Papoušek šedý - žako - Psittacus erithacus

Toto je příběh Mikyho, mladého papouška žako, který se narodil v Šenově, rodičům Anduli a Mikešovi. Protože to je první papoušek narozený v našem chovu, pokusím se popsat, co tomu předcházelo.

Původně byla Andula dovezena spolu se svou sestrou od chovatele papoušků z Úpice. Bylo to v roce1998. Mladé samičky jsem umístil do volné voliéry. Třebaže byly odchovány pod vlastními rodiči, nejevily přílišnou plachost a brzy braly pamlsky, jako třeba buráky, z ruky. Zpočátku jsme je museli vždy navečer postrkovat, aby se na noc schovaly do vnitřního prostoru voliéry. Po několika dnech však chodily do vnitřku samy. Samozřejmě se potrava podává výlučně uvnitř, aby motivace k návratu byla trvalá. Samičky se v novém domově dobře aklimatizovaly, taky snad díky tomu, že se ocitly v podobném prostředí, v jakém vyrůstaly. Jedna samička však byla prudší povahy než její sestra. Nazvali jme je podle jejich chování. Hodnou jsme pojmenovali Andulka, její trochu potrhlou sestru pak Andula, nebo taky Rampepurda. Později se dalo vyvozovat, že ztráta drápku, nebo poranění jazyka u Andulky by mohlo být způsobeno Rampepurdou, ale tou dobou jsme ji z toho ještě nepodezřívali.

Půl roku na to, jsem z Ostrova nad Ohří, dovezl dva ručně dokrmené samečky, v naději, že je snad mohu dát dohromady s našimi samičkami. Andulkou, a Andulou alias Rampepurdou. I jim jsme dali jména, aby jsme se v nich trochu vyznali. Hned se ukázalo, že tito sourozenci, mají povahy taktéž rozdílné. Jeden byl takový trochu bázlivější, tak jsme mu dali jméno Bojsa. Druhý se pak zákonitě jmenoval Nebojsa. To však byla jména rozlišovací, pouze pro naši orientaci. Později jsme je nazývali Pepíčkem a Pepíkem. Protože nejsem standardní chovatel zvířat, používám lidská jména i pro zvířecí chovance. Zdá se mi to vhodnější, než např. samec1, samička 4, ap. To, že tito samečci byli vychováni lidmi, byl pro chov trochu handicap. Jejich fixace na člověka byla dosti silná, proto jsme je raději hned po převozu přemístili do volné voliéry, sousedící s voliérou Andulek. Doufali jsme, že asociace do společenství ostatních papoušků, přispěje k pozdější možnosti jejich množení. Bylo velice zábavné pozorovat, jejich první setkání s Andulkami. Zpočátku pouze vizuálně, přes dělící skleněnou stěnu. Po takovémto, dvouměsíčním kontaktu, jsem propojil oba výlety a umožnil jejich přímý styk. Po počátečním rozruchu se brzy uklidnili, ale drželi se od sebe ve svých dvojicích. Pepík a Pepíček velice toužili poznat nový prostor, ale Andulky nechtěly takovou zvědavost tolerovat a mírnější Andulka, kupodivu dělala nálety na vetřelce, zatímco Rampepurda byla v tomto případě shovívavější. Postupem času se jejich vztahy stabilizovaly. Byli ve společné voliéře až do roku 2001, však bez náznaku přízně některého samce k samicím, nebo opačně.

Tehdy jsme ztratili naději na spárování těchto dvojic sourozenců a přistoupili k akci. Andulka byla vyměněna za samce Mikeše, z Hodonínské zoo. Ten byl umístěn k Rampepurdě, do nové voliéry. Taktéž Pepíček putoval k samičce, chovatele z Opavska. Zbývající Pepík byl umístěn k volné, starší samici Ferině, která pocházela ještě z volné přírody. Kupodivu tento nesouměrný pár spolu velmi dobře harmonizoval a brzy potom Ferina zahnízdila. Takřka ve stejnou dobu i pár Rampepurdy a Mikeše dospěl k porozumění a Rampa snesla v polovině března 2005, 3 vajíčka. Starší samička Ferina seděla na vejcích jako přibitá a zřídka ji bylo možno zahlédnout mimo budku. Rampa za to brala sezení jen jakoby mimochodem a venku byla víc, než bylo podle našeho názoru zdrávo. Kupodivu výsledek po měsíci byl přesně opačný. U starší Feriny se nevylíhlo nic, u roztržité Rampepurdy jedno mládě. Tak přišel na svět Miky. Neslyšen a utajen svými rodiči tak, že nebýt našich prohlídek budky, snad bychom to ani nepostřehli. Ale my jsme to 16.04.2005 zjistili. To už měl Miky asi 3-4 dny. Rozhodli jsme se ho okroužkovat na hnízdě i přesto, že jsme už mnohokrát slyšeli a četli, jak po takovém zákroku staří mláděti ublížili.

Kroužkování proběhlo bez větších problémů, neboť jak Mikeš, tak i Rampepurda celkem bez potíží opouštěli hnízdiště a nechávali nám prostor pro nepovolenou manipulaci s jejich mládětem. Pár dní jsme malého Mikyho kontrolovali, abychom se ujistili, že mu rodiče neublížili. V tomto případě bylo vše v pořádku. Za to chování Rampepurdy po takovém kontrolním dnu, se změnilo v teror vůči Mikešovi. Jako by mu vyčítala jeho zbabělost při ochraně hnízda. Upustili jsme pak od častějších kontrol, pro jeho dobro, ale mnoho už to nepomohlo. Rampepurda až do samostatnosti Mikyho, Mikeše tvrdě oddělovala od mláděte. Nedovolovala mu byť jen nakouknout do budky, natož aby Mikyho nakrmil. Snad to ani neměl v úmyslu. Mladého krmila pouze ona sama a velice dobře si střežila krmení v misce. Až jsme jistou dobu měli obavy, aby se vůbec trochu najedl a napil. Podstrkovali jsme mu proto nějaké ovoce venku přes pletivo. Ale i tam Rampepurda okamžitě zjistila zdroj potravy, kterou musela opět získat především pro sebe. Nakonec jsem byl donucen instalovat do hnízdiště IP kameru, abych se ujistil, že situace mezi Rampou a Mikešem se nevyhrotí k neúnosnosti. Díky mé "šikovnosti," se instalace dařila z počátku, jako tření ryb v ptačí kleci, ale přesto se obraz hnízdiště objevil konečně na monitoru počítače a my mohli "on line" sledovat chování papoušků ve chvílích, kdy necítí pohled člověka. Zjistili jsme díky tomu, že sice Rampepurda i nadále Mikeše odstrkuje do pozadí, ale přece jen ho občas nechá něco z misky sezobnout a už na něj méně útočí. Taktéž bylo vidět, jak je Miky čím dál méně krmen a nucen tím pádem hledat potravu tam, co jeho matka. Do této doby jsme papoušky krmili obvyklou, pestrou stravou, ke které jsme přidávali po celou dobu krmení Mikyho jeho matkou, kaši pro ruční krmení mláďat. Aby se tento prášek na výrobu kaše, mohl zkrmovat v misce, museli jsme nalézt takovou konzistenci kaše, aby vznikla hmota, která se dá krájet a podávat papouškům jako piškoty. Takto upravená kaše byla dobře přijímána rodiči, čímž jsme mladému zajistili dobrou stravu pro správný vývoj, přes jeho matku, což v kombinaci s přirozenou nehybností papouška na hnízdě po dobu růstu, mohlo zajistit nenarušený vývoj papouškovy kostry.

Od 26.6.05 se Miky začíná objevovat v otvoru budky. Krmení matkou polevuje, aby ho přinutila opustit budku a začal se živit sám. 4.8.05 se definitivně vydává z budky ven, což je zaznamenáno kamerou. V dalších dnech, kdy Miky už vyletěl ven, jsme zjistili nepříjemnou skutečnost. Kroužek, který jsme mu nasadili, je v místě nad kolenním kloubem, kam každopádně nepatří. Co teď? Kroužek se dostel nad kloub nejspíš manipulací s ním, rodiči Mikyho, nebo možná naší nešikovností při prvním kroužkování. Nebýt neadekvátního chování Rampepurdy vůči Mikeši, po každé naší kontrole mláděte na hnízdě, snad bychom tuto nepříjemnost mohli vyřešit pouhým přetažením zpátky přes kloub zpět, v době kdy to ještě bylo možné. Při nynějším zjištění, nezbývalo, než kroužek zase odstranit a papouška znovu označit. Byla to první nepříjemnost, kterou musel Miky podstoupit u veterinárního lékaře.Ten je nutný při takové operaci jako svědek, neboť papoušci žako jsou druhy podléhající registraci a musí být nezaměnitelně označeni. Ukládá nám to, mezinárodní úmluva CITES, ke které se naše republika přihlásila. Nechali jsme při té příležitosti odebrat Mikymu kapku krve, pro určení pohlaví pomocí anylýzy DNA. Tu jsme si nechali provézt u slovenského SLOVGENU. Výsledek potvrdil náš předpoklad. Miky je chlapec. Je konec září 2005, a Miky je stále ještě v péči své starostlivé matky, která už neútočí na jeho otce Mikeše, ale Miky se už musí krmit sám. Má asi 171 dní a ještě před pár dny ho Rampepurda občas přikrmila. Je to prostě mazlík, taky možná díky tomu, že jsme ho tak dlouho ponechali v péči rodičů (rodiče). Teď už brzy budeme muset Mikyho oddělit od rodičů a opatřit mu mladou samičku, aby mu nebylo smutno. :-)