosti a obratnosti jsou využíváni především jako tažná zvířata v rýžovištích a na dopravu. Pokud jde o produkci mléka, která je určena především k výživě mláďat, tak dosahuje maximálně 600 kg za laktaci. Největší výskyt je v jihovýchodní Asii, severovýchodní Indii a na jihu Číny. Druhý poddruh Buvol říční je těžší. Býci dosahují hmotnosti od 450 do 1000 kg. Jeho využití spočívá především v produkci mléka, ale bývá používán i pro produkci masa a do tahu.  Průměrná užitkovost dosahuje v závislosti na prošlechtění 1000 až 2100 kg mléka za laktaci. Jeho domovinou je Indie, Pákistán a západní Asie.  Zvláštností u obou poddruhů je rozdílný počet chromozómů. Zatímco říční má chromozómů 50, bažinný pouze 48. V případě, že se oba poddruhy kříží, potomstvo mívá 49 chromozómů a je velmi málo plodné s tím, že kříženci se dále spolu rozmnožovat nemohou. Je nutné ještě uvést, že každý z poddruhů má mnoho dalších plemen, která se celosvětově využívají k trojstranné produkci (maso, mléko, tah) podle zeměpisného rozšíření.

Vzhledem k tomu, že je buvol klasický přežvýkavec stejně jako skot, je jeho trávicí trakt vybaven složeným žaludkem (3-komorový předžaludek a 1 vlastní žaludek). Uvádí se, že dosahuje lepší konverze (využitelnosti) živin než vysokoprodukční krávy a o zhruba 5% lepší stravitelnosti vlákniny, což zřejmě souvisí s nepříliš na živiny bohatými biotopy, které buvol v minulosti obýval a obývá. Mezi hlavní krmiva, kterými se v nepříhodných podmínkách živí jsou především rostlinné zbytky (např. stébla rýže, stonky kukuřice, odpad z řepy či kůra dřevin). Vedlejším produktem trávení je buvolí mrva, která se používá jako hnojivo a usušený jako palivo. Na dospělého buvola připadá produkce 4-6 tun hnoje za rok.

Celosvětově se nejvíce buvolů vyskytuje na Asijském kontinentě (97 %). V současné době jsou stavy na úrovni 160 mil. buvolů a každoročně se celosvětově (až na výjimky) navyšují o zhruba 1,3 %. Buvolí mléko představuje zhruba 17 % z celkové produkce mléka (kde 83 % představuje mléko kravské). Z tohoto pohledu by se dalo naznačit, že buvoli a skot jsou si navzájem konkurenti. Výhoda chovu buvola spočívá především v jeho nenáročnosti jak na výživě, tak na podmínkách okolí. Často jejich prostředí představují mokřiny či zaplavená pole, kde táhnou či dopravují těžká břemena, přičemž jsou schopni unést těžší náklad nežli skot. Jsou odolnější vůči klíšťatům a dalším ektoparazitům, protože dokáží využívat bahniště, netrpí na nemoci paznehtů ani ve vlhkém prostředí a jsou velmi snadno ovladatelní (mnohdy i dětmi). 

Produkce masa buvoly není z celosvětového pohledu registrována. FAO toto maso započítává do masa hovězího. Uvádí se, že obsahuje méně nasycených tuků, méně cholesterolu a více minerálních látek než hovězí a vepřové a je považováno za maso dietní. V případě porážek jsou býci nejčastěji poráženi ve věku 24 až 30 měsíců v průměrné živé hmotnosti 420 až 520 kg. Jatečná výtěžnost dosahuje dle plemene hodnoty mezi  48 – 49 %.

Buvolí mléko patří stejně jako kravské, kozí, ovčí, velbloudí, zebuové, antilopí a sobí do typu mlék kaseinových, produkovaných přežvýkavci. Od mléka ostatních hospodářských zvířat se odlišuje zejména vysokým obsahem bílkovin, lehce nažloutlým odstínem a větší viskozitou. Největším producentem buvolího mléka je Indie, kde je každoročně vyprodukováno zhruba 134 mil. tun což představuje 60 % celosvětového objemu. V Indii je chováno téměř 96 mil. zvířat a je první asijskou zemí, která začala provádět na buvolech výzkum. Z plemen, která patří do říčního poddruhu, jsou nejvíce využívána plemena Nili-Ravi, Surti, Jaffarabadi a Murrah, které je nejrozšířenějším plemenem od Bulharska po Jižní Ameriku a v celé Asii. Další zemí, kde je hlavním producentem mléka buvol, je Pákistán, přičemž 76 % zvířat je chováno v provincii Pandžáb. Nejrozšířenějším plemenem je již uvedené Nili-Ravi. Nejčastěji jsou chovány v počtech 1 až 5 kusů na farmu. Výzkum související s kontrolou užitkovosti je prováděn jen na několika vojenských farmách. V nejlidnatější zemi světa, v Číně je chováno mnoho vědci nepopsaných genetických variant plemen. Prakticky v každém regionu je chováno jiné plemeno nejčastěji poddruhu Buvola bahenního (Swamp). V horách je nejrozšířenější Guizou a Fuling a v nížinách Binhu a Xinyang. Typycké pro všechna plemena jsou dlouhé rohy charakterizující bažinný poddruh. V posledních dvaceti letech provádí i Čína výzkum v chovu buvolů.

V oblasti Evropy a blízkého východu je chováno jen asi 3,4 % buvolů což je přibližně 5,5 mil. kusů. Zatímco v Bulharsku, Rumunsku a Turecku dochází k poklesům početních stavů díky holštýnizaci skotu, mechanizaci a malé poptávce, naopak v Egyptě, Iránu a hlavně v Itálii stavy rostou. V těchto oblastech se z trojstranně užitkového zvířete stalo především zvíře dojené. Vhodným příkladem může být právě Itálie, která po zavedení mléčných kvót na kravské mléko zvýšila početní stavy buvolů za období 1993 až 2001 o 142 %. Dalším důvodem zvyšování stavů byl výskyt nemocí BSE, Blue tongue a krize v chovu skotu i ovcí. V Itálii je chováno od 20 do 500 kusů zvířat na jedné farmě. Od roku 1960 jsou krávy strojně dojeny a to 2 – 3 x denně. Nejznámějším produktem se stala mozzarela, kterou si Italové v EU zaregistrovali pod ochrannou značkou „Mozzarella di Bufala Campana“.

V rozvinutých zemích jako je Itálie nebo USA se na komerčních farmách chovají buvoli zejména k produkci mléka. Pokud jde o techniku a technologii chovu, bylo vycházeno ze zkušeností s chovem skotu s ohledem na některé odlišnosti. Na těchto farmách jsou laktující buvolí krávy ustájeny skupinově v moderních stájích po celý rok. V některých případech jsou stáje používány pouze přes noc s tím, že po celý den jsou zvířata na pastvině – tak, jak je to běžné třeba v Egyptě, Turecku či Iráku nebo například u Kaspického moře, kde je stáj využívána pouze v zimním období. S ustájením souvisí i další operace, jakými jsou krmení a odkliz exkrementů. V případě pastvy je zvířatům nabízeno pouze seno, popřípadě minerální doplněk. Na krávu s teletem pak připadá 0,7 ha pastviny. Zvířatům ustájeným v moderních kravínech předkládá do žlabu či na krmný stůl krmný vůz, který jednotlivé složky krmiva dokonale předem zamíchal. Takováto krmná dávka se většinou sestává ze sena a mačkaných obilovin (jádra) s tím, že na mnoha farmách je běžné i krmení kukuřičnou siláží. Z výživářských doporučení je na snadě používat více vlákniny a méně energie. Telata je možno do odstavu krmit buď sladkým či okyseleným nativním mlékem nebo mléčnou krmnou náhražkou zpravidla 2x denně. Velmi běžné je i umísťování telat do venkovních individuálních budek na dobu 12 až 14 týdnů. V praxi se nejčastěji telata odrohují ve 2 týdnech a v 10 týdnech se odstavují. Jak již bylo zmíněno, s typem ustájení ve stájích je spojen i odkliz exkrementů, který je na většině moderních farem uskutečňován pomocí automatických shrnovacích lopat. Doporučené je čištění chodeb minimálně jednou denně a 3x týdně čištění boxů. Odvoz kejdy je zajišťován pomocí kontejnerů nebo spádovaných kanálů do jímek, kde musí kejda uzrát, aby se dala použít jako hnojivo na pole.

S chovem buvolích krav na mléko souvisí i vlastní získávání mléka. Krávy jsou dojeny zpravidla 2x (někdy 3x) denně v dojírnách, které mají tandemové, rybinové či paralelní uspořádání. Kvalitativním ukazatelem je pak množství somatických buněk, které by neměly přesáhnout hranici 50 tis. v 1 ml mléka. S intenzivní produkcí buvolího mléka souvisí i dobrá reprodukce. Krávy dosahují pohlavní dospělosti ve 20 měsících, v závislosti na kvalitě výživy. V chudších oblastech to může být až ve 23 či 24 měsících. Věk při prvním otelení bývá v průměru 28 měsíců (Itálie, USA) až 40 měsíců (Egypt, Sýrie). Délka březosti je podle plemene přibližně 314 dní, přičemž samice mají 21 denní říjový cyklus. Říje má víceméně sezónní charakter (jaro, léto) čehož je využíváno tak, že chovatelé plánují porody na jarní období, kdy je nejbohatší pastva a zároveň nejvyšší realizační cena mléka. Z moderních metod uplatňujících se v reprodukci buvolů stojí za zmínku především inseminace. V Itálii je inseminováno přes 5 % samic a toto číslo se neustále zvyšuje. V ostatních zemích jako je Azerbajdžán (0,7 %), Egypt (0,3 %) a Rumunsko (0,1 %) nemá inseminace zatím velké využití. Další z moderních metod užívaných především v USA je Ov-synch a CIDR-synch pro synchronizované porody. Zjišťování březosti pak probíhá ultrasonograficky.

Zatímco v asijských zemích je chov buvolů tradiční záležitostí po mnoho let, v intenzivních podmínkách Evropy, Severní Ameriky a Austrálie jde o poměrně novou záležitost, kde se moderní postupy opírají především o zkušenosti s chovem skotu.

Autoři: Ing. Daniel Falta, Ph.D., Prof. Ing. Gustav Chládek, CSc.