Ara hyacintový - chov a odchov

Ara hyacintový je největší papoušek na světě, patří rovněž k těm nejzajímavějším. Jeho velikost a zbarvení peří působí impozantně, ale i pro opravdové znalce v chovu papoušků jsou jeho reakce a charakter ještě stále neobvyklé, odlišné než u ostatních druhů rodu Ara.

O tomto druhu už se dost psalo, takže zde od další charakteristiky upustím a zaměřím se raději na osobní vypozorované zkušenosti. Neměl jsem u hyacintů zjištěné pohlaví, ale moje hypotéza byla, že samečci mají žluté kruhy kolem očí vybarveny více dooranžova, kdežto u samiček jsou citrónově žluté. Rozdíly mezi pohlavími ve velikosti, robustnosti hlavy a zobáku jsem nikdy neshledal.

V roce 1977 jsem koupil u jednoho prodejce pravděpodobný pár, avšak přišla brzy smrt jednoho z ptáků, zůstal mi tedy jen jeden. Domníval jsem se, že asi samec. Naštěstí se mi podařilo roku 1981 získat od brazilské vlády povolení k zisku ary hyacintového, za účelem chovu a zjišťování nových poznatků u tohoto vzácného druhu. V nabídce arů byl jen jeden starší pták a já byl rozhodnut. Můj původní ara si s novým jedincem padl do oka, brzy se mezi nimi objevila vzájemná náklonnost.

Ara hyacintový - detail hlavy

Oba ptáci byli umístěny do nové voliéry s venkovní části 4x2x1,5 m (DxVxŠ) a záletem 1,75x2x1,5 m, ve kterém byla teplota celou zimu držena nad 0°C. Ary hyacintové jsou očividně vůči chladnému počasí lépe snášenlivé.

Hnízdní budku jsem vyrobil z měkkého dřeva, byla 1m vysoká, dno 50x50cm a vletový otvor měl průměr 20cm. Oplechoval jsem všechny hrany budky, aby odolávala silným zobákům a nebyla rychle zničena a na dno nasypal ztrouchnivělé dřevo.

Jako krmivo dávám spoustu druhů ovoce, vysušené telecí kosti, směs kukuřice, ovsa, pšenice, semence a malozrnné slunečnice. Dále dávám grit, minerály a malé kousky skořápky z mušle. Ve vodě dostávají ptáci 5 dnů v týdnu různé kombinace vitaminů. Rádi konzumují také kamínky 1-4mm velké, pravděpodobně k lepšímu trávení.

Koncem května 1982 bylo na páru poznat, že přicházejí do toku, samice navštěvovala často hnízdní budku. Nyní se ukazuje, že můj starší hyacint byla samice a ne samec, jak jsem si myslel. Jakmile se v této době někdo přiblížil k voliéře, bránili oba ptáci hnízdní boudu, ačkoli ještě neměli žádné vejce. Samice zmizela v budce a vletovým otvorem koukala ven co se děje. Rovněž pracovala zobákem na úpravě ztrouchnivělého dřeva na dně budky, samec během toho seděl venku. Občas sedali oba ptáci vedle sebe na jednom bidle a vzájemně si probírali peří, samice byla v této činnosti aktivnější přičemž vydávala tiché zvuky, stále seděli oba vedle sebe a pak přišlo páření. Přitom přes sebe oba překřížily ocasy, samec seděl jednou končetinou na hřbetu samice, druhou na větvi.

Teď se čekalo na první vejce, budku hájili ještě intenzivněji, kontrolu nebylo možné provést. Až jednou jsem v dutině spatřil dvě bílá vejce ale po 14 dnech obě zmizela. Agresivní chování arům ale vydrželo a 2. července jsem uviděl nová 2 vejce o velikosti 5x3,5cm a každé vážilo 20g. Zhruba po 30 dnech inkubace se vylíhlo jedno mládě, přesné datum líhnutí neznám, protože rodiče byli agresivní a při kontrole mě neustále pokládali za vetřelce. Během prvního týdne života vydávalo mláděte slabounký pískot, později ale utichlo a v budce byl klid. Naštěstí ale bylo na živu a v pořádku, po 14 dnech otevřelo oči.

Pár

Dodatečně ještě napíši, čím jsem v době hnízdění krmil: pšenicí, loupaným ovsem, slunečnicí, kukuřičným zrnem i nedozrálými klasy. Po 3 měsících opustilo plně opeřené mládě ary hyacintového hnízdní dutinu, bylo již velké téměř jako jeho rodiče. Hlavní rozdíl byl ale v o něco světleji žluté barvě kolem očí a v celkově tmavším zbarvení.

S tímto chovným párem jsem později ještě úspěšně odchoval další 2 mláďata. A druhý pár v roce 1983 odchoval také jedno mládě. Byl jsem z toho samozřejmě šťastný a podporovalo mě to v dalším rozvoji chovu arů hyacintových. Jsem rád, že jsem tím také přispěl ke zvýšení počtu těchto překrásných papoušků.

Přeloženo z německého originálu, autorem textu je Gerd Volkemer.