Chov ještěrů

Trocha historie

Podřád ještěrů (Sauria) je znám již ze svrchní jury. Skupina ještěrů dokázala přežít všechna další období a žít, sice již ve značně menší podobě, až dodnes.

Uveďme si několik nej. U žijících ještěrů. Největším ještěrem je popisovaný komodský drak (Varanus komodiensis) je to ještěr objeven v roce 1912 na ostrově Komodo, největší změřená velikost je 3,06m. Můžeme ho zařadit i mezi další nej. a to svou vahou 135kg. Nejmenším ještěrem je gekon (Sphaerodactylus ariasae) měřící jen 16mm, našli ho vědci Blair Hedges a Richard Thomas. Tento gekon je opět i nejlehčím ještěrem. Jedinými jedovatými zástupci jsou mexičtí korovci (Heloderma suspectum a Heloderma horridum).

Anatomie

Ještěři, jakožto plazi, jsou kryti šupinami, je to pevná ochrana těla a napomáhá hospodaření s vodou, šupiny se taškovitě překrývají a jsou různé velikosti a tvaru v závislosti na druhu. Další funkcí je maskovací schopnost. Například ještěři žijící v korunách stromů, v listnaté části jsou krásně zelení, naopak druhy žijící v zemní části mezi zbytky listí a kmeny jsou obvykle tmavě zbarveni. Dalším způsobem je hormonálně řízena barvoměna vyvinutá například u chameleonů. Tato barvoměna má ale mimo maskovacího významu, také význam k upoutání partnera či vyjádření nálady. Pokožka je pravidelně svlékána, je to důsledkem růstu ještěrů a protože kůže s ještěrem neroste musí ji svlékat. Pod uvolněnou kůží se již nachází nová. Někteří ještěři svou pokožku požírají, je v ní dostatek minerálních látek. Kostra je velmi podobná kostře obojživelníků. Je tvořena velmi vyvinutou lebkou, která je jedním kloubem spojena s páteří. Páteř je dlouhá a skládá se z mnoha obratlů, které tvoří i ocas. Ocas má u mnoha ještěrů vlastnost autotomie, je to dáno výskytem lámavých plošek mezi obratli ocasu a také svalstvo je k tomu uzpůsobeno. Takže jemným pohybem svalstva je ocas ihned odvržen. Ocas poté dorůstá, ale je již bez obratlů a tvoří ho jen tkáň. Žebra jsou připojena k hrudním obratlům a jsou tak ochranou pro většinu orgánů ještěra. Končetiny s pěti prsty jsou připojeny k páteři lopatkovým pletencem u předních končetin a pánevním pletencem u zadních. Jinak je tomu u druhů, které v průběhu vývoje ztratili končetiny úplně a nebo jim zůstali jen zákrsky. Tito ještěři mají ale stále pletenec pánevní i lopatkový, například uveďme „našeho" slepýše křehkého (Anguis fragilis).Zrak je vnímán okem, denní ještěři jsou schopni rozeznávat i barevné vjemy. Ovšem noční či soumrační ještěři mají jen černobílé vidění. Sluch je ve většině případech dobře vyvinutý a je srovnáván se sluchem ještěrů. Ovšem chameleóni, kteří mají tak skvělý zrak, se na svůj sluch spoléhat nemohou, jelikož jsou zcela hluší. Ušní otvory jsou obvykle až na konci lebky. U pouštních typů bývají překryty šupinami, které chrání před vniknutí písku do ucha. Tlama je vyplněna spodní a vrchní řadou zubů. Zuby srůstají k čelisti různým způsobem. Thekodontní zuby jsou upevněny v hlubokých jamkách v kousací části čelisti. Akrodontní zuby jsou zasazeny mělce do kousací části čelisti. Pleurodontní zuby jsou zasazeny do jamek na vnitřní části čelisti. Převážně se setkáváme s pleurodontním typem. Zuby se mohou několikrát za život obměňovat. Za zuby se skrývá jazyk, může být rozeklaný, například u varanů a nebo může mít chapavou schopnost jako u chameleónů. Jazyk má schopnost rozeznávat chuť ještě s jednou pomocí a to je Jakobsonův orgán. Jazyk pochytá na svou špičku drobné molekuly pachů a ty poté předá na horní patro tlamy, kde je umístěn právě tento orgán. Jakobsonův orgán pachy předá dále do mozku, kde se vyhodnocují. Potrava je jazykem posunována do hltanu. V hltanu nalezneme záklopku, která uzavírá dýchací cestu při polykání potravy. Dále je potrava sunuta do jícnu, jež má schopnost roztažnosti při polykání většího sousta. Jícen ústí do žaludku. Žaludek je podlouhlý Srdce je u ještěrů tvořeno předsíní a komorou, kterou rozdělují přepážky na pravou a levou. Srdce s žilami a tepnami umožňuje okysličování krve v těle. K čistění krve musí správně fungovat ledviny, ty oddělují z krve odpadní látky například močovinu. Dýchání zajišťují plíce.Plíce jsou párovým orgánem, pravá plíce je větší. Vzduch je do plic přiváděn od nozder dýchacími cestami. Vzduch se v nich ohřívá a čistí.

Způsob života a biotopy

Ještěři žijí v přírodě několika způsoby. Můžeme je rozdělit na základní dva a to pozemní způsob a stromový. Tyto typy se pak dělí podle biotopu na tropické, savanné, pouštní, stepní... Rozdělme si tedy proto podle těchto typů i terária potřebné pro chov. Pouštní terárium má tvar kvádru položeného na plocho. Rozměr odpovídá vždy velikosti a počtu chovaných živočichů. Jako substrát se používá písek, někdy se míchá s rašelinou. V tomto typu terária převládají vysoké teploty 18- 35 °C pod zdrojem tepla mohou být teploty až 45°C.Naopak je zde ale veliký noční pokles někdy až na 15-18 °C. Nesmíme zapomenout, že i na poušti se vyskytují vlhčí oblasti, proto bychom měli zvířatům v teráriu vytvořit prostor, kde se můžou ochladit a zvlhčit například při svlékání kůže. Vhodným prostorem je kladiště nebo trochu rozlité vody pod miskou na pití. Vybavení terária tvoří bodový zdroj světla a tepla nebo topný kámen, Kameny vymodelované do skalky s puklinami jako úkryt, který je nezbytný. Je možné doplnit terárium i nějakou rostlinou. A velmi nezbytná je miska s vodou. Stepní terárium je přechod mezi pouští a savanou. Je více osázeno rostlinstvem a jako podklad volíme rašelinu. Teploty jsou okolo 30 °C. Musíme také trochu zvyšovat vlhkost rosením jednou za 2-3 dny. Nesmí chybět miska s vodou zdroj tepla a světla a úkryt. Tropické terárium má tvar kvádru postaveného na výšku nebo je krychlové. Teploty jsou okolo 27-30°C většinou ani nepřesáhnou 30°C. Toto terárium je hojně osázeno rostlinami a větvemi. Jako podklad se hodí hrabanka listí či rašeliník. Je zde vysoká vlhkost (80-100%), kterou udržujeme pravidelným rosením. Jelikož zde chováme převážně denní živočichy měl by zdroj světla obsahovat UV A i UV B záření, důležité pro pigmentaci kůže a tvorbu vitamínu D. Akvaterárium Je obdobou tropického terária, ale nahrazuje biotop například větví přehupujících se nad břehem řeky, proto je zde veliká vodní nádrž, která tvoří třeba i 2/3 plochy dna a nad ní jsou osázené větve s rostlinami. Vybavení terária je tvořeno prvky, které má chovanec k dispozici i v přírodě. Substrát může tvořit písek, lesní hrabanka, lignocel, mulčovací kůra, dřevěné odštěpky, rašelina... . Úkryt je důležitou součástí terária, umožňuje zvířatům skrýt se před nepřáteli, počasím a zabraňuje stresu. V některých pouštních i stepních teráriích bývají nory hluboké i několik desítek centimetrů. V tropických teráriích vytvoříme skrýš vhodně osázeným rostlinstvem. Dalším možným úkrytem mohou být kousky kůry, správně poskládané kameny, kokosové skořápky, nebo dobře naaranžovaný pařez. Květiny se používají živé či umělé. Pro menší ještěry je možné používat živé rostliny, ale pro větší živočichy je lépe užít umělé jelikož by je mohli rozdrápat. Miska s vodou je nezbytná. Musí být ale velikostně přizpůsobena, aby se v ní živočich neutopil. Vodu pravidelně měníme za čerstvou. Ve větších nádržích ji můžeme filtrovat. Misky vymýváme od usazenin a tvořících se řas například octem nebo solí. Ke zdroji světla poslouží zářivky, žárovky...

Výživa a vitamíny

Většina ještěrů je hmyzožravých ( cvrčci, švábi, mouční červi, larvy zavíječů, mouchy...) větší druhy pojídají novorozené myší, dospělé myši či jednodenní kuřata. Některé druhy nepohrdnou ani kusy syrového masa. Existují ale také druhy, které se specializují výhradně na hlemýždě. Býložravým ještěrům předkládáme zelené listy salátů či smetanky lékařské, dále květy rostlin a bylin, nebo měkké plody ovoce a zeleniny. Krmná dávka by neměla být monotónní a tak bychom se měli snažit střídat více druhů potravy. Důležitou složkou je přidávání vitamínů (A,B,C,D,E...) a minerálů (vápník, hořčík, fosfor...) Toto prvky obsahují již hotové a prodávané speciální přídavky do krmiva (Roboran, Vitamix rep, Reptilin...). Samotné prvky dodáváme pouze při akutním nedostatku některého z nich nebo na radu veterináře při určitých léčbách. Krmení je vhodné provádět z pinzety či z ruky. Takto si ještěři rychle navyknou na vaši přítomnost a budou krotcí. Dospělé ještěry krmíme obden a mláďata každý den, u býložravých ještěrů musí být potrava vždy čerstvá a omytá.

Rozmnožování

Své plazící se miláčky chováme pro radost, pro jejich zajímavost a neobvyklost, ale také se je pokoušíme rozmnožit a tím je rozšířit do dalších chovů. Pojďme si shrnout co je potřeba ke správné reprodukci plazů.

Chovná skupina

Základem chovu je výběr správných jedinců jak do páru či skupiny. V páru se chovají zvířata, která jsou k více jedincům stejného druhu v jednom teritoriu nesnášenlivá. Jako příklad to může být rod Phelsuma nebo rod Tiliqua. U těchto jedinců se vůči sobě nesnesou samci a ani samice. Phelsumy dokonce vytváří i celoživotní páry. Ve skupině se chovají tzv. společenská zvířata, která ve volné přírodě žijí ve větších skupinách. Někdy je ve skupině i více samců, což je ale již vyjímka jen několika druhů. Obvykle jsou skupiny tvořeny jedním samcem a 2-5 samicemi. Pro výběr jedinců do terária volíme zvířata nepříbuzná, stejné velikosti a samozřejmě stejného druhu či poddruhu. Neměli bychom míchat ani dnes hojné barevné mutace. Zmiňuji se o nepříbuznosti, většina chovatelů Vám radí, kupte si dvě samice u jednoho chovatele a samce si kupte od jiného chovatele. Zde je potřeba to vysvětlit, krásný příklad vám mohou potvrdit někteří chovatele hroznýšů Boa constrictor.

Pohlavní rozdíly

Určování pohlaví obecně u plazů je obtížná záležitost. Pohlavní orgány mají totiž ještěři umístěny a schovány v kloace. Existuje mnoho způsobů jak určit pohlaví například sondováním, palpací či rozborem DNA, tyto metody jsou ovšem pro zvířata stresující a proto je provádí jen zkušené osoby a jen v případě, že pohlaví nelze určit jinak. U některých druhů je ale pohlavní dimorfismus zřejmý na první pohled. Obecně platí, že samci mají větší hlavu, silnější kořen ocasu, robustnější stavbu a znatelná pouzdra hemipenisů. U některých druhů, například legůánů a agam, jsou ještě samci vybaveni ozdobami v podobě hřebenu na hřbetě, ocasu a nebo přilbě na hlavě.

Navození páření

Ochota k páření se dá u většiny druhů vyvolat jen vytvořením přírodních podmínek. A to je dotvořením klimatu, který panuje v zemi původu chovance (zimování, období dešťů a sucha, zkracování dne a noci). Některé druhy se ale množí celoročně, bez zimování nebo období dešťů. Takovýmto způsobem jsem po celý rok odchovával gekony Paroedura pictus, jen v zimním období bylo snesených vajec méně než v létě, ale stále samice kladly. Tento způsob chovu je však zejména pro samice velmi vyčerpávající, proto je vhodné dopřát jedincům období klidu. Páření se dá ovlivnit také podáváním vhodné či nevhodné potravy. Například scinkové rodu Tiliqua se množí jen po podávání potravy s obsahem hlemýžďů. Stejně tak je tomu i u dracén.

Páření

Páření předchází obvykle dvoření samců. Samec se samici nastavuje předvádí své krásy změnou barvy (chameleoni) a nebo nafukováním hrdla (Anolisové) či kýváním hlavy (agamy). Některé druhy gekonů se ozývají hlasitými zvuky. Samice obvykle odpovídají. Poté samec bleskurychle samici pronásleduje při čemž obvykle boří veškerou dekoraci v teráriu. Po chycení samice se jí zakusuje do krku a podsunuje svůj ocas pod její, následně dochází k vytlačení hemipenisů a ke spojení. Kopulace může trvat od pár vteřin až po několik hodin. Po páření mohou zůstat obou jedincům na těle krvavé šrámy. Jsou známy i případy ukousnutých ocasů či končetin.

Vývoj zárodku

Nejdříve bychom si měly vysvětlit způsoby vývoje zárodku u matky. Existují tři: oviparie - vejcorodost, ovoviviparie - vejcoživorodost, viviparie - živorodost.

Oviparie je asi nejčastější způsob rozmnožování plazů. Páření je zakončeno ejakulací spermií do kloaky a následně vejcovodu. Spermie jsou vedeny rýhovanými kanálky v hemipenisu. Pokud se dostanou spermie až do vejcovodu tak část jich putuje do nálevky vejcovodu kde jsou připravená ovulující vajíčka = Folikuly, která jsou u konce prvního zrajícího období. Spermie jsou přitahovány speciální látkou, kterou vypouštějí vajíčka. Pokud spermie narazí na vajíčko musí se dostat přes několik překážek. První pronikne vrstvou folikulních buněk, dále projde žloutkovou membránou. Nyní je již spermie u jádra a vajíčko nyní mění svou vlastnost a to tu že již další spermie k sobě nepropustí. Některé spermie k vajíčkům ale nemíří. Jsou vedeny k spermatickým váčkům kde se ukládají pro použití dalšího oplození pokud nedojde k páření. Jakmile je spermie v centru vajíčka dochází k její přeměně na prvojádro. To již dokončuje vajíčko druhé zrající období. Toto oplozené vajíčko se následně začne dělit a tím se zahajuje vývoj zárodku.

Ovoviviparie je způsob kdy samice vytváří v těle zárodek podobně jako u oviparie, jen není obklopen vápenitou či kožovitou skořápkou, ale jen blanitým obalem (serosa). Samice ale nosí vyvíjející se embryo až do samého konce, kdy je již schopno samostatného života. Po ukončení vývoje samice snese blanitý obal, ze kterého se ihned rodí živé mládě. Často z těchto obalů pomáhá mláděti dostat se ven i samotná matka. Nebo také mládě může opustit obal ještě v těle matky. Následně je mládě porozeno a za ním je vypuzen i blanitý obal.

Viviparie je nejmíň častým způsobem množení plazů. Je to způsob, kdy se zárodek vyvíjí v placentě, v těle matky. Můžeme to pozorovat například u scinků Tiliqua

Velmi zajímavým způsobem rozmnožování je takzvaná partenogeneze, je známa spíše u hmyzu. Ale i u některých plazů je rozšířena například u gekona Lepiodactylus lugubris, který je hojně chován. Tyto druhy kladou oplozená vejce i bez páření se samcem. Z těchto vajec se ale opět líhnou jen samice.

O samice, v období březosti, bychom měli zvláště pečovat a dopřávat jim dostatek rozmanité stravy a dostatek vitamínů a minerálních látek, zejména vápníku, který je potřebný k tvorbě vnějšího obalu vejce.

Inkubace

Jak jsme se již zmínily u oviparních druhů dochází k vývoji zárodku mimo tělo matky. Samice tato vejce snese do připraveného hnízda. Tím může být dlouhá nora, místo pod plochým kamenem, či duté štěrbiny například bambusu. Toto místo musíme podle chovaného druhu připravit jinak hrozí zadržení snůšky. Po nakladení jednoho nebo více vajec je musíme přemístit do inkubátoru na vhodný substrát. Přemístění provádíme opatrně, důležité je s vejcem nehýbat a nezměnit jeho polohu při nakladení. Pokud bychom vejce otočili kolem své osy hrozí utržení zárodku ve vejci. Otočení není tolik nebezpečné do 24 hodin po nakladení, ovšem vždy existuje riziko zahubení zárodku. Uvedu zde příklad kdy jsem inkuboval vejce gekona Paroedura pictus. Tato vejce jsem měl umístěna v krabičce v teráriu u krajty Python regius, krajta ovšem jednoho dne krabičku přetočila vzhůru nohama. Vejce byla poházená v krabičce, ovšem k porušení skořápky nedošlo. Proto jsem vejce opět přerovnal a nyní již inkuboval bez chované krajty. Všechny mláďata se po různě dlouhé době vylíhla.

Inkubátor s vodní lázní je tvořen akváriem ve kterém je voda ohřívána topítkem s termostatem na vodní hladinu jsou pokládány krabičky s vejci. V tomto inkubátoru lze zajistit velmi vysokou vlhkost.

Inkubátor „suchý" je tvořen nádobou (plastový box, dřevěná přepravka, akvárium, vyřazená mikrovlnná trouba či vyřazená lednice) na odklápěcí víko nádoby umístíme zdroj tepla, například topný kabel či žárovku. Na dno nádoby umístíme krabičky s vejci ale také misku s vodou pro zajištění vyšší vlhkosti. Výhodou je, že odpařovaná voda nekondenzuje na víku inkubátoru. Termostat opět zajistí stálou teplotu.

Dále se také používají profesionální inkubátory, které ale pracují na podobných principech jen s využitím lepší techniky. Cena těchto inkubátorů je dosti vysoká proto se hodí spíše do profesionálních chovů. Pro běžné množení postačí jeden z dvou uvedených typů.

V průběhu inkubace vejce roste a zvětšuje svůj objem. Také se může různě tvarovat, podle tvaru zárodku ve vejci. Vejce by se ale nikdy nemělo propadat či plesnivět.

Propadávání je možné až na samém konci inkubační doby kdy se již malý „dráček" chce dostat z vejce ven. V tuto dobu hledá mládě tu nejvhodnější část skořápky aby jí prořízlo vaječným zubem, který má umístěn na konci tlamky. Poté obvykle vystrčí část hlavy aby se poprvé nadechlo. Dále vyčkává a v klidu se vysoukává ven z vejce. Pokud nemá dostatečný klid pro líhnutí tak obvykle vystřelí z vejce ven a snaží se ukrýt a nebo ve vejci přetrvává do vhodné doby. Po vylíhnutí by již mělo mít mládě zatažený žloutkový váček a má jen otevřenou malou ranku na bříšku někdy se ale stává, že žloutkový váček není zcela strávený. V tomto případě umisťujeme mládě do menšího boxu na vlhký papírový ubrousek do dvou dnů by měl být váček zatažený. Slyšel jsem rady, že je vhodné váček podvázat například nití a nechat ho poté odpadnout.

Obecná péče o ještěry

Ještěři potřebují každodenní péči skládající se z výměny vody, porosení tropických druhů (i 2x denně) a nakrmení mláďat. Obden krmíme dospělé jedince. Jedenkrát týdně přidáváme do krmení vitamíny a minerály a také vybíráme trus. Každý měsíc bychom měli jedince zvážit a změřit. Jednou za půlroku vyměníme celý substrát a vymyjeme terárium. Vedení poznámek je nedílnou součástí chovu. Do poznámek zapisujeme páření, snůšky, líhnutí, průběh inkubace, krmení, podávání vitamínů, svlékání, velikost, váhu ... .

Manipulace s ještěry

Často ke své práci potřebujeme nějakým způsobem ještěra přenést či chytit. Bývá to z důvodu stěhování, čištění terária, měření, vážení a nebo léčení různých poranění. V takovém případě se musíme rozhodnout jakým způsobem ještěra chytit. U klidných a mírných druhů jako jsou například někteří gekoni či agamy není problémem jedince opatrně uchopit. Větším problémem mohou být větší varani, tiliqui, leguání a podobné agresivní druhy. Zde je někdy zapotřebí pomoc druhé osoby. Rozhodně bychom se měli vybavit silnými rukavicemi a blůzou s dlouhým rukávem. Opačným případem jsou malí gekoni, scinkové a ještěrky, kteří jsou velmi čilí a rychlí. Proto je nejlépe volit odchyt do menší krabičky, kterou ještěra na rovné ploše přiklopíme a podsuneme pod něj víčko krabičky. Pokud by došlo k poranění například kousnutím či drápnutím je potřeba zraněné místo ošetřit desinfekcí a vyhledat nejlépe lékařskou pomoc. Při manipulaci bychom měli být natolik opatrní, abychom neublížili jak zvířeti, tak sobě.