Charmozíni

Charmozini jsou jedním z jedenácti rodů (podle J.M.Forshawa), které systematika řadí do čeledi Loriidae – tedy k loriům. V rámci této čeledi jsou blízce příbuzní s rody Vini a Phygis. Patří k papouškům spíše menšího vzrůstu, většina z nich dorůstá jen 15–17 cm. Podle zbarvení se dají rozlišit na dvě skupiny – převážně červeně zbarvení (Ch.margarethae, pulchella, josefinae, papou) a převážně zeleně zbarvení (ti ostatní).

Charmozini jsou jedním z jedenácti rodů (podle J.M.Forshawa), které systematika řadí do čeledi Loriidae – tedy k loriům. V rámci této čeledi jsou blízce příbuzní s rody Vini a Phygis.

Patří k papouškům spíše menšího vzrůstu, většina z nich dorůstá jen 15 – 17cm. Podle zbarvení se dají rozlišit na dvě skupiny – převážně červeně zbarvení (Ch.margarethae, pulchella, josefinae, papou) a převážně zeleně zbarvení (ti ostatní). Samci jsou obvykle zbarveni stejně či velmi podobně, jako samice, avšak u některých druhů je pohlavní dimorfismus výrazný (např.Ch.červenoboký – Ch.placentis). Podrobný popis jednotlivých druhů včetně vyobrazení je dobře zpracován v publikaci M.Vašíčka „Kakaduové a Loriové“ či v publikaci T.Arndta „Lexicon of Parrots“ dostupné i na internetu na adrese www.arndt-verlag.com.

Převážná většina druhů žije na Nové Guinei a přilehlých ostrovech, avšak areál jejich rozšření pokračuje dál na východ až po souostroví Fiji (Ch. rudokrký – Ch.amabilis). Vyskytují se jak v přímořských oblastech tak i v nadmořských výškách až do 3.000m.n.m. (Ch. papuánský – Ch.papou).

O životě charmozinů v přírodě toho není mnoho známo. Jsou to plaší ptáci, kteří žijí převážně v zalesněných oblastech a tak zelené zbarvení většiny zástupců tvoří téměř dokonalé mimikry. Navíc populace jednotlivých druhů nejsou až na výjimky příliš početné a tak je většinu z nich obtížné v přírodě byť jen spatřit. Určitým vodítkem dokazující jejich přítomnost je leckdy pouze jejich hlasový projev. Někteří ornitologové věří, že vzhledem k jejich malému vzrůstu mohou být při pozorování mezi ostatním ptactvem často přehlédnuti. Z dostupných informací tak lze shrnout, že se jedná o velmi živé, společenské a aktivní papoušky, kteří jsou výborní letci. Při hledání potravy se sdružují do malých skupin čítající do 20 kusů. Pouze výjimečně byla spatřena větší množství jedinců a to pouze na místech s dostatkem jejich oblíbené potravy. Na takových místech byli spatřeni i ve společnosti s jinými zástupci loriů či ostatních ptáků živících se nektarem - např.medosavkami či kruhoočky. Za potravou dokáží uletět i značné vzdálenosti a u některých druhů byla prokázána migrace.

V přírodě se živí především nektarem, pylem a květy stromů, v menší míře dozrálým ovocem a různými bobulemi, výjimečně i drobným hmyzem či jeho larvami.

O hnízdění charmozinů v přírodě není prakticky nic známo.

Charmozini v zajetí nepatří mezi papoušky, kteří by byli vhodní pro absolutní začátečníky. Vyžadují přeci jen více pozornosti a péče a to rovněž i v porovnání s ostatními lorii. I to je pravděpodobně jedním z důvodů, že stejně jako v přírodě, ani v chovech nejsou příliš rozšíření. Po dovozu z domoviny jsou velmi choulostiví a jejich aklimatizace je náročná. Vyžadují vyšší teploty a také přechod na umělou stravu v nich může vyvolat zvýšený stres. Určité riziko s sebou nese i dovoz či převoz již aklimatizovaných či v zajetí odchovaných jedinců.

Papoušky umisťujeme vzhledem k velikosti po jednotlivých párech do větších klecí či menších voliér. Mimo hnízdní sezonu lze umístit do větší voliéry i více jedinců či párů, avšak skupinové hnízdění nelze doporučit. V takové skupině podle zkušeností mých i zahraničních chovatelů zahnízdí vždy pouze jeden dominantní pár a hnízdění je rizikové. Navíc přestože se jedná o relativně malé papoušky, jsou v době hnízdění agresivní a to jak vůči sobě, tak i vůči jiným ptákům v sousedních klecích či voliérách, pokud k sobě mají přes pletivo přístup. Pokud je více voliér vedle sebe, je tedy vhodné zajistit, aby stěny mezi voliérami byly neprůhledné a ptáci tak na sebe neviděli a vzájemně se nerušili. Misky s krmením se v klecích s menší výškou mohou umístit na úroveň podlahy, avšak ve voliérách je lepší zvolit jejich umístění nad podlahou, protože ptáci jen velmi neradi slétávají na zem. V kleci nebo voliéře by neměla chybět miska s vodou na koupání. Hnízdní budku je třeba umístit do horní části voliéry a to celoročně, protože ptáci v budce nocují. Na typ budky nejsou v zajetí chovaní charmozini nároční, akceptují budky kmenové i vyrobené z překližky. Vzhledem k jejich aktivitě je vhodné umístit do voliéry dostatek větví na šplhání a okusování. Jako dekoraci jsme v našem chovu umístili do voliérek s Ch.červenobokými i živé rostliny (Ficus benjamina). Tyto fikusy byly nízkého vzrůstu a ptáci si jich vůbec nevšímali. Stejné fikusy avšak většího vzrůstu jsme umístili i do voliér s Ch.papuánskými, avšak tam byli tyto rostliny do jednoho týdne prakticky zničeny.

Odchov charmozinů v zajetí je velmi podobný jako u ostatních loriů. Samice snáší většinou dvě vajíčka, na kterých sedí, někdy se i střídá v sezení se samcem. Inkubace trvá cca 25 dní a mladí vylétají z budky zhruba po osmi týdnech. Náchylnost na vyrušování během hnízdění je individuální. V našem chovu snášeli Ch.papuánští denní péči i kontrolu budky bez problémů, zatímco podle informací p.Dohnala jeho Ch.červenobocí reagovali na jakékoliv vyrušení okamžitým opuštěním budky.

Charmozini vyžadují podle našich zkušeností i poněkud jinou skladbu potravy, než ostatní loriové. Jejich hlavní složkou potravy je ovoce, kterému dávají přednost před jakýmkoliv jiným krmením. V podmínkách našeho chovu jsou to především jablka, hrušky, granátová jablka, v menší míře hroznové víno a meloun. Nektaru spotřebují výrazně méně, než ostatní loriové a i jeho hustotu vyžadují poněkud menší. Živočišnou potravu – moučné nebo muší červy – prakticky nekonzumují.

V českých chovech jsou charmozini zastoupeni velice málo. Podle dostupných informací se v současné době u nás chovají pouze dva druhy a to Ch.červenoboký v nominátní subspecii (Ch.placentis placentis) a Ch.papuánský, subspecie horský (Ch.papou stellae) a irianský (Ch.papou goliathina). Charmozin červenoboký byl u nás poprvé odchován v polovině 90 let p.Boumou a v poslední době byl pravidelně odchováván pouze u p. Dohnala. V roce 2006 jsme i v našem chovu odchovali mládě a v roce 2007 začali snášet všechny tři mladé páry, které se nám podařilo sestavit. Charmozin papuánský byl u nás poprvé odchován p.Adamčíkem v roce 1994 a v pozdější době pak pravidelných odchovů dosahovala ZOO Praha. V roce 2003 se podařil odchov i v našem chovu, avšak po úhynu chovného samce se s novým samcem úspěch zatím nepodařilo zopakovat, když vloni snesená vejce byla neoplozena. V roce 2006 byl zaznamenán ojedinělý úspěch v chovu M.Šrimfa a pravidelných odchovů dosahuje od r.2006 i P.Pecka. V nedávné minulosti (2005) byli v českých chovech zastoupeni rovněž Ch.horský (Ch.josefinae) a Ch.nádherný (Ch.pulchella), avšak bohužel pouze po jednom páru a v obou případech došlo krátce po dovozu k úhynu.

Ani v evropských chovech nejsou charmozini běžnými chovanci a poptávka po nich neustále převyšuje nabídku. Oproti našim chovům jsou však bohatěji druhově zastoupeni. Tak se lze setkat např. s Ch.nádherným (Ch.pulchella), Ch.horským (Ch.josefinae), Ch.rudočelým (Ch.rubronotata), Ch.pruhovaným (Ch.multistriata) a dalšími dvěmi subspeciemi Ch.červenobokého a to Ch.červenoboký irianský (Ch.placentis ornata) a Ch.červenoboký guinejský (Ch.placentis subplacentis).

Charmozini jsou rodem papoušků, který má mezi lorii řadu „nej“. Tak především je to největší rod. Celkem je v něm zastoupeno 14 druhů resp. 25 poddruhů. Mezi jeho zástupci najdeme nejmenšího ze všech loriů - Ch.wilhelminin (Ch.wilhelminae), který dorůstá 11-13cm a pokud bychom do celkové délky těla započítávali i délku ocasu, tak i největšího - Charmozina papuánského (Ch.papou), u kterého jeho délka včetně ocasních per dosahuje až 42 cm u subspecie goliathina. Nejvzácnějším loriem je charmozin modrotemenný (Ch.diadema), kterého dnes mnozí biologové považují za již vyhynulého. Charmozin papuánský je lori, který žije v nejvyšší nadmořské výšce. Někteří chovatelé považují charmoziny za nejživější, nejelegantnější (Ch.papou) a v těchto „nej…“ by se jistě dalo pokračovat dál.

Je s podivem, že Charmozini si přes své vlastnosti a barevnost u nás nezískali větší přízeň chovatelské veřejnosti. Pro zkušenější chovatele loriů by měli představovat určitou výzvu a pro ty ostatní třeba příjemné oživení jejich chovů. Zatím však bohužel zůstávají, podle mého názoru trochu neprávem, opomíjeni.