Pralesničky - čeleď Dendrobatidae

Dendrobati, dendrobatky, barvířské či šípové žáby, pralesničky. Kdo z nás nikdy neslyšel o těchto pestrobarevných, jen několik centimetrů dorůstajících drahokamech deštných pralesů Střední a především Jižní Ameriky? Protože se hlavně v posledních několika letech tyto žáby stávají stále častěji středem zájmu mnoha chovatelů, chtěl bych se navzdory mému zájmu především o hady, alespoň všeobecně pozastavit nad některými zajímavostmi z jejich biologie.

Phyllobates terribilis - pralesnička strašná. Jedna z nejjedovatějších žab čeledi Dendrobatidae

Přestože tyto drobné žabky vstoupily do podvědomí lidí především díky svým kožním toxinům, ve skutečnosti je jedovatá pouze necelá polovina z asi 175 známých druhů. Ty opravdu nejjedovatější, představující pro člověka skutečné smrtelné nebezpečí, by se však určitě daly spočítat na prstech jediné ruky. Například jeden z více jak dvou set různých alkaloidů vylučovaných kůží většiny pralesniček - pumiliotoxin C, nepatří zrovna mezi ty nejtoxičtější, ale díky své palčivé svíravé chuti má za úkol případného predátora spíše odradit, což se v kombinaci s výstražným zbarvením pralesničkám velice dobře daří. U rodu Phyllobates byly naopak zjištěny velice účinné složky batrachotoxiny, jejichž zásluhou se několik druhů tohoto rodu může právem zařadit mezi nejjedovatější žáby vůbec. Tak třeba svítivě žlutá pralesnička strašná (Phyllobates terribilis) je jednou z mála druhů, jejíž silný kožní neurotoxin je dodnes využíván indiány na hroty svých šípů a šipek do smrtících foukaček. Jedovatost této asi 3 cm velké žabky lze celkem snadno vydedukovat i z jejího českého pojmenování, jenom pro zajímavost: jed této žabičky by údajně s přehledem vystačil na usmrcení 20 000 myší, nebo osmi dospělých lidí. Kožní sekret pralesniček navíc dost odpudivě páchne, což nejenom dokáže spolehlivě odradit od útoku většinu dravců, ale jeho přítomnost je i skvělou ochranou proti parazitům a plísňovým či bakteriálním kožním chorobám. Je zvláštní, že např. žáby rodu Colosteus nejsou jedovaté téměř vůbec, čemuž odpovídá i jejich nenápadné hnědavé zbarvení, mající za úkol žabku v hustém podrostu spíše zneviditelnit. Toxiny pralesniček se dělí do mnoha skupin které se sice trochu liší druh od druhu, ale v zásadě jde jen o jejich vzájemné kombinace. Právě na základě přítomnosti či absence některých složek jedu a několika drobných anatomických odlišnostech, vědci rozdělili tyto žáby prozatím do několika základních zoologických rodů. Díky stále novým poznatkům však dnes probíhají v taxonomii pralesniček časté změny, takže výčet známých rodů nemusí být ještě zdaleka konečný - bude-li ovšem vzhledem k rychle mizejícím přirozeným biotopům, možnost ještě nějaký nový druh objevit a popsat.

Epipedobates tricolor - pralesnička tříbarevná. Podélné pruhování je častým motivem žabek čeledi Dendrobatidae

Co se týče vybarvení, jen málo živočišných forem na světě se může pochlubit pestřejší škálou barev, než jakou jsou obdařeny tyto drobné žabky. Soutěžit s nimi mohou snad jen některé korálové ryby, motýli, případně kolibříci. V tomto ohledu na nich příroda opravdu nešetřila a obrovská rozmanitost vzorů, barevných motivů a odstínů udivuje nejenom běžné pozorovatele, ale i samotné odborníky. Zpravidla se jedná o různé kombinace velice kontrastních barev, jako je černá, žlutá, červená, oranžová, modrá, svítivě zelená, apod. Velice častým motivem jsou výrazné podélné pruhy táhnoucí se po stranách celé délky hřbetu, nebo různobarevné skvrny či „cákance" mnoha tvarů a velikostí na výrazném pozadí. Většina pralesniček vykazuje opravdu nepřebernou škálu barev a vzorů v téměř nekonečných kombinacích, což sice může lahodit lidskému oku, ale protože příroda si ve skutečnosti nikdy nehraje na krásu ale především na účelnost, je tato jejich pestrobarevnost podřízena jednomu jedinému účelu - varovat nepřítele a odradit ho od případného útoku. Toto výstražné (aposematické) zbarvení však není výsadou jenom těchto malých tropických žabiček, setkáváme se s ním často i u jiných jedovatých živočichů, převážně u hmyzu (vosy, sršni), u některých housenek, u plazů (korálovci) a u mnoha dalších živočišných forem. Varovnou černo-žlutou kombinaci barev zvolila příroda například i u našeho mloka skvrnitého. Kromě pralesniček však existují i jiné druhy žab tropických deštných pralesů, které jsou jim obdivuhodně podobné jak pestrostí barev, velikostí, tak i způsobem života. Dokonce produkují i podobný kožní jed, ovšem taxonomicky nejsou s pralesničkami nijak blíže příbuzné. Za všechny mohu jmenovat třeba Mantelly z čeledi Rhacophoridae, jejichž asi 11 druhů obývá vlhkou džungli v ráji všech botaniků a zoologů - na Madagaskaru.

Dendrobates leucomelas - pralesnička harlekýn. Černo-žlutá, to je nejčastěji používané výstražné zbarvení v přírodě

Většina pralesniček žije terestricky a obývá podloží tropických deštných lesů, zčásti Severní a většiny území Jižní Ameriky. Vystupují sice do větví stromů a keřů, ovšem zpravidla jen do několika málo metrů a jen aby vyhledaly vhodnou tůňku pro své pulce. Několik druhů je však přísně arborikolních, to znamená, že jejich nikou je především pásmo zelených korun stromů a na zem téměř nikdy nesestupují. Není tedy divu, že pralesničky postrádají plovací blánu mezi prsty, ale můžou se pochlubit podobnými přísavkami na konečcích prstů, jako mají rosničkovití (Hylidae). Jsou to silně teritoriální živočichové s denní aktivitou, samečkové svá nevelká území střeží roztomilým pískáním, bzučením, cvrčením či jakýmsi bubláním, čímž se také snaží přilákat samičky. Než dojde k samotnému páření, dvoří se samečkové samicím rituálními zásnubními tanci, které mohou trvat i mnoho hodin. Na rozdíl od většiny ostatních žab, kladou pralesničky jen omezený počet vajíček. Protože se tyto žabky o vajíčka i o pulce většinou pečlivě starají, nepadne jich zdaleka tolik za oběť případným predátorům a nemusejí proto vynakládat zbytečnou energii na obrovské množství zárodků, z kterých by se v přírodě dožilo dospělosti stejně jenom mizivé procento. Vajíčka totiž nekladou do vody, ale na vlhká místa na souši, kde je sameček hlídá a svědomitě o ně až do vylíhnutí pečuje. Protože pulci pralesniček mají silné sklony ke kanibalismu, roznáší sameček na svých zádech vylíhlé pulce do vyhlédnutých miniaturních tůněk (např. v úžlabí listů bromélií, nebo v prohlubních či prasklinách v kůře stromů) a to většinou jen do každé tůňky jednoho. Je to také z toho důvodu, že pulci vylučují do vody chemickou látku zpomalující růst ostatních pulců - potravních konkurentů. Broméliové jezírko, či nepatrná loužička v prohlubni dřeva neoplývají zrovna přebytkem vhodné potravy, proto bývají malí pulci do začátku vybaveni velkým žloutkovým váčkem a teprve po jeho strávení během několika dnů, začínají požírat téměř vše, od řas a rostlinných zbytků, až po různé prvoky, komáří larvy a náhodně utopený hmyz. U některých druhů pralesniček šla péče o potomstvo dokonce tak daleko, že samičky kladou jednotlivým pulcům do tůněk tzv. vyživovací vajíčka, aby jejich plynulý vývoj nebyl narušen nedostatkem potravy. Je obzvlášť zajímavé, že samičky naprosto bezpečně poznají tůňky s vlastními potomky a do cizích tato vajíčka nesnášejí. V zajetí pulce odchováváme nejlépe samostatně ve skleněných nádobkách, v kterých měníme zhruba každé 2-3 dny třetinu až polovinu vody za odstátou, s neutrálním či mírně kyselým pH. Nedoporučuje se ze stěn nádob utírat usazující se řasy ani „sliz", obsahující velké množství jednobuněčných organismů, jež jsou pro malé pulce vítaným a hlavně přirozeným přilepšením k podávané potravě. Pulce krmíme především rostlinnou složkou a řasami, ale i rozdrcenou potravou pro akvarijní rybky, vířníky a naupliemi buchanek. Když povyrostou, můžeme podávat k rostlinné složce i daphnie, nítěnky, rozsekané dešťovky a jinou potravu vhodnou pro většinu akvarijních ryb.

Phyllobates vittatus - pralesnička pruhovaná. Sameček přenášející na zádech malého pulce

Metamorfóza, neboli přeměna pulce v žábu, je rozhodně velký přírodní zázrak. Jde o proměnu tak zásadní, že nemá v živočišné říši obdoby, snad jen kromě proměny zakuklené housenky v motýla. Metamorfózou procházejí prakticky všichni obojživelníci, ať již se jedná o mloky, čolky či žáby. Zřejmě jedinou výjimkou je axolotl mexický (Ambystoma mexicanum), který i v přírodních podmínkách jako jediný známý obojživelník neprochází úplnou proměnou. Celý život tráví v larválním stádiu a tak se také i rozmnožuje (neotenie). Injekčním podáním výtažku z podvěsku mozkového (hypofýzy) lze ale u něj metamorfózu uměle vyvolat. Částečná neotenie je známá třeba i u macaráta jeskynního (Proteus anguinus), který jakousi proměnou sice prochází, ale přitom si zachovává do dospělosti některé znaky larválního stádia, např. vnější keříčkovité žábry. Žabí pulec jako typicky vodní živočich musí naprosto změnit stavbu svého těla i vnitřních orgánů tak, aby byl po zbytek svého života schopen v podobě žáby obývat suchozemské prostředí. V první řadě zmizí keříčkovité žábry, které jsou nahrazeny jednoduchými plícemi. Zároveň mizí ocas a vyrostou nohy, což si žádá i obrovských změn na kostře. Převratných změn dozná také tlama, celé trávící ústrojí, struktura kůže a v neposlední řadě i samotné srdce, které se z jednokomorového přemění na dvoukomorové. Prostě, z vody vyleze úplně jiný živočich, adaptovaný na naprosto odlišné prostředí. Žabím pulcům začínají jako první narůstat zadní nohy, narozdíl od mloků a čolků, u kterých je tomu naopak. Pulci pralesniček se začínají vybarvovat do podoby svých rodičů velice brzy, takže konkrétní druh lze podle zbarvení a kresby určit poměrně snadno už nějaký čas před samotnou proměnou. Tento složitý a naprosto jedinečný proces metamorfózy se jako zázrakem odehraje během pouhých několika málo týdnů, přestože prvním praobojživelníkům trval vývoj přechodu z vody na souš mnoho miliónů let. To, že příroda během vývoje dokázala kompletní proměnu stěsnat do tak neuvěřitelně krátkého časového úseku je samo o sobě fantastické a neváhal bych jí zařadit mezi nejzajímavější divy světa. Je to fenomén, o kterém většina lidí nejspíš vůbec nepřemýšlí a považuje ho za naprostou samozřejmost. Mě osobně ale nikdy nepřestane fascinovat.

Dendrobates azureus - pralesnička azurová. Jak už její název napovídá, tato žabka září azurovou modří

I když jsou pralesničky velice atraktivní a vzhledem ke své velikosti a způsobu života nepříliš náročné na prostor, rozhodně nepatří mezi snadno chovatelné živočichy vhodné pro začátečníky. Vyžadují vlhké a teplé, hustě zarostlé paludárium napodobující tropický deštný prales, o rozměrech alespoň 50 x 40 x 40 cm pro jeden pár, s podložím smíchaným z mechu, lignocelu, rašeliny, případně s kořeny kapradin. Substrát by měl být sice mírně vlhký, v žádném případě však nesmí být mokrý, nebo dokonce rozmáčený. Důležitý je dostatek vhodných rostlin (nejlépe živých), v jejichž zeleni se žabky budou cítit bezpečně, živé rostliny jsou navíc schopny pomoci udržet v teráriu dostatečnou vlhkost. Tak jako ve své domovině, ocení pralesničky i v teráriu několik broméliovitých rostlin se „srdíčky" naplněnými vodou, nebo porůznu zavěšené kazety od filmů (tzv. filmovky) naplněné přibližně do jedné třetiny. Velice vhodné a účelné jsou například rozpůlené skořápky kokosového ořechu s vyvrtaným otvorem nahoře, položené přes skleněnou či plastovou misku s trochou vody. Takto vytvořené jeskyňky slouží nejenom jako vhodná kladiště vajíček, ale žáby ho rády používají i jako úkryt. Sama kokosová skořápka v teráriu nepůsobí nijak rušivě, neboť jde o čistě přírodní materiál. Velice dekorativně působí také vhodné kořeny a kousky kůry - nejlépe z korkového dubu, který má úžasnou schopnost odolávat zvýšené vlhkosti. Teplotu udržujeme v rozmezí 22-25°C s nočním poklesem až ke 20°C, pro některé horské druhy i nižší. Pralesničky nevyhledávají příliš intenzivní osvětlení, spíše rozptýlené a tak trochu intimní. Na druhou stranu ale musíme vzít v úvahu, že živé rostliny při nedostatku světla určitě nebudou prosperovat. Zde je třeba najít určitý kompromis, ideální je dobře nasvícený bujný porost rostlin, pod jehož hustým příkrovem žabky najdou útočiště a potřebný polostín. Pro tyto účely jsou skvělé např. speciální zářivkové trubice „Aquastar" se zvýrazněným modrým a červeným spektrem, vhodné jak pro akvária, tak i do skleníků. Tato trubice dokáže zajistit rostlinám dostatek světla vhodného složení a pokud je horní patro paludária dobře zarostlé, žabky pod ním nebudou trpět přesvětlením. Vlhkost v teráriu by neměla nikdy klesnout pod 80%, proto často rosíme měkkou vlažnou vodou. Všechny žáby všeobecně mají velice tenkou, jemnou a citlivou pokožku, která se při nedostatečné vlhkosti rychle vysuší a většinou i nenapravitelně poškodí. Navíc má velkou schopnost absorbovat spolu s vlhkostí všechny jedy a chemikálie, které se pak usazují v těle. Je proto třeba dbát na vhodnou kvalitu a chemismus vody, protože i nepatrné zbytky saponátů, organických hnojiv, chlóru a jiných chemikálií dokáží pralesničky velice rychle přiotrávit, nebo v horším případě i zabít. Tvrdá studniční voda není na rosení terária také příliš vhodná, nejen že žábám příliš nesvědčí, ale vysrážené minerály zanechávají po odpaření vody na rostlinách nehezké mapy. Ty znemožňují rostlinám dýchání a z křehčích listů nejdou prakticky odstranit. Ideální je tedy na rosení používat pokud možno vodu dešťovou z oblastí nezamořených exhalacemi, měkkou, nebo alespoň převařenou či odstátou a zbavenou chlóru.

Dendrobates tinctorius - tato 5 až 6 cm velká pralesnička bývá barevně značně variabilní

Laboratorními pokusy bylo prokázáno, že většina v přírodě odchycených pralesniček pozvolna v zajetí ztrácí schopnost tvorby kožních toxinů, případně že je značně omezena jejich účinnost. Jedinci odchovaní v teráriích nemívají prakticky žádný jed, nebo jen velice slabý. Je to zřejmě způsobeno absencí jejich přirozené potravy, kterou v přírodě tvoří především určité druhy jedovatých mravenců a termitů. Jejich jed jsou tyto žáby schopné zpracovat a kumulovat ve své pokožce. V terarijních podmínkách je ale složení potravy naprosto odlišné a skládá se převážně z nám dostupných živočichů: much, cvrčků a jejich larev, octomilek, mšic, chvostoskoků, případně z několika druhů „lučního" nasmýkaného hmyzu. Jed vylučovaný pokožkou však nelze u jedinců z přírody ani po několika letech chovu v teráriu podceňovat a vždy je na místě dodržovat alespoň základní bezpečnostní opatření. Nutno podotknout, že jed pralesniček je účinný především dostane-li se přímo do krve, což se může pochopitelně uskutečnit i kontaktem se sliznicí. To znamená nesahat si po manipulaci s nimi na ústa, nemnout si oči a vždy si bezprostředně poté důkladně umýt ruce mýdlem. Jakákoliv manipulace holýma rukama je jen zbytečným hazardem, obzvlášť máme-li na rukách nějaké oděrky či škrábance. Rozhodně se vyplatí používání jemných chirurgických rukavic v kterých má ruka dostatečný cit a tolik nehrozí, že těmto křehkým tvorečkům ublížíme. Nejlepší je však nebrat pralesničky do ruky vůbec a při odchytávání používat například obyčejné papírové kornoutky, které se po použití jednoduše vyhodí.

Mantella madagascariensis - mantella madagaskarská. Ačkoliv je pralesničkám hodně podobná, příbuzná s nimi není

Chov pralesniček rozhodně není (kromě několika výjimek) jednoduchou a ani levnou záležitostí, takže především evropští teraristé jsou omezeni dovozem opravdu jen několika běžnějších druhů. Aby se zabránilo masovému drancování v jejich domovině, podléhají téměř všechny druhy Washingtonské konvenci (CITES), což já osobně nepovažuji zrovna za nejšťastnější řešení. Když už jsem tedy onen dokument zmínil, neodpustím si k němu několik poznámek. CITES poměrně drasticky omezuje vývoz pralesniček a jejich cenu na světových trzích o to více šponuje nahoru. Drtivá většina z víc jak 175 známých druhů je tak pro řadové teraristy naprosto nedostupná. Chovatelé proto nemohou svými odchovy pokrývat stále se zvyšující poptávku po těchto žabkách, ačkoliv se díky jejich nadšení a nabytým zkušenostem daří řadu druhů v teráriích úspěšně rozmnožovat. Je to začarovaný kruh, jež udržuje vzácnost a tím i tržní hodnotu pralesniček stále hodně vysoko a který o to větší měrou podněcuje překupníky k nelegálnímu černému obchodu se zvířaty. Jak takové nelegální pašování vypadá snad nemusím popisovat, každý jistě viděl v televizi otřesné záběry zabavených mrtvolek papoušků, plazů, opic i jiných exotických zvířat, udušených a namačkaných po desítkách v čalounění, v pneumatikách, v pytlích či v PET lahvích. Vzhledem k současnému šílenému tempu kácení deštných lesů a znečišťování prostředí (a to pochopitelně nejenom v Jižní Americe) je více než jisté, že pokud chovatelé nedostanou větší šanci rozmnožovat tyto žáby v teráriích, zmizí zanedlouho většina druhů pralesniček z povrchu zemského současně s vykácenými pralesy, a to pochopitelně bez ohledu na nějaký CITES. O zbytek který přežije, se nejspíš postarají pytláci a překupníci. Situace je o to horší, že pralesničky jsou často endemické a obývají třeba jen nepatrný výsek lesa, jedno malé údolí, nebo jenom určitý horský svah. Kolik druhů tak nenávratně zmizí pod pásy buldozerů obrovských těžařských společností, aniž bychom je vůbec stačili poznat? Tento příklad je čítankovou ukázkou toho, že podobná „papírová" ochrana jakéhokoliv biologického druhu je prakticky k ničemu, pokud nebude urychleně a razantně zastaveno globální mýcení pralesů, devastování krajiny, a zamořování planety spalováním fosilních paliv či chemikáliemi. V opačném případě se celá slavná Washingtonská konvence stane jen bezcenným cárem papíru v rukách úředníků.

Zdaleka asi nejsem sám, kdo má k tomuto dokumentu jisté výhrady. Ač byla samotná myšlenka ochrany druhů ve své prapodstatě jistě myšlena dobře, úřednické zpracování tzv. „od stolu" tomuto dokumentu na reputaci určitě nepřidalo. Za současných podmínek je funkčnost CITES v mnoha případech značně diskutabilní a stává se jen obtížně překonatelnou překážkou ve větším rozšíření některých živočišných druhů v domácích chovech. Nejenom teraristé, ale i ostatní chovatelé zvířat bývají totiž pro mnohé vymírající druhy často tím úplně nejposlednějším útočištěm, a seznam živočichů kteří se již v přírodě vůbec nevyskytují a jako biologický druh přežívají jen díky úspěšné reprodukci v zajetí, je až překvapivě obsáhlý. Pochopitelně netvrdím, že samotné terarijní odchovy jsou tím jediným a pravým všelékem na ubývající populace ohrožených živočichů ve volné přírodě. Rozhodně se ale v mnoha případech nemalou měrou podílejí na tom, že někteří z nich už dávno nejsou na dlouhém seznamu vyhynulých druhů. Někdy je opravdu zarážející, že ačkoliv se člověk nazývá Homo sapiens - člověk moudrý, ne vždy se v běžném životě dokáže prosadit zdravý rozum a to ani navzdory píšícímu se 21. století. Má-li někdo na dokument CITES odlišný názor, nebo by mě chtěl z nějakého jiného důvodu kontaktovat, může tak učinit přes richardhorcic@volny.cz. K případným připomínkám se rád vyjádřím.