Aymara pruhovaný - příběh

Také já jsem podlehla kouzlu chovu exotického ptactva. Začínala jsem s jednou andulkou, domácím mazlíčkem. Později se mi povedlo odchovat mnoho mladých. Při četní článků se mi ale na první pohled zalíbil aymara pruhovaný. Podle článků to bylo přesně to, co jsem hledala. Klidný, hodný ptáček, který není hlučný. Volba byla jasná. Od počátku jsem si řekla, že chci chovat pár a pokusím se odchovat mladé.

Nejdříve jsem narazila na problém. Inzerátů od chovatelů nebylo mnoho. Pak se na mě usmálo štěstí. Přes celou Prahu jsem si jela pro svou první aymaru pruhovanou. Chovatel měl mladé, ale nemohl mi sestavit nepříbuzný pár. V jednom hnízdě byly 3 malé samičky. Bohužel totéž měl i v druhém. Odvážela jsem si tedy krásnou samičku. Týden byla v kleci sama. Za tu dobu jsem se sama mohla přesvědčit, že co se o tomto ptáčkovi říká, je pravda. Doma bylo pěkně ticho, peříčka nikde nelétala jako u andulek a spotřeba zrní pro tohoto mazlíčka byla minimální proti andulkám. Sama sebe jsem musela pochválit za dobrý nápad. Od jedné samičky bych se ale mladých nedočkala a tak jsem po týdnu jela k jinému chovateli. Ten mi vybral samečka a já už jela domu s obavou, jak se jim bude spolu líbit. A byla to láska na první pohled. Oba hned první noc spali s tělíčky u sebe. Spolu se krmili, lezli po kleci. Byla radost na ně pohledět.

V létě jsem sice uvažovala, že jim dám do letní voliérky budku, ale zvítězil zdravý rozum. Bála jsem se, že budou příliš mladí na odchov další generace, a tak jsem se radovala jen z jejich dobrého vztahu. Bohužel se blížila dovolená u moře a já předala aymarky i ostatní ptáčky do péče svým synům.Těsně před naším příjezdem se sameček zahákl za kroužek a syn ho po návratu ze školy nalezl mrtvého. Samička se bezradně snažila přivést samečka k životu. Nešlo to ani jí, ani mně. A tak mi zůstala klec s jednou smutnou aymarkou. Asi na nás na obě nebyl hezký pohled, snad se v synech ozvalo špatné svědomí (i když jsem sama uznala, že to nebyla jejich vina, a že tomu nešlo v daných podmínkách zabránit), zkrátka po pár dnech měla moje aymarka v kleci dalšího samečka. Jejich vztah nebyl od začátku tak ideální, protože nový obyvatel klece nebyl zástupce tohoto tichého druhu. Občas si zakřičel a samička od něj sklidila pár klovanců. S nadsázkou jsem jim říkala, že se k sobě chovají jako manželé. Chvilku jsem měla možnost sledovat, jak se spolu mazlí, a pak mě zarážely útoky od nového samečka. Uvažovala jsem o budce, ale ještě jsem se snažila prostudovat informace o chovu.Tím jsem se čím dál více utvrzovala v myšlence, že chovám dvě samičky, ale až na pár šarvátek jsem vlastnila dva tiché hodné ptáčky.

Pak mě ale napadl dost špatný nápad. Na chatě chovám andulky a právě jsem tam měla jednu obzvláště nádhernou. Tu jsem si vzala domu na ochočení. Snad od první chvilky co jsem umístnila klec s anduláčkem do obýváku, vedli všichni přítomní živou debatu. Nebylo možné v bytě spát, sledovat televizi, dokonce téměř ani mluvit. Aymarky se ihned naučily řeči andulčí. Navíc byly ještě hlasitější. Jejich hlas byl pronikavější. Jinak nebylo znát, zda švitoří anduláček nebo ony. Po pár dnech jsem to nevydržela a anduláček se vrátil zpět do voliéry. Rázem bylo jako mávnutím proutku ticho. Opět jsem chovala klidné a milé ptáčky.

Zbývalo vyřešit problém s tím jak množit dvě samičky. Rozloučit jsem se nechtěla ani s jednou, a tak jsem se docela ráda smířila s myšlenkou, že koupím dva samečky a budu chovat dva páry. Nejdříve jsem koupila šedivého krasavce. Chovatel měl pouze jednoho. Dala jsem ho podle rady rovnou do klece. Agresivní samička se rázem dala do bránění svého obydlí před vetřelcem. Uznala jsem, že je ona tou špatnou a dala jí do připravené nouzové klece. Párek (jak doufám) si hned v klidu sedl k sobě a očividně jim udělala jejich vzájemná přítomnost radost. Samička bezradně pobíhala a křičela v druhé kleci. I jí jsem slíbila samečka. Koupila jsem jí krásného žlutého. Již s obavou jsem ho dávala do nové klece. Abych předešla útokům, tak šli do nové klece noví ptáci. Ale ani to nepomohlo. Ihned následoval ostrý útok na samečka a dále se opakovaly. To byla její poslední možnost. Zkoušela jsem kombinovat všechny varianty, dokonce rozdělit druhý párek. Výsledek byl vždy stejný. Prostě vždy jedna a tatáž samička útočila na ostatní.

Dnes jsem koupila jinou samičku a dala ji ke žlutému samečkovi. Agresivní samička je na samotce v kleci. Je to smutné se na ni jen tak dívat. Zítra si pro ni přijde paní. Chce chovat jednoho ptáčka jen tak pro radost. Paní zemřela korela, a tak ocení přítomnost jiného ptáčka. Bude jí dělat společnost.

Mě doma zůstaly doufám, že dva páry hodných aymarek. Je vidět, že se mají rádi. Snad bude konec šarvátkám a při troše štěstí a péče se mi odvděčí drobotinou. Nechám jim čas na seznámení a pak jim dám budky. Ptáky chovám pro radost a tak mi snad nová generace vynahradí trable a starosti s párováním rodičů. Držte mi palce i vy, protože další článek by byl o dalším pokolení. To by pak byl ten nejhezčí konec.