Příroda si poradí
Můj chov se pomalu začal rozrůstat.Tím se zvyšovaly i mé nároky a představy. Do svého koníčka jsem "zatáhla"" i svého přítele. Voliéra na chatě stála již řadu let a v ní každoročně vyváděli své mladé andulky. Doma jsem ale měla dva páry kakariků červenočelých a dva páry aymarek pruhovaných.
Pomalu jsem začala koketovat s nápadem i jim postavit letní voliéru. Toho se ujal můj přítel. Synové to s radostí uvítali. Ani jeden se mnou mého koníčka nezdílejí. Jediný,kdo choval k ptákům nějaký ten vztah byl náš pes. Pro ptáky to byl zajímavý objekt k pozorování. Nikitka se v jejich přítomnosti měnila v žárlivku. Byla ochotná i jíst obilí, aby ho nedostali. Pokud jsem se s nimi bavila, vynucovala si pozornost nebo uraženě odcházela. A tak i jí podezřívám z toho,že můj nápad s voliérou se jí líbil.
Konečně se stavba chýlila ke konci. Přede mnou stál ale problém v jakém složení ptáky do voliéry dát. Pročetla jsem články v časopise, knihách i na internetu. Dospěla jsem ale k dost protichůdným názorům. Kakarici se snesou s každým, ale pro svou zvědavost je není dobré s někým chovat. Aymarky zase musí být ve více párech nebo jen jednotlivě. Snesou se s každým, ale i to další článek vyvracel. A pak si má člověk vybrat. Bylo to jasné.Tudy cesta nevede. Zkušenosti jsem neměla žádné a tak jsem věřila, ŽE SI PŘÍRODA SAMA PORADÍ.
Celý den zabraly poslední úpravy nádherné voliéry. Navečer jsem se konečně mohla přiblížit s klecemi ptáků, kteří se znali jen po hlase v bytě. Pro jistotu jsem měla připravenou velkou klec pro případného rváče. První tam šel párek aymarek(zelená samička a žlutý sameček). Prolétli si voliéru a vypadali spokojeně. Hned na to je následovali šedivé aymarky. I ty si prolétli voliéru. Hned si našli pěknou větvičku. Usedli na ni. Pokud bych psala pohádku, mohla bych to ukončit slovy: ....a pokud neumřeli, sedí tam dodnes. Občas si slezou nebo slétnou pro krmivo a pití. Jinak jim stačí společnost jeden druhého. Nakonec jsem s obavou pouštěla do voliéry kakariky. Ti jako by chtěli udělat kolaudaci prohlédli celou voliéru a pak si spokojeně našli i své místo. K večernímu spánku se ukládali na jednu větev všechny čtyři aymarky a na druhou kakarici. Večer jsem se na ně několikrát šla podívat. I má první ranní cesta vedla k voliéře. Na všech byla vidět spokojenost.Aymarky se drželi u sebe a kakarici jim nikterak nepřekáželi.
Tak trochu jsem čekala, jestli při pátrání uvidí aymarky budky, které tam měli připravené. První na ně přišel žlutý sameček. S odpovědností jako by si zařizoval byt pobíhal z jedné do druhé. Samička mu pomáhala. Druhý pár aymarek jejich počínání nechalo chladnými. Oba se stále věnovali sami sobě. Kdo si jich ale všiml, byli kakarici. Snad ale cedulka s nápisem -vstup zakázán - by nepůsobila přesvědčivěji než aymarka s výhružně otevřeným zobáčkem. To usměrnilo kakarika do patřičné vzdálenosti. Takto to šlo pár dní. Kakarici na to šli obráceně. Jinak si sameček samičky příliš nevšímal, ale nyní ji začal krmit. Tak jim zatím lépe utíkal čas. Aymarky si vybrali konečně tu pravou budku. Tím pro kakariky zbyla budka druhá. Tak si to zatím rozhodli sami. Co bude dál nevím. K šarvátkám nedochází. Občas některý ptáček dá najevo, že se mu něco nelíbí. Aymarky neohrožují kakariky a paradoxně vzhledem k velikosti aymarky udržují okolí budky bez vetřelců. Každý pár bydlí v jedné budce. Zdržují se v nich stále více. Tak nemají čas myslet ne své sousedy. Radovat se je předčasné, ale pozorovat je stojí za to.
Pokud Vás můj článek zajímá, držte mi palce. Snad příští článek bude o mladých. Pokud mi ale nebude přát štěstí, získám tím alespoň zkušenosti. Ještě mě totiž čeká jeden velký krok. Doma mám párek kakariků, kteří již dvakrát vyvedli po čtyřech mladých. I oni mají nárok na pobyt ,,v přírodě,, a právem si ho zaslouží. Jaké budou pak vztahy v mé ptačí říši nevím. Se svými zkušenostmi se s Vámi podělím.
