Dánská národní plemena drůbeže

Stejně jako další země má i Dánsko svá národní plemena drůbeže, na která je náležitě hrdé. Jde o dánské selské slepice, dánské krátkonožky, krůty dánské, husy dánské a kachny dánské a havanské. Ne každý z našinců se s nimi někdy setká, přestože na Evropské výstavě v Praze jsme měli možnost vidět kachny dánské a dánské slepice a na Evropské výstavě v Nitře i dánské krátkonožky.

Mně se poštěstilo na výstavě v Hannoveru, kde měl dánský chovatelský svaz svou expozici těchto plemen, vidět kompletní přehlídku dánských plemen drůbeže. Proč mě však tato plemena natolik zaujala a rozhodl jsem se o nich napsat? Při prohlídce této expozice jsem měl pocit, že téměř všechna plemena, až na drobné rozdíly, odněkud znám. A dvě dokonce z naší země.

Abychom pochopili všechny souvislosti, pojďme v úvodu krátce nahlédnout do historie Dánska. Území dnešního Dánska bylo osídleno germánskými kmeny (Angly, Sasy, Teutony). V 6. až 7. století přicházeli Normané z jižní Skandinávie. Dánsko bylo poprvé sjednoceno Haraldem Modrozubým kolem roku 980. Až do 11. stol. byli Dáni známi jako Vikingové - kolonizátoři, nájezdníci a obchodníci ve většině Evropy. V různých dobách Dánsko ovládalo území Anglie, Norska, Švédska, část baltského pobřeží a území dnešního severního Německa. Jižní část Skandinávského poloostrova byla součástí Dánska od jeho rané historie, ale bylo postoupeno Švédsku v roce 1658. Personální unie s Norskem byla zrušena v roce 1814, když Norsko vstoupilo do nové personální unie se Švédskem, která trvala do roku 1905. Pro naše povídání je však důležitý sňatek Markéty Přemyslovny (1186 - 1213), české princezny, dcery krále Přemysla Otakara I. a jeho první manželky Adléty Míšeňské, s jedním s hybatelů dánskými dějinami Valdemarem II. (1170 - 1241) v roce 1205. Markéta přijala jméno Dagmar Dánská, stala se dánskou královnou a díky své oblíbenosti i patronkou Dánska, kterou je dodnes. Každý český chovatel asi ví, že právě z roku 1205 máme první zmínky o české slepici. Markéta dostala věnem podle tehdejších zvyklostí stádo českého skotu a ovcí. A kromě prasat si odvezla do Dánska také hejno českých slepic. A ty se pravděpodobně staly základem exteriérově podobných plemen dánských a drentských slepic, stejně jako česká červinka se náramně podobá dánské červince. Že by šlo jen o legendu? A podle toho co jsem mohl v Hannoveru vidět, mám pocit, že si její potomci o několik století později do Dánska z Čech odvezli i krůty, protože dánské krůty mi okamžitě připomněly naše EE nedávno uznané krůty české.

Dalším pro naše povídání důležitým mezníkem je přelom 17. a 18. století, kdy vznikla kolem Severního a Baltského moře z krajových plemen selekcí mnohá masná plemena kachen s bílou náprsenkou (pomořanské, švédské, dánské atd.) a i mohutnější husy s jednoduchým podbřiškem typu husy pomořanské. Připomeňme si, že Pomořansko je historické území při pobřeží Baltského moře (historickou metropolí byl Štětín v dnešním Polsku) rozdělené od roku 1945 Postupimskou dohodou mezi Polsko a Německo. Německá část je od roku 1990 rozdělena mezi spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko a Braniborsko. Právě v Pomořansku byly kachny s náprsenkou a husy většího tělesného rámce zcela prošlechtěny do podoby jak je známe dnes již v polovině 18. století. Na základní škole asi každý slyšel něco o historickém státním útvaru s velmi proměnlivým územním rozsahem - Prusku. V průběhu historie k němu náležely oblasti severního Německa, části jižního Německa, dnešního jižního Dánska, severního a jihozápadního Polska, jihozápadní Litvy, Kaliningradská oblast Ruské federace, české Hlučínsko, část západního Běloruska a belgická území Eupen a Malmédy. Provincií Pruska bylo i Pomořansko. A právě v době vzniku našich kachen a hus, tzn. na přelomu 17. a 18. století a následných 200 letech prošlo mnoha územně správními změnami. 18. ledna 1701 se syn Fridricha Viléma, kurfiřt Fridrich III. prohlásil v Königsbergu, se svolením polského krále a římskoněmeckého císaře,„Králem v Prusku" jako Fridrich I., čímž založil později velice mocné Pruské království. Prusko pak v tzv. slezských válkách v letech 1740-1745 získalo od Rakouska většinu Slezska s původně českým Kladskem a postupně se stalo jedním z nejdůležitějších evropských států. V letech 1772-1795 se pak Prusko zúčastnilo trojího dělení Polska a získalo tak rozsáhlá území na východě.

V období tzv. napoleonských válek ztratilo Prusko v bojích proti Napoleonovi a jeho spojencům rozsáhlá území na západě i východě, což si však po porážce Francie vykompenzovalo na Vídeňském kongresu, kde získalo západní část varšavského velkoknížectví, na níž vzniklo Poznaňsko, severní polovinu Saska včetně Dolní Lužice a severovýchodní poloviny Horní Lužice, a celé Porýní a Vestfálsko. Od Švédska pak smlouvou ze 4. června 1815 získalo severní část Předních Pomořan včetně Rujány. 8. června 1815 pak Prusko spolu s Rakouskem a ostatními německými státy vytvořilo Německý spolek, k němuž však nepatřily jeho 3 nejvýchodnější provincie Poznaňsko, Západní Prusko a Východní Prusko.

Prusko bylo v letech roku 1851 poraženo Dánskem v prusko-dánské válc (1848-1851), v níž chtělo Prusko ovládnout Dánskem kontrolované Šlesvicko s početnou německou menšinou. Roku 1863 pak bylo Šlevicko začleněno přímo do Dánska, což bylo zjevným porušením Londýnského protokolu z roku 1851, v němž se Dánsko mimo jiné zavázalo ponechat Šlesvicku jeho práva. Důsledkem byla následující německo-dánská válka roku 1864, ve které Prusko s Rakouskem a ostatními německými státy bojovalo proti Dánsku, které chtělo oddělit jím ovládané Hoštýnsko a Lauenbursko od Německého spolku a začlenit je do Dánska. V této válce bylo Dánsko poraženo, Šlesvicko se stalo prusko-rakouským kondominiem, Holštýnsko získalo Rakousko a Lauenbursko, s titulem vévodství Prusko.

V následných letech vedlo Prusko ještě několik válek o území a 18. ledna 1871 se stalo největší spolkovou zemí nově založeného Německého císařství s oficiálním názvem Německá říše.

Po pádu monarchie roku 1918 pak v rámci Výmarské republiky vzniká Svobodný stát Prusko (Freistaat Preussen). Ten pak v důsledku Versailleského míru ztratil rozsáhlá území na východě, severu a západě, která připadla Belgii, Dánsku, Polsku, Litvě a Československu. Po nástupu Hitlera k moci a následné centralizaci Německa, byl pak Svobodný stát Prusko přeměněn v rámci Třetí říše v pouhou zemi (Land Preussen), zbavenou veškeré autonomie. Jaký je tedy závěr? Kachny s náprsenkou a husy těžšího typu byly šlechtěny v jižních částech severských zemí, kde jsou pro to lepší podmínky, a v severních částech dnešního Německa. Velká část Dánska náležela Prusku. Část Pruské provincie Pomořanska původně patřila Švédsku. V obou případech tomu bylo i naopak. Všechna německá, či spíše pruská, krajová plemena byla sjednocena pod názvem kachny a husy pomořanské. Pak tedy nutně musely být kachny pomořanské výchozím nebo totožným plemenem, jak s kachnami švédskými, což ač neradi sami Švédové přiznávají, tak i s kachnami dánskými a havanskými. Kachny švédské byl nejspíš původně název pro modře zbarvené kachny, které byly také později přejmenované na pomořanské. Švédové si však z kachen na jejich území vytvořili plemeno své. Také Dánové si zřejmě někdy po druhé šlesvické válce pojmenovali již vzniklé plemeno kachen, ale i hus podle sebe, i když to sami nepřiznávají. Podobné to zřejmě bude i s některými belgickými a nizozemskými plemeny kachen a hus. Všechna plemena samozřejmě později prošla dalším vývojem, který však, vzhledem k jejich podobnosti, nebyl nijak zvlášť výrazný. Dost však historie a pojďme se na jednotlivá dánská plemena raději podívat.

Krůty dánské

Krůty se do Evropy z Ameriky dostaly nejprve do Španělska kolem roku 1530. Do většiny ostatních evropských zemí, včetně Dánska se dostaly teprve někdy ve druhé polovině 19. století. Ihned se staly velmi populární a dnes je krůtí maso u Dánů velmi oblíbené, což je však zřejmě celosvětový trend. Jejich šlechtění všude probíhalo podobným směrem, tzn. ke zvětšení tělesného rámce, ale stále šlo o jakási krajová plemena. Nejoblíbenějším typem se staly plemena s širokým hruškovitým trupem jen mírně zvednutě neseným a později s vejčitým zvednutě neseným trupem - typem standardní krůty. A právě první typ se zalíbil nejdříve Američanům a později i Dánům, stejně jako Čechům nebo i Italům. Proč o tom tak ze široka hovořím? Abychom „byli v obraze", pojďme se nejprve podívat na krůty americké. Krůty americké bronzové jsou plemenem prošlechtěným v Americe, kde byly standardizovány již v roce 1874. Americké bronzové krůty jsou mohutným plemenem, u kterého má dospělý krocan dosahovat hmotnosti kolem 16,5 kg a dospělá krůta kolem 9 kg. Asi nejlépe by se svým typem daly přirovnat k větším našim krůtám českým, kterým odpovídá i jejich divoké zbarvení s bílými lemy, navíc se znaky divokých krůt. Jejich trup je hruškovitý, protáhlý, velmi široký a jen mírně zvednutě nesený. Postoj je velmi široký a jen středně vysoký. Tyto krůty působí velmi monumentálně. A právě toto plemeno krůt se nejdříve rozšířilo po Evropě.

Typem a dokonce i zbarvením se tedy americké krůty, až na malinko menší tělesný rámec, velmi podobají krůtám českým a dokonce i dánským, tak jak jsem měl možnost je vidět, které byly vyšlechtěny zřejmě nezávisle na sobě z krajových plemen krůt vzniklých z předků nebo přímo z americké bronzové krůty. Další hypotézou může být, že se české krůty nějakým způsobem dostaly do Dánska nebo, což se mi zdá nepravděpodobné, naopak. Proč takto uvažuji? Vede mě k tomu několik indicií. V minulosti měly, jak už víme, Čechy s Dánskem velmi dobré vztahy. A dokonce asi před patnácti lety dodal do Dánska nestor chovu a propagátor českého plemene krůt Jarda Kalaš násadová vejce českých krůt výměnou za velsumky oranžově koroptví. Když začali Češi před nedávnem vyvíjet snahy o uznání krůty české EE, nejvíce proti tomu byli právě Dánové s tvrzením, že jde o krůty americké bronzové menšího tělesného rámce. A nyní budu spekulovat. Neodchovali a nerozmnožili Dánové náhodou krůty české nebo nepoužili je k regeneraci svého plemene? Nechtěli je nechat uznat EE jako své národní plemeno, a proto nesouhlasili s uznáním téměř totožné krůty české? Možná. A nyní už se pojďme na toto plemeno krůt podívat.

Podle Dánů tedy byly krůty dánské vyšlechtěné v posledním století z krůt amerických bronzových a krajových plemen krůt. Jde o krůty středně těžkého typu, většího tělesného rámce s poměrně mohutným, protáhlým, širokým a poněkud zvednutým trupem hruškovitého tvaru. Krocani mají na hrudi černou štětku. Hlava je poměrně mohutná, delší, neopeřená, hustě posázená masitými bradavicemi modré až blankytně modré barvy, které se při vzrušení zvětšují a červenají. Na čele je žlábek, ze kterého vyrůstá masitý výrůstek, který se při vzrušení zvětšuje a u krocanů padá na stranu. Zobák je silný a delší, obličej neopeřený a pod zobákem je volně visící neopeřený kožní záhyb až do poloviny krku. Krk je středně dlouhý, nesený v mírném oblouku, v horní polovině neopeřený. Ocas je dlouhý, nasazený v linii zad, takže směřuje k zemi. Při vzrušení jej krocani postaví a rozevřou do vějíře. Postoj je široký, nižší až středně vysoký. Běháky jsou kratší až středně dlouhé, silné, u krocanů s dobře vyvinutými ostruhami.

Hmotnost se pohybuje u dospělých krocanů v rozmezí 9 - 15 kg a u krůt 6 - 8 kg, což je jen o malinko více než u krůt českých.

Toto plemeno se chová ve zbarvení divokém bíle lemovaném a dokonce jsem na internetu objevil i jeho fotografii v líbivém šedě divokém bíle lemovaném zbarvení, o kterém jsem se domníval, že je naší raritou.

Krůty dánské disponují i velmi podobnými vlastnostmi jako krůty české. Jsou dobře přizpůsobené extenzivním podmínkám drobných chovů. Vynikají otužilostí a celkovou odolností, poměrně rychlým růstem, velmi dobrou schopností využití pastvy a dobrou zmasilostí. Pud sezení na vejcích a vodění krůťat je u většiny krůt zachován. Krůty snášejí vejce s nažloutlou až hnědou skořápkou s tmavými skvrnami. Minimální hmotnost násadových vajec má být 70g.

Husy dánské

Chov hus má v Dánsku velmi letitou tradici sahající až do starověku. Vždyť také na severu najdeme nejvíce divokých druhů hus, které zde byly zdomestikovány. Již v této době se dokonce chovala různá krajová plemena. Archeologické nálezy ukazují, že husy byly velmi populární již v době Vikingů, kteří je chovali nejen pro maso a peří do peřin, ale jejich letky používaly i do svých šípů, sádlo jako mazací tuk do kol vozů a různých strojů a z hrtanů vyráběli různá chrastítka pro děti.

Husy dánské vznikly z různých krajových plemen, ale i sami Dánové přiznávají, že v jejich žilách s největší pravděpodobností koluje i část krve velmi podobných hus pomořanských, švédských (ölandských) nebo jiných podobných skandinávských krajových plemen (hus faerských, schönských atd.). Jejich šlechtění probíhalo už v 18. století. S nástupem intenzivního chovu hospodářských zvířat, však začaly husy dánské mizet a do druhé světové války téměř vyhynuly. Několik nadšenců, zájmových chovatelů, je však začalo od roku 1980 regenerovat, takže Dánové dnes opět mají své národní plemeno hus.

Jde o poměrně velké krajové husy s hmotností housera kolem 7 kg a husy kolem 6 kg. Mají pěkně zakulacený, středně dlouhý trup se širokou hrudí, především v ramenou širokými, mírně klenutými zády a širokým a plným břichem s jednoduchým, výrazným podbřiškem. Jejich hlava je středně dlouhá, užší s plochým čelem. Zobák je středně dlouhý, poměrně široký u kořene, červenožlutý až oranžově červený. Oči jsou modrošedé s červenožlutou obočnicí. Krk je středně dlouhý, štíhlý a lehce prohnutý. Ocas je široký, krátký, vodorovně nesený, křídla dlouhá, dobře přilehlá k tělu, vysoko nasazená, jejich letky se nekříží. Postoj je nižší. Holeně krátké, skryté v opeření a běháky silné, středně vysoké, oranžovočerveného zbarvení. Opeření je tvrdé, přilehlé s velkým podílem prachového peří.

Chovají se ve zbarvení divokém a divokém strakatém jako třeba husy pomořanské. Rozdíl je však v tom, že standard strakatého zbarvení hus dánských požaduje bílý proužek kolem zobáku, který my u tohoto zbarvení považujeme za velkou vadu.

Velkými vadami je krátký, úzký trup, chybějící nebo dvojitý podbřišek a vady v kresbě u strakatých. Obě pohlaví se kroužkují kroužky o velikosti 24 mm.

Husy dánské jsou plemenem vhodným k extenzivnímu chovu. Rády se pasou a vyhledávají vodní plochy. Rostou sice pomaleji než většina moderních plemen hus, ale zase mají oproti těmto plemenům méně podkožního tuku. Jatečné hmotnosti dosahují ve věku až asi 35 týdnů, kdy mají hmotnost 5 - 6 kg. Většina hus má zachován pud sezení na vejcích a vodění housat. Jejich snáška je však velmi malá a do jednoho hnízda obvykle nanesou jen 6 až 8 vajec, jejichž hmotnost má být min. 140 g. Housata citlivá na vlhko a chlad se líhnou za 28 až 35 dnů a husa se o ně pečlivě stará a chrání je.

Přestože jde o husy s výbornými vlastnostmi, jejich chovu se i v Dánsku věnuje pouze několik nadšenců.

Kachny dánské a havanské

Kachny dánské byly podle Dánů vyšlechtěny v Dánsku z místních krajových plemen, ale jak už asi tušíme, pravděpodobně výchozím plemenem byly kachny pomořanské, protože zmínky o nich jsou až z druhé poloviny 19. století. Některé prameny dokonce hovoří o jejich příbuznosti s také podobnými francouzskými kachnami dyklérskými. Chovají se pouze v Dánsku ve zbarvení černém s náprsenkou a ojediněle i divokém a bílém a velmi omezeně i ve Švédsku a Norsku pouze ve zbarvení černém s náprsenkou. Dánské kachny jsme mohli vidět i u nás na Evropské výstavě v Praze v roce 2004, kde je předvedl ve vyrovnané kvalitě v kolekci 2,2 dánský chovatel.

Dánsko je zemí původu a současného chovu i kachen havanských. Zajímavostí je jejich jediné zbarvení - hnědé s náprsenkou. To se vyskytuje mimo okrasných plemen kachen zatím pouze u tohoto plemene, i když Němci už šlechtí toto zbarvení i u kachen pomořanských.

Kachny dánské jsou tedy kachny krajového masného typu ze skupiny severoevropských plemen s delším, širokým a hlubokým tělem, s nízkým postojem, velmi dobře osvalené s vodorovně neseným trupem. Trup je dlouhý, široký, hluboký a dobře zmasilý. Záda jsou široká v ramennou, směrem dozadu se zužují, mírně klenutá. Prsa plná a zakulacená, široká a hluboká. Břicho široké, dobře vyvinuté. Záda dlouhá, lehce klenutá. Hlava středně velká, s vyšším čelem. Zobák rovný, široký, delší, u kačera žlutavě zelený, u kachny černý. Krk je silný, středně dlouhý, mírně prohnutý. Křídla široká a dlouhá, těsně přilehlá k tělu. Ocas zcela uzavřený, plynule navazující na linii zad. Holeně silné, dobře osvalené, skryté v opeření. Běháky umístěny téměř uprostřed těla, nepříliš dlouhé červenožluté s černými skvrnami až úplně černé. Opeření pevně přilehlé, hladké, s velkým podílem prachového peří. Kačer se od kachny odlišuje větší hmotností a kačírkem.

Velkou vadou v plemenných znacích je úzký, malý, málo hluboký trup, plochá nebo zašpičatělá prsa, zašpičatělá zadní partie, celkově malý tělesný rámec.

Hmotnost kačera je 3-3,75 kg, kachny 2,75-3,5 kg. Minimální hmotnost násadových vajec 70 g. Obě pohlaví se kroužkují kroužky o velikosti 18 mm.

Tyto kachny byly původně šlechtěny na vysokou intenzitu růstu při produkci jemného masa s malým procentem tuku, i když ani jejich snáška vajec není zanedbatelná. Dánové dokonce tvrdí, že kachny si sami vysedí a pak i odvodí kachňata. Domnívám se tedy, že šlechtitelského záměru bylo beze zbytku dosaženo. Při intenzívním výkrmu dosahují jatečné hmotnosti již v deseti (kačeři) až čtrnácti týdnech věku. Největší podíl svaloviny je soustředěn na prsou. Maso je jemné, výtečné chuti s malým podílem tuku. Navíc jde o plemeno velmi odolné, podobně jako i ostatní severská plemena, vůči vlivům počasí, chladnému podnebí a i běžným nemocem. Stejně tak je i nenáročné na chov a ustájení. Od přírody jsou přizpůsobeny velmi drsnému klimatu a dalo by se dokonce říci, že jsou téměř mrazuvzdorné. Jinak jde o shánčivé kachny velmi živého temperamentu, které rády vyhledávají vodní hladiny a ve vodě a jejím okolí si najdou i spoustu potravy.

Kachny havanské jsou až na zbarvení téměř totožné s jejich černými kolegyněmi. Disponují i stejnými vlastnostmi, tak nevím, proč mají úplně odlišný název.

Dánské i havanské kachny koncem 20. Století téměř vymizely, a proto se začalo s jejich regenerací. Bohužel ani v současnosti je příliš mnoho chovatelů nechová ani v zemi původu.

Dánské selské slepice a zdrobnělé dánské selské slepice

Zdomestikovaný kur se do Dánska dostal s příchodem germánských kmenů. Navíc, jak už víme, se před staletími do Dánska dostalo i české plemeno slepic. Vznikla krajová plemena, která se téměř v nezměněné podobě chovala až do konce 18. století, kdy podíl dánských krajových plemen vůči ostatním chovaným plemenům byl 3:1. V 19. století vznikla po celém světě z lehkých plemen z okolí Středozemního moře (leghornky, vlašky) moderní nosná plemena, která se samozřejmě dostala i do Dánska. Zde byla tato plemena křížena s původními krajovými plemeny, která zřejmě téměř odpovídala naší české slepici. Tak vznikla dánská slepice, jak ji známe dnes. Se základními znalostmi genetiky drůbeže si velmi dobře dovedu představit, co by vniklo křížením leghornky v koroptvím zbarvení a české slepice. Byla by to češka s bílou ušnicí, delším trupem, která snáší bílá vejce. A tak právě vypadá dnešní dánská selská slepice. Kolem roku 1875 už většina dánských slepic nesla známky větší či menší hybridizace. Tyto kříženci však nebyli již tak odolní, jako původní plemena. Proto se hrstka nadšenců rozhodla dánskou slepici zachránit a v letech 1877-1878 posháněla z celé země zbytky populací původní dánské slepice. O rok později byl založen klub chovatelů tohoto plemene, kteří se zabývali především jeho regenerací a roku 1901 byl ustanoven první oficiální standard dánské selské slepice, ale již s bílou ušnicí. Od té doby se začaly dánské slepice opět rozšiřovat, i když už nikdy nedosáhly své bývalé slávy a dodnes se jejich chovu věnuje jen poměrně malý okruh chovatelů a to především v Dánsku, ale i v Norsku a Švédsku. Dánské slepice ve velké formě jsou dnes zařazeny do Evropského vzorníku plemen drůbeže a chová je i několik chovatelů mimo Dánsko a Skandinávii vůbec.

Dánské selské slepice jsou tedy silné, vitální a shánčivá slepice krajového typu s pěkně zakulaceným, válcovitým, mírně protáhlým a mírně zvednutě neseným trupem se znaky dobré nosnice. Jejich záda jsou středně dlouhá, široká, mírně spadající, plynule přecházející v ocas. Ramena málo výrazná, krytá krčním závěsem. Sedlo s plným, bohatým závěsem překrývajícím i část letek, prsa široká, dobře zakulacená, vyklenutá a břicho široké a plné. Hlava je středně velká, dobře zakulacená. Obličej hladký, červený, neochmýřený, hřeben jednoduchý listový, spíše nižší s 4-6 užšími zuby a odstávajícím praporkem, ušnice malé, hladké, jemné, kulaté, bílé, laloky pěkně zakulacené, nepříliš velké, oči velké, živé, hnědočervené a zobák středně dlouhý, silný, lehce zahnutý, tmavě modrošedý. Krk je středně dlouhý, nazad prohnutý, s plným a bohatým závěsem kryjícím ramena, křídla silná, delší, dobře přilehlá k tělu, ocas plně opeřený, rozevřený, s širokými dobře zahnutými srpy, poměrně vysoko zvednutě nesený pod úhlem asi 45-60°, holeně silné, vystupující z opeření, běháky středně dlouhé s jemnými šupinami, tmavě modrošedé a prsty středně dlouhé, dobře rozevřené. Opeření je měkké a pevně přilehlé s širokými, dobře zakulacenými pery a velkým podílem prachového peří. Slepice je až na znaky podmíněné pohlavím shodná s kohoutem, má dobře vyvinuté břicho, předsazená prsa a její trup je nesen vodorovněji než u kohouta.

Hmotnost kohouta je 2-2,5 kg a slepice 1,75-2 kg. Snáška se udává kolem 160 vajec s bílou skořápkou za rok, přičemž minimální hmotnost násadových vajec má být 55 g. Kohouti se kroužkují kroužky o velikosti 16 mm a slepice 15 mm.

Velkými vadami v plemenných znacích jsou úzký trup, plochá prsa, nízký postoj, vysoko nebo nízko nesený ocas, málo vyvinuté břicho u slepice nebo málo bohaté závěsy.

Chovají se převážně v koroptvím zbarvení, i když v Dánsku je můžeme najít i v jiných barevných rázech, např. černém, bílém, černém zlatokrkém a černém stříbrokrkém, žlutém, krahujcovitém, zlatokrkém a stříbrokrkém.

Zdrobnělé dánské selské slepice se v Dánsku chovají již od nepaměti, i když jsme je dříve mohli najít pod různými jinými názvy jako třeba dánská zakrslá slepice nebo hnědá zakrslá selská slepice. Vždy se však více či méně podobaly dánské slepici ve velké formě. Roku 1952 se Dánové rozhodli, že tyto selské liliputky sjednotí jako zdrobnělou formu dánských slepic. A tak se i stalo a ze selských zakrslých slepic byla vyšlechtěna zdrobnělá forma dánské slepice. Sami Dánové přiznávají, že si však malinko pomohli i německou zakrslou slepicí.

Odpovídají ve všech znacích svému velkému protějšku, i když se zdají ještě poněkud elegantnější. Hmotnost kohouta má být kolem 0,8 kg a slepice kolem 0,7 kg. Minimální hmotnost násadových vajec je 30 g. Kohouti se kroužkují kroužky o velikosti 11 mm a slepice 9 mm. Chovají se ve stejných barevných rázech jako jejich velká forma.

Dánské slepice obou forem jsou tedy velmi temperamentní, shánčivé slepice s poměrně malou spotřebou krmiva, značně otužilé a odolné vůči nemocem s poměrně dobrou snáškou. S jejich temperamentem souvisí i jejich poměrně velká ostražitost a plachost. Od lehkého typu se odvíjí i poměrně dobrá schopnost létat. Kvokavost je téměř potlačena, ale nasedne-li slepice na vejce, je dobrou matkou. Také kuřata jsou poměrně odolná a rychle rostou.

Dánské krátkonožky a zdrobnělé dánské krátkonožky

V naší literatuře nebo spíš v tomto časopisu se objevili již útržkovité zmínky o tomto plemeni, které však bylo pojmenováno lutterská nebo luttská slepice. Já bych se však raději přidržel názvu dánské krátkonožky a hned vysvětlím proč. V originále se toto plemeno nazývá luttehøns, Němci je nazývají dänische lütter a dříve ludehöns. Tyto názvy svádí k tomu, abychom z nich vytvořili název luterská slepice. Nejsem žádný jazykovědec, ale toto slovní spojení by mělo označovat slepici z nějakého Lütteru, podobně jako třeba název česká slepice označuje slepici z Čech. Přestože má jít o ryze dánské plemeno, pocházející navíc ze dvou dánských ostrovů, nejbližší Lütter je v Nizozemsku, další v Německu a na jihu Francie můžeme najít Lutte. Tudy tedy cesta nevede.

Plemena s krátkýma nohama se objevují a jsou chována v různých zemích. Jde původně o mutaci, která byla dalším šlechtěním a selekcí utvrzena. Tato plemena se pohybují, díky krátkým nohám, zvláštním způsobem, dalo by se říci, že se plíží nebo jakoby posouvají, než kráčí. Od tohoto zvláštního pohybu jsou odvozeny názvy krátkonohých plemen v celé Evropě. Německy krüper nebo dachshuhn (mrzák, zakrslík, jezevec), anglicky creeper (plaz), nizozemsky kruipers (plazit a plížit se, lézt po čtyřech) nebo skotské plemeno dumpy (zavalitý), protože se tak jeví díky krátkonohosti. Podobně tomu tedy je i v případě dánského slova lütte, které znamená krátkonohost, takže bych ve všech případech v češtině volil spíše název krátkonožka doplněný místem původu, protože plazivka nebo tlusťoška se mi prostě nelíbí. Pojďme však k samotnému dánskému plemeni.

Dánské krátkonožky jsou tedy krajovým plemenem, na první pohled působícím těžkopádně s protaženým, vodorovně neseným trupem a krátkýma nohama. Hlava je středně velká s hladkým, červeným obličejem. Hřeben malý jednoduchý listový s 4 - 6 užšími zuby a odstávajícím praporkem. Laloky jsou pěkně zakulacené, nepříliš velké, ušnice malé, kulaté a bílé. Oči jsou velké, živé, hnědočervené a zobák středně dlouhý, silný a lehce zahnutý a jeho zbarvení odpovídá zbarvení běháků. Trup je středně dlouhý, protáhlého válcovitého tvaru, téměř vodorovně nesený s širokými zády s bohatým sedlovým závěsem, který kryje konce křídel. Prsa jsou široká, pěkně zakulacená, vyklenutá a břicho široké a plné. Krk je středně dlouhý, nazad prohnutý s plným závěsem, který dosahuje až na ramena. Křídla jsou silná, těsně přilehlá k tělu, vodorovně nesená se zaoblenými, ale nevýraznými rameny, která jsou krytá krčním závěsem. Ocas je plně opeřený, široký, s široce rozevřenými rejdováky a pěkně zahnutými srpy, poměrně vysoko nesený pod úhlem asi 60 - 70°. Postoj je velmi nízký, holeně krátké, silné, skryté v opeření, běháky krátké, silné, jemných šupin se středně dlouhými, dobře rozprostřenými prsty. Opeření je měkké s velkým podílem prachového peří, pevně přilehlé, pera jsou široká a pěkně zakulacená.

Slepice má kompaktní válcovitý a zcela vodorovně nesený trup s dobře vyvinutým břichem, vyklenutou hrudí a dlouhý, rozevřený, poměrně vysoko nesený ocas. Jinak je až na znaky podmíněné pohlavím shodná s kohoutem.

Velkými vadami jsou nemotorné, objemné tělo, úzký trup, plochá prsa, vyšší postoj, nízko nebo velmi vysoko nesený ocas a málo vyvinuté břicho u slepice.

Dánská krátkonožka je sice selskou slepicí, ale její temperament je klidný, nemá snahu létat, ale přesto jde o poměrně shánčivou slepici, která má na svou užitkovost poměrně nízkou spotřebu krmiva. Stejně jako i další severská plemena je otužilá a odolná vůči nemocem. Její výhodou je například, vzhledem ke krátkonohosti, poměrně malá touha hrabat. Krátkonohost je však dána letálním faktorem v heterozygotní sestavě, takže problémem je její plemenitba. Znamená to, že pouze 50% kuřat (heterozygotů) je krátkonohých, 25% kuřat (recesivních homozygotů) je s normálníma nohama a 25% kuřat (dominantních homozygotů) hyne už ve vejcích. O krátkonohosti a dalších krátkonohých plemenech se však ještě někdy příště podrobněji zmíním. Dánské krátkonožky se chovají ve všech barevných rázech jako dánské selské slepice.

Zdrobnělé dánské krátkonožky vyšlechtil z jejich velké formy těsně po druhé světové válce v letech 1945 - 1950 dánský nadšenec Einar Andersen nejprve ve zbarvení koroptvím a později i v černém. Vzniklo tak nenáročné, přesto atraktivní a užitkové miniaturní plemeno. Okamžitě se mu dostalo velké obliby pro jeho nevšední, dalo by se říci legrační vzhled. Zdrobnělá forma ve všech plemenných znacích zcela odpovídá svému velkému protějšku. Její hmotnost je u kohouta kolem 0,8 kg a u slepice kolem 0,7 kg. Minimální hmotnost násadových vajec je 30 g. Zdrobnělá forma plemene disponuje stejnými vlastnostmi jako forma velká a dnes se chová i ve stejných barevných rázech.

Co dodat závěrem? Dánové jsou na svá národní plemena drůbeže náležitě hrdí a velmi si jich váží. Snad právě proto jsou i dnes v Dánsku jedněmi z nejchovanějších plemen. A to i přesto, jak jsem již předeslal, že nejde vždy o ryze dánská plemena. Dánské Ministerstvo zemědělství má, podobně jako naše, vypracovaný program pro ochranu genetických zdrojů původních dánských plemen hospodářských zvířat, který má přispívat k zachování genetických zdrojů dánských plemen a k zachování těchto plemen, co by kulturního dědictví země. Podobně jako u nás spolupracuje s dánským chovatelským svazem, dotuje chovy národních plemen, podporuje kluby chovatelů těchto plemen a navíc vypisuje různé grantové programy na podporu genetických zdrojů hospodářských zvířat. Mám pocit, že si Dánové, svých plemen považují mnohem více, než my našich.