Chov loriů
K sepsání tohoto článku se chystám již velmi dlouho, prakticky od té doby co jsem svoji kolekci exotických ptáků rozšířil právě o lorie. Nyní už jsem posbíral nějaké ty „chovatelské zkušenosti“, o které bych se rád se čtenáři serveru chovzvirat.cz podělil.
Celá problematika loriů je na sepsání celé monografie, o což už se v minulosti několik známých chovatelů a chovatelek pokusilo, zde je třeba vyzdvihnout práci Milana Vašíčka - Kakaduové a loriové (2003), ve které se autorovi podařilo „sjednotit" českou taxonomii loriů. Tato kniha je koneckonců jediným vodítkem pro chovatele loriů u nás, kteří nedisponují znalostí cizího jazyka.
Chov loriů nemá v Evropě tak dlouhou historii jako ostatní známější zrnožravý papoušci. Prvoodchovy jednotlivých druhů se uskutečnily zpravidla až ve 20. st., např. Lori žlutozelený sulský se odchoval (T.Buckell - UK) až v roce 1996! Z toho vyplývá, že genofond loriů chovaných v Evropě má stále ještě v porovnání s jinými druhy exotického ptactva relativně vysoký potenciál. Na druhou stranu je třeba připomenout, že díky zákazu importu ptáků do EU se šance na udržení této genové základny neustále snižují. Ne všechny druhy se dostaly na území Evropy.
Do I. přílohy CITES patří pouze dva druhy, a to Vini modrý a Lori modroprsý. Všechny druhy viniů však podlehají registraci, tudíž žlutým papírům, dle nařízení EU.
Nyní už k samotnému chovu, ne třeba zastírat, že loriové patří mezi ne příliš populární chovance v našich voliérách a to především díky jejich řídkému trusu, který je zapříčiněný jejich přirozenou potravou - nektarem. Podle mého názoru se však z tohoto problému stal v očích širší chovatelské veřejnosti problém neřešitelný nebo řešitelný, ale pouze za cenu speciálního chovatelského zařízení a vysokých finančních nákladů. Já však toto tvrzení v žádném případě potvrdit nemohu.
Lori fialovolící
Lorie chovám v úplně stejném zařízení jako australské zrnožravé papoušky, jediným rozdílem je hoblinová podestýlka, která se mi osvědčila ze všeho nejvíce. Mimochodem zkoušel jsem i vykachlíkované voliéry, které na mě však působily jednak neesteticky a jednak celkem náročně na údržbu. Nemluvě o tom, jak se asi ptáci v takovém prostředí cítí. Stručně řečeno lorie chovám ve voliérách o velikosti 2 x 0,8 x 1,8 m (dšv) se dřevěnou konstrukcí, ve voliérách udržuji cca 85% vlhkost a konstantní teplotu 25°C. Loriové by měli mít k dispozici také budku na nocování.
Hlavní složkou potravy volně žijících loriů je nektar. Tudíž se dá říct, že loriové jsou potravní specialisté a jejich trávicí trakt a celý organismus je přizpůsobený tomuto způsobu života. Nevidím jediný důvod, proč by se měla jejich přirozená potrava nahrazovat suchým zrním, jak to nemalá část chovatelů těchto ptáků dělá. Loriové mají po tomto způsobu obživy nemalé zažívací problémy, nehledě na to, že se prokazatelně zkracuje jejich životnost. V dnešní době není problém průmyslově vyráběný nektar zakoupit jak od českých tak zahraničních firem. Já krmím směsí vyráběnou p. Peckou, která mi zatím maximálně vyhovuje. Denní dávku nektaru (pro jeden pár cca 0,2 l) doplňuji ovocem všeho druhu (kromě citrusů) a medovou vodou (1 lžíce medu / 1 l vody).
Závěrem bych chtěl říci, že existuje několik organizací, sdružující lidi se zájmem právě o lorie a to jednak ČMKCHL (Českomoravský klub chovatelů loriů) zaštítěný Českým svazem chovatelů a na mezinárodní úrovni je to pak především asociace European loribreeders, která čítá již přes 300 členů. Pokud máte i vy zájem zapojit se do některých ze zmíněných aktivit, rádi byste chovali či se jen chtěli dozvědět něco více o těchto zajímavých exotech kontaktujte mne na email: lubos.tomiska@seznam.cz nebo navštivte stránky: www.loribreeders.com.
Lori zelenokřídlý
Lori zelenokřídlý
