Nasazování ryb do rybníků

Současný stav nasazování ryb do rybníků odráží především požadavky ministerstva zemědělství kolik jakých druhů ryb je nutno nasadit každý rok do každého revíru. Tato čísla jsou zaznamenána v tzv. Dekretu na každý revír. Z druhé strany je tu ovšem i tlak rybářů, kteří nechtějí ryby pouze lovit, ale hlavně si ulovené ryby ponechávat. A tak je nasnadě, že požadují ještě větší míru nasazování a také vysazování ryb v lovné délce. A protože se vybírá na povolenkách podstatně více financí, než kolik je potřeba na zarybňování dané „dekretem“, je vysazování nad plán velmi významné.

Vysazování do našich rybářských revírů se provádí obvykle jednou, maximálně dvakrát do roka pro jednotlivou lokalitu.

Samoprodukční zarybňování revírů se zlepšující kvalitou vod narůstá na významu, jelikož je větší počet rybích druhů schopen reprodukce. To však znamená, že využití potravních možností jednotlivých revírů je takřka stoprocentní.

Nelze tedy najednou vysadit do revíru větší množství ryb, aniž by to s sebou nepřineslo vychýlení potravní rovnováhy v neprospěch ryb. Lze si snadno představit, že v revíru je asi takové množství ryb, jaké dokáže revír uživit. Pokud by tomu tak nebylo a nastal by stav dlouhodobé přerybněnosti, vedlo by to k výskytu ryb ve špatné kondici a k zakrňování ryb. Více ryb znamená méně potravy na jednu rybu, a pokud je tento stav nerovnováhy dlouhodobější, pak znamená skoro žádnou potravu pro ryby. A právě tento stav v našich revírech nevědomky vytváříme. Navíc je tu ještě čtrnáctidenní hájení revíru po nasazení, takže se hladové období v revíru projevuje opravdu dlouhodobě. A hlad v revíru s sebou přináší mnohem lepší reakci ryb na předkládané krmení a tím činí nasazenou rybu snadněji ulovitelnou. Nasazená ryba několik dní nepřijímá potravu a nasazuje se hladová. Napřed totiž absolvuje výlov a převoz na sádky odkud je dále distribuována. Navíc ryba určená k jarnímu nasazování může pocházet z podzimních výlovů pro vánoční trh a tak je dlouhodobě sádkována. Taková ryba po nasazení do přirozeného prostředí vyžere všechnu potravu a následuje další období půstu.

Pokud se nám jako rybářům tento stav líbí, totiž že se krátce po nasazení většina nasazených ryb uloví a máme tak velkou návratnost jako statisticky důležitý ukazatel, pak je vše pořádku. Rybářský svaz pak vyhodnocuje mezi svými pozitivními ukazateli vysokou výtěžnost- poměr mezi váhou nasazených a ulovených ryb. Nemůžeme se však divit, že řada našich kolegů je s tímto stavem nespokojena. Ono podílet se na masovém vybíjení nasazených ryb není zrovna sportovním činem.

Jak z tohoto stavu ven? Jednoduše nasazovat menší množství ryb na všechny revíry současně a hájit revíry pouze dva nebo tři dny tak, aby se nasazené ryby měly čas po revíru rozmístit. To s sebou přinese sice krátkodobě menší úlovky, ale dlouhodobě kvalitněji osazený revír a větší spokojenost nás rybářů. Ale nejen to – takové nasazování je samozřejmě složitější administrativně i organizačně a tyto vyšší nároky by nesl zejména výbor místní organizace a sbor rybářské stráže.

Je tu i další možnost jak kvalitněji a za méně finančních prostředků osadit rybářský revír. Stačí nasazovat mladší ročníky ryb a to na začátku nejproduktivnějšího letního období. Dvouletá ryba má již po nasazení malou ztrátovost a jistě není cílem našeho rybářského snažení, také pytlácká činnost na ní způsobí menší škody než na rybě dospělé. Mladší ryba tedy dostane dostatek času na aklimatizaci a na své zapojení do rybího společenství na daném revíru. To ji také učiní méně náchylnou k ulovení a tedy sportovně mnohem atraktivnější. Finanční nároky na takové nasazování jsou nižší než při nasazování tržních velikostí ryb a samozřejmě i možnost za ušetřené prostředky nakoupit méně dostupnou násadu například proudomilných druhů ryb. Například vytvoření opravdu druhově bohatého rybího společenstva reptilních, tedy proudomilných ryb ve Vltavě by bylo pro nás sportovní rybáře opravdovým požehnáním. Vím, že s násadou proudomilných druhů ryb je to poněkud složitější – nabídka na trhu není veliká. Ale pokud by rybářský svaz vytvořil velkou poptávku, věřím, že by se líhně přizpůsobily a násadu poptávaných druhů ryb by dokázaly nabídnout v dostatečném množství. Musím se zde ještě zmínit o nasazování příliš velkého počtu predátorů do revíru. Jedná se hlavně o sumce a hlavatku. Pokud se vysazuje hlavatka, je třeba se velmi hluboce zamyslet nad potravní nabídkou jejího životního prostředí. Hlavatka je proudomilná ryba a ve většině našich toků nepůvodní. Ve své domovině má za základ potravy ostroretku a podoustev, tedy vysoce hejnovité ryby. Pokud tedy nemáme k dispozici přerybněný proudný úsek, pak bych raději od jejího vysazení upustil, navzdory tomu, že se jedná o velmi sportovní a krásnou rybu, jejíž násada je poměrně dostupná. Se sumcem je to podobné. Dlouhodobé intenzivní vysazování sumce do Berounky nad Prahou s sebou přineslo sice vytvoření velmi atraktivního sumcového revíru, zároveň přineslo i podstatné snížení obsádky podoustve, plotice,cejnka a cejna. A dnes jsme již svědky omezení množství podouství, jež si může rybář ponechat.

Samostatnou kapitolou nasazování je opomíjení říčních revírů, pokud je jejich součástí i nějaký ten rybníček, nebo tůň. Pak se všechna ryba nasazuje právě na tuto stojatou vodu s odůvodněním, že přeci nebudeme nasazovat sousednímu spolku, neboť nám velká voda může ryby spláchnout a po proudu k nám žádná ryba nepřiplave, protože svaz nad námi také do řeky nic nedává. A právě řeky jsou naším klenotem, jejich samoprodukční schopnost je velmi významná. A to je důvod proč ještě můžeme chytat parmy, tlouště nebo například candáty. Nasazování vhodného množství ryb do řek spolu s propojením tůní s řekou, to je návod na vytvoření rybářského ráje, o kterém zcela jistě nejen já sním. On takový ráj je různorodé společenství rybích druhů a ostatních vodních živočichů. Je to i přítomnost kapitálních matečných ryb. A právě významného množství těchto matečných ryb se nedočkáme tak, že budeme všechny velké ryby od vody odnášet. Pokud totiž ve vodě nebude dostatek starších ryb reálně hrozí nebezpečí výtěru v nevhodnou dobu. Není totiž žádným tajemstvím, že se v přírodě třou napřed ryby mladé a nezkušené, jejichž jikry často vezmou za své náhlým poklesem teploty vody při krátkodobém zhoršení počasí. To naopak starší ročníky ryb se třou uvážlivěji v pozdějším termínu či dokonce tření rozdělují do několika dávek. Tak pro nás zanechávají ve vodě ten nejlepší genetický materiál a mají na svědomí dobré zarybnění našich revírů. A co je pro nás na tom to nejlepší - je to zcela zadarmo. Stačí se stát nejen dobrým rybářem, ale i hospodářem. A já doufám, že se již blíží doba, kdy se v našich hostincích u piva budou rybáři chlubit fotografiemi velkých ryb, jež neváhali po ulovení pustit zpátky do vody. Byl bych rád, kdyby se mezi našimi rybáři našla vůle k prosazení takzvané horní míry ryb. Uvítal bych i vůli k vytvoření nějakého revíru typu „Chyť a pusť“.