Hybridizace a křížení hadů - ano či ne?

Důvod procesu rozmnožování je u všech živočišných i rostlinných druhů naprosto zřejmý: zplodit potomstvo, předat svoje geny další generaci a zajistit tak přežití druhu do budoucna. Nejinak je tomu i u hadů.

Za normálních okolností dochází po oplození samice samcem k zachování typických druhových vlastností, tzv. genotypu. Občas se však mohou vyskytnout odchylky způsobené chybnou informací v genetickém kódu, nebo příležitostně dojde k náhodnému křížení mezi poddruhy. U hadů se v těchto případech jedná především o změny v barvě a základní kresbě, méně již ve velikosti či některém odlišném znaku ve stavbě nebo tvaru těla. Ačkoliv matka příroda jednou za čas popustí uzdu podobným experimentům, většinou nejsou takto handicapovaní jedinci v divočině schopni dlouhodobě přežívat a přirozenou selekcí bývají nemilosrdně potlačeni. Dříve nebo později padnou díky své nápadnosti za oběť některému z přirozených nepřátel, často nebývají schopni úspěšně lovit, případně nedokáží přimět jedince opačného pohlaví k reprodukci, pokud jsou ovšem sami plodní. Jiná situace samozřejmě nastane, jestliže genetická porucha vytvoří takovou odchylku od normálu, která se z hlediska přežití ukáže z nějakého důvodu jako výhodná. Díky selekci přežívají opravdu jen ti nejlépe přizpůsobení a nejschopnější jedinci, genetická porucha (nebo chcete-li v tomto případě spíše výhoda) se přenáší s potomky na další generace a postupně se stává typickou pro celý biologický druh v určité lokalitě, což je vlastně základním kamenem Darwinovy evoluční teorie o vývoji druhů. Jednotlivé populace plazů jsou víceméně ostrůvkovité a mezi sebou izolované. Mohou být oddělené nejen vysokými horami, pouští, mořem, širokou nepřekonatelnou roklí či řekou, ale v dnešní době také třeba velkou lidskou aglomerací nebo člověkem přetvořenou krajinou, např. zemědělsky obdělávanými pozemky. Vývoj na těchto izolovaných územích pochopitelně probíhá odděleně a na sobě zcela nezávisle. Narozdíl od ptáků, kteří dokáží překonat nepřátelské prostředí (kupříkladu kulturní krajinu nebo mořskou plochu) mezi dvěma vhodnými biotopy vcelku bez problémů, pro většinu plazů jsou podobné přesuny neřešitelným problémem. To je také jednou z příčin vzniku často i několika subspecií v rámci jediného druhu, které se mezi sebou mohou diametrálně lišit nejen zbarvením a kresbou, ale také svým chováním, velikostí, potřebami a způsobem života, v závislosti na rozdílných podmínkách obývaných biotopů. V konečném důsledku může dlouhodobý vývoj v navzájem od sebe odříznutých populacích vést až k vytvoření úplně nových živočišných druhů, na některých odlehlých ostrovech dokonce endemických.

Python reticulatus – barevná mutace, produkt cíleného šlechtění Foto: Richard Horčic

Ačkoliv podle definice naučného slovníku je za křížence považován pouze produkt křížení mezidruhového, mezirodového, či mezi čeleděmi, v praxi jde většinou o spojení dvou poddruhů případně druhů, zcela výjimečně snad ještě rodů, což ovšem vždy nebývá tak snadné doložit. Prozatím byli u hadů popsáni jenom dva mezirodoví kříženci: Crotalus horridus x Sistrurus catenatus a Nerodia grahami x Thamnophis sirtalis. U obou hybridů se sice vnější znaky prolínají se znaky výchozích forem, ovšem vzhledem k tomu že oba jedinci jsou známi toliko z volné přírody, je jejich přesná determinace přinejmenším sporná. Kříženci mezi čeleděmi pokud vím, nejsou zatím známi. Z biologického hlediska je toto spojení opravdu jen málo pravděpodobné, i když snad zcela výjimečně již dnes laboratorní cestou uskutečnitelné. Příležitostné senzační zprávy o křížencích Vipera berus x Natrix natrix nebo Python molurus x Boa constrictor nebyly doposud vědecky potvrzeny a nejspíš patří do říše sci-fi. Daleko častěji však můžeme slyšet o křížení jedinců v rámci druhu s tím, že tyto zprávy už bývají ověřené. Celkem známá jsou spojení příbuzných užovek rodu Natrix, Elaphe, nebo korálovek rodu Lampropeltis. Za hybridy lze proto u hadů považovat nejen jedince z genetickou vadou a mezidruhové křížence, ale i křížence jednotlivých poddruhů, s kterými se kupodivu můžeme čas od času setkat i ve volné přírodě. A to zejména v oblastech, kde se ať již díky člověku či přirozeným způsobem prolínají hranice výskytu alespoň dvou subspecií. Rozhodně stojí za povšimnutí, že ačkoliv se u jedovatých hadů také setkáváme s mezidruhovými kříženci (zejména u rodů Trimeresurus, Crotalus nebo Vipera), jde většinou jen o ojedinělé případy, často z volné přírody. Ke křížení v terarijních chovech dochází spíše omylem a to zpravidla jen díky nepřesné determinaci velice podobných druhů, například stromových zelených chřestýšovců rodu Trimeresurus. Chovatelé jedovatých hadů naštěstí neprojevují zrovna přílišnou horlivost ve šlechtění barevných variant a hybridů, což je z genetického hlediska pochopitelně jenom dobře. Snad je to tím, že chov jedovatých hadů vyžaduje nejenom velké zkušenosti a odbornost, ale především obrovskou zodpovědnost. Chov jedovatých plazů by se proto měl stát doménou jen skutečných odborníků. Bohužel existuje nemálo „teraristů" - dobrodruhů, kteří snad z touhy po obdivu, nebo možná jen z potřeby dokázat si svojí jedinečnost, chovají právě jedovaté hady. Bez valných zkušeností a odborných znalostí nejenom že nedokáží zajistit svým chovancům základní biologické potřeby, ale navíc ohrožují jak životy svoje vlastní, tak i životy lidí ve svém nejbližším okolí.

Naprosto jiná situace však nastává v ostatních terarijních chovech, kde je každá anomálie vítaná a poměrně vysoko ceněná. Mnozí „chovatelé" především v USA cílevědomě kříží mezi sebou jednotlivé poddruhy a nutí hady k příbuzenské plemenitbě (tzv. inbreedingu), z cílem získat co nejpočetnější odchovy barevných mutací, na kterých pak vydělávají slušné peníze. Vznikají stále nové chovné stanice a dokonce celé velké farmy zaměřené převážně na produkci tolik žádaných, netradičně zbarvených forem, čímž se jen urychluje genetická degradace původních hadích druhů. Tito byznysmeni se jen málo starají o to, že vzniklí bastardi (případně jejich potomci) mívají problémy s rozmnožováním, s předčasným odumíráním zárodků, nebo s malou životaschopností jejich mláďat, pokud jsou vůbec schopna se vylíhnout. Kupříkladu páření příbuzných zvířat prvního stupně (incest) může sice zanechat v 1. generaci navenek zdravé jedince, ovšem je minimálně 99 % pravděpodobnost, že nebudou geneticky v pořádku a problémy se projeví už v následujících generacích. Příbuzenská plemenitba je totiž jednou z hlavních příčin, proč se v chovech vyskytují různě znetvoření a málo životaschopní jedinci, proč samice snášejí špatně se vyvíjející vejce, nebo proč se rodí nevyvinutá či mrtvá mláďata. Nejjednodušší a nejschůdnější cestou jak zabránit škodám inbreedingu, je chov zdravých a hlavně nepříbuzných zvířat. Jako příklad lze uvést třeba hroznýše královského „domácího" (Boa constrictor), o jehož české populaci se s trochou nadsázky dá říci, že jsou vlastně téměř všichni potencionální příbuzní. Protože se prakticky skoro celá skládá z kříženců několika málo dříve dovezených poddruhů, navíc po řadu generací míšených mezi sebou bez přílivu „čerstvé krve" (hroznýši se k nám po mnoho let nedováželi), bývají u nich degenerativní změny poměrně časté. Teprve v poslední době si teraristé začínají uvědomovat důležitost zachování čistých linií, navzdory poměrně vysoké ceně čistokrevných zvířat. Podobná situace se začíná projevovat také u hroznýšovců duhových (Epicrates cenchria), krajt tygrovitých (Python molurus) jejichž některé poddruhy se mezi sebou víc jak ochotně kříží, nebo u nejběžnější užovky červené (Elaphe guttata). Geneticky nečistí jedinci vzniklí těmito spojeními začínají sice plíživě, ale o to více nebezpečně zaplavovat terarijní chovy a ohrožují budoucí genotypovou čistotu biologických druhů. Snad jen nad jedinou výjimkou hybridizace by se dalo přimhouřit oko. A to tehdy, je-li určitý druh ohrožen do té míry, že globálně přežívá již jen omezený počet jedinců schopných rozmnožování a prakticky není možné spárovat dva jedince stejné subspecie. První F1 generace kříženců dvou podobných poddruhů by měla vytvořit tzv. základní bázi, poté by měl být v každé další generaci připářen vždy jenom jedinec základní formy. Cílevědomým a dlouhodobým chovem by měl být pomocný poddruh zpětně potlačen a vyzdvihnut poddruh základní. Je zřejmé, že tato metoda je jen jakousi berličkou ke vzkříšení ohroženého poddruhu a jeho genetická čistota nebude už nikdy úplně 100%. Mimochodem, prakticky stejným způsobem byl pro lidstvo „zachráněn" zubr evropský (Bison bonasus), z jehož dřívějších několika poddruhů byla jako jediná biologicky čistokrevná zachována pouze populace žijící v rezervaci Bělověžského pralesa v Polsku. Téměř všichni ostatní zubři chovaní po celém světě jsou vlastně kříženci, mající příměs krve všech ostatních poddruhů, zejména již vyhynulé kavkazské rasy. Naprosto totožná je situace i u severoamerických bizonů prérijních (Bison bison). Protože se u posledních několika přežívajících kusů začaly díky příbuzenské plemenitbě brzy projevovat známky degenerace, bylo nutné do chovu pro „osvěžení krve" přikřížit odolnější poddruh kanadských bizonů lesních, jejichž poslední, nepočetná čistokrevná populace se dnes nachází pouze na jedné farmě v Kanadě. Z toho důvodu sice nemůžeme „zachráněného" bizona prérijního již považovat za geneticky čistou rasu, ale v době, kdy je klonování či metoda znovuzrození kriticky ohrožených druhů cestou laboratorního propojování řetězců DNA prakticky ještě v plenkách, je to dnes bohužel jediný přijatelný způsob, jak zachovat určitý druh či poddruh pro budoucnost.

Python reticulatus – základní „divoké“ zbarvení Foto: Richard Horčic

Jako velice znepokojující vidím i rozmáhající se „šlechtění" užovek červených (Elaphe guttata), korálovek rodu (Lampropeltis), některých krajt a jiných běžnějších druhů hadů, s jejichž nepřebernými barevnými variantami se zejména v posledních letech doslova „roztrhl pytel". Především se jedná o různá stádia albinismu, ovšem dobře známé jsou i leucitické formy, jejichž sněhobílé zbarvení však nelze zaměňovat s albinismem vyznačujícím se úplnou, nebo částečnou absencí barvivových kožních buněk chromatofor a kožního pigmentu melaninu. Charakteristickým znakem pravých albinotických, nebo nověji - amelanických jedinců, jsou červené oči, což je však jen jakýsi optický klam. Ve skutečnosti je duhovka albínů díky ztrátě melaninu průhledná a efekt červených očí je vlastně způsoben prosvítáním jemných krevních cévek a vlásečnic. Tyto anomálie jsou svým způsobem atraktivní a je pravdou, že všechny barevné mutace či odlišnosti v kresbě jsou komerčně velice úspěšné a na trhu žádané. Přesto si nejsem tak docela jist, zda tato cesta zaměřená především na vydělávání peněz je z dlouhodobého hlediska ta nejsprávnější, i když někteří movitější teraristé jsou ochotni za raritní barevnou mutaci zaplatit i docela astronomickou částku. Právě díky této nové módě mít doma hada nějak se odlišujícího od normálu, se mnozí chovatelé na jejich produkci zaměřují, takže v poslední době bývá někdy i problém sehnat „obyčejné" jedince základního zbarvení. Snad může být ještě omluvitelné podchycení náhodné barevné anomálie a vědecky podložené prošlechtění do geneticky čisté linie. Rozhodně by to však nemělo být na úkor příbuzenské plemenitby, nebo záměrného křížení mezi poddruhy.

Nemyslím si, že by hadi albinotičtí, xantoričtí, leucitičtí, hypomelaničtí a bůhví jací ještě byli o tolik atraktivnější, než jedinci divokého vzezření. Snad mohou být jen jako hříčka přírody svým způsobem zajímaví. Nikdy jsem nebyl zastáncem chovu těchto bastardů kteří začínají pomalu převládat na trhu a postupně vytlačují z terárií „okoukané" základní formy. Na druhou stranu lze bohužel tento trend jen ztěží zastavit a chtě-nechtě se s ním musíme smířit. Přesto, anebo spíš hlavně proto, jde o co největší minimalizaci všech negativních dopadů nezodpovědného šlechtění na budoucnost hadů. S ohledem na zachování geneticky čistokrevných linií jsou hybridi pro další chov prakticky nepoužitelní a tak je v zájmu všech teraristů neprodukovat nepřirozené mutace, pro které není dokonce ani v přírodě místo. Měli bychom se spíše zaměřit na chov čistokrevných druhů a poddruhů, a zachovat je pro budoucí generace. Vzhledem k pokračující devastaci přírodních biotopů, likvidaci přirozeného prostředí a neméně tak i díky pytláctví a černému obchodu se zvířaty či jejich kůžemi je více než zřejmé, že z volné přírody budou i nadále mizet další a další živočišné druhy. Ostatně tato situace trvá již delší dobu a nezdá se, že by měla snahu se nějak výrazně zlepšovat. Naopak to vypadá, že proces ubývání biologických druhů z přírody hrozivě nabírá na obrátkách. Pokud teraristé urychleně neudělají něco pro zachování čistokrevnosti hadů ve svých chovech, díky znehodnocenému genetickému materiálu nebude již nikdy možná jejich zpětná reintrodukce, a to dokonce ani v tom případě, že by se výrazně zlepšilo životní prostředí krajiny a obnovila se přírodní rovnováha v původních biotopech.