Krysa nebo potkan?
Na první pohled by se zdálo, že problém "krysy versus potkana" je v teraristice spíše okrajový. Ovšem jako chovatel hadů (pro které jsou právě laboratorní hlodavci většinou hlavním zdrojem potravy), mám na věc trochu jiný názor. Dokonce si myslím, že se jedná o problém dost podstatný.
Řekne li se laboratorní krysa, většinou se nejedná o skutečnou krysu, ale o domestikovaného potkana (Rattus norvegicus). Nejenom u nás, ale i jinde ve světě, může mít nesprávné pojmenování velké praktické důsledky. V anglicky psané literatuře bývají totiž slovem krysa (rat) označováni i jiní laboratorní hlodavci, kteří nemají s krysou, ani potkanem vůbec nic společného. Právě nepřesné pojmenování druhu vede následně k politováníhodným nedorozuměním a plýtvání energií a finančními prostředky, např. při pokusech na "krysách", které vlastně ani nejsou krysami. Že takovýto omyl, zvláště ve vědeckých kruzích může mít nedozírné následky, je vcelku logické.
Velký rozvoj chovu laboratorních hlodavců nastal hned po druhé světové válce. Toto období je charakteristické mimo jiné také snahou o zlepšení vědecké experimentální práce a zaváděním nových druhů zvířat do laboratoří. Mezi takováto nová zvířata patří i zmíněné „krysy“, o nichž tento článek pojednává. Jedná se o skupinu hlodavců, většinou taxonomicky nepříbuzných, jejichž jediným společným znakem je obvykle vyšší hmotnost (kolem 100 g). Vzhledem k tomu, že se s těmito zvířaty setkáváme stále častěji, chtěl bych čtenáře alespoň v kostce seznámit s některými z nich.
Z čeledi myšovitých (Muridae), se v laboratořích nejvíce uplatnily tyto druhy krys: V první řadě je to potkan, krysa, krysa mnohobradavková, krysa malá, krysa ostrovní, krysa stromová a krysa spanilá.
Potkan (Rattus norvegicus), anglicky Norway rat, nebo brown rat, je (kromě myší) z laboratorních hlodavců snad nejznámější a v laboratořích daleko nejčastější. Z deseti tzv. laboratorních „krys“ bude zaručeně devět jedinců právě potkanů. Za dlouhá léta chovu v zajetí byla vyšlechtěna řada více, či méně geneticky definovaných kmenů. Veřejnosti je kromě této domestikované formy dobře znám jeho divoký předek, který se z Asie rozšířil takřka po celém světě a téměř vytlačil původní a méně průbojnou krysu (Rattus rattus). Zatímco potkan je na většině našeho území velice hojný – (místy až přemnožen), lokality na kterých se dnes vyskytuje krysa, by se asi daly spočítat na prstech jedné ruky. Čas od času se divocí potkani chovají v zajetí. Důvodem je většinou získání nového genetického materiálu do chovu albinotického laboratorního potkana, u kterého se již začínají objevovat určité charakteristické symptomy domestikace.
Krysa (Rattus rattus), anglicky Black rat je zeměpisně velice rozšířeným druhem, ovšem ve skutečnosti je na většině světových lokalit poměrně vzácná. Jelikož byla výhradním hostitelem blechy morové, sehrála obrovskou roli a významně tak zasáhla do lidské historie. Ačkoliv je krysa celkově živější než potkan, není tak agresivní jako on. To spolu s menší plodností a horší přizpůsobivostí vedlo k jejímu ústupu.
Krysa ostrovní, někdy Potkan maorský (Rattus exulans), anglicky Polynesian rat, je poněkud menší příbuzná krysy, jíž je velice podobná. Divoce žije na většině tichomořských ostrovech a na Novém Zélandě. V laboratořích je tento druh chován a zkoumán jako důležitý hostitel morových blech a infikovaných klíšťat.
Krysa mnohobradavková (Mastomys natalensis), anglicky Multimammate rat a její blízká příbuzná Krysa malá (Mastomys coucha), jsou nejčastěji v laboratořích chované druhy, pocházející z Afriky, kde jsou považovány za významné zemědělské škůdce. Do laboratoří je zavedli Jihoafričané, kteří na nich testovali nákazu moru. Na západě Afriky je rod Mastomys jediný známý přirozený hostitel tzv. horečky Lassa.
Krysa stromová a Krysa spanilá (Thamnomys surdaster a Thamnomys venustus) jsou u nás méně známé druhy menších krys, pocházejících ze střední Afriky. Tam se vyskytují na velkém území, mezi Ghanou a Ugandou. Rod Thamnomys je v laboratořích testován (jakožto přirozený hostitel původce malárie), právě na toto onemocnění.
Myš bodlinatá (Acomys cahirinus) se vyskytuje v Africe a Asii, obývá skalnaté polopouště. Je větší než myš domácí a téměř nezapáchá, proto je stále více viděným chovancem ve školních, i domácích teráriích. V zajetí se snadno rozmnožuje.
Dalšími hlodavci chovanými v zajetí (hlavně v zahraničí) jako laboratorní „krysy“ jsou příslušníci čeledi křečkovitých (Cricetidae). Většinou se jedná o rody Oryzomys, Zygodontomys, Neotoma, Cricetulus, Mesocricetus, Sigmodon, Phodopus, Tylomys a Mystromys. Často se chovají i příslušníci rodu Psammomys, náležející do podčeledi pískomilů (Gerbillinae).
Křeček rýžový, neboli krysa rýžová (Oryzomys palustris), anglicky Rice rat, je nejznámějším zástupcem rodu Oryzomys, chovaným v laboratořích. Obývají převážně neotropickou oblast. Zvířata bývají využívána hlavně pro studium myšího tyfu.
Třtinoví křečci – rod (Zygodontomys), anglicky Cane rat, jedná se o skupinu velice příbuzných druhů, žijících hlavně ve Střední Americe a Brazílii. Uplatňují se především při výzkumu žluté zimnice a některých virových onemocnění.
Křeček floridský, někdy lesomyš floridská (Neotoma floridana), anglicky Wood rat, je nejvýznamnějším zástupcem rodu, vyskytujícího se v Severní Americe. Jedná se o poměrně velké hlodavce (až 450 g). Byl na nich testován myší tyfus, a kopulační chování.
Křeček bavlníkový nebo krysa bavlníková (Sigmodon hispidus), anglicky cotton rat, žije tak jako předešlé druhy v Americe. Bývá kousavá a často se u ní projevuje kanibalismus. V zajetí má sklony k obezitě a může dosáhnout až dvojnásobné hmotnosti než v přírodě. V laboratořích byla testována na myší tyfus a poruchy metabolismu vápníku.
Křečík džungarský (Phodopus sungorus) obývá stepi a lesostepi Západní Sibiře. Velice snadno se rozmnožuje, je poměrně nesnášenlivý. Spíše než v laboratořích se chová v domácnostech jako „pet“. Z dalších druhů křečíků se často chová Phodopus campbelli, Phodopus roborovskii, nebo podobný rod Cricetulus C. barabensis.
Křeček zlatý (Mesocricetus auratus), anglicky Gold hamster byl objeven v roce 1893 v Sýrii, ale až v roce 1930 byl v Palestině odchycen a rozmnožen. Zakrátko se stal jedním z nejběžněji chovaných laboratorních hlodavců a odtud dobyl domácnosti. Dožívá se jen asi 2-2,5 roku.
Křeček šplhavý (Tylomys nudicaudatus), anglicky Climbing rat, je u nás téměř neznámý křeček, který ovšem vypadá jako skutečná krysa. Žije v pralesích Střední Ameriky a v Ekvádoru. Dospělí jedinci dosahují hmotnosti až 300 g. Zajímavý je jeho způsob péče o mladé. Samice nestaví hnízdo, ale její mláďata, kterých bývá 1-4 jsou po dva až tři týdny zavěšena za matčiny mléčné bradavky. U těchto zvířat se studují chromozómy a některá virová onemocnění.
Křeček běloocasý (Mystromys albicaudatus), anglicky African white-tailed rat, pochází jak již název napovídá z Afriky, kde obývá suché, písčité oblasti jižní části kontinentu. Výzkum se soustřeďuje na vývoj spontánních nádorů a na cukrovku, kterou zvířata v zajetí často trpí.
Tarbíkomyši – (Dipodomys), anglicky kangaroo rats, patřící do čeledi pytloušovitých (Heteromyidae) obývají polopouště Nového světa. Jejich způsob života a vliv podobného prostředí se podepsal i na jejich vývoji, takže se svým vzhledem téměř dokonale podobají starosvětským tarbíkům (Jaculus). Tarbíkomyší bylo využito hlavně při výzkumu funkce ledvin a metabolismu vody v organismu.
Naposled jsem si nechal dva druhy, které se vzhledem od krys dost vzdalují a které se dnes velice často nabízejí k prodeji. Bývají chováni v domácnostech jako mazlíčci, podobně jako morčata nebo činčily, i když vhodnější je klecový, či teráriový chov.
Pískomil – podčeleď (Gerbillinae), anglicky Sand rat. V zajetí se chová několik druhů, nejčastěji Meriones unquiculatus, Meriones libycus, nebo příslušníci rodu Psammomys, či Gerbilus.
Osmák degu (Octodon degu), anglicky Trumpet - tailed rat, degu patří do čeledi osmákovitých (Octodontidae), do podřádu morčatovců (Caviomorpha). Osmák se taky morčeti nejvíce podobá, má však dlouhý ocas s tmavou štětkou na konci. Pochází z Chile. Snadno se ochočí a je přítulný, proto se poslední dobou chová v domácnostech stále častěji.
Jak je vidět, problematika laboratorních „krys“ asi ještě dlouho povede k dezinformovanosti lidí. Většina z nich toho o hlodavcích mnoho neví a slepě se tak spolehnou na podané, většinou zkreslené informace. Jako terarista bych měl totiž naprosto přesně vědět co vlastně svým chovancům podávám a jestli mi hady nějaký neznámý hlodavec nepokouše. I rodiče, kteří kupují svým dětem domů „nějaké zvířátko“ by měli vědět, zda kupují např. mírnou krysu rýžovou, nebo agresivního potkana. Pravdou zůstává, že z výše jmenovaných druhů se většinou setkáme jenom s několika málo druhy. Ostatní uvedení hlodavci jsou víceméně neznámí, neboť jejich chov se omezuje toliko na vědecké laboratoře. Tam se také dostávají i druhy nově objevené, mnohé ale na své objevení teprve čekají.
