Jak začít s chovem suchozemských želv
Tato kapitola bude nejspíš pro úplné začátečníky v chovu želv. Nebude zřejmě příliš obsáhlá. Pokud bychom měli začít úplně od začátku, tak je to koupí vybraného druhu želvy. Než vůbec začneme o želvě uvažovat, je třeba vědět, že se jedná o ohroženého živočicha chráněného mezinárodní úmluvou Cites. Z toho vyplývají určité povinnosti.
V podstatě všechny suchozemské želvy podléhají registraci. To znamená, že každá musí mít vystaven platný registrační list. Na některé z druhů želv se navíc vztahuje zákaz volného obchodu. U takových druhů je v případě prodeje potřeba mít ještě takzvanou " výjimku ze zákazu obchodní činnosti". Pokud se dotazy na toto téma budou opakovat, bude potřeba napsat o této problematice, vzhledem k její obsažnosti, samostatnou kapitolu.
Jistě každý tuší, že tak jako ve všem, je nejvýhodnější jít přímo za kovářem, v našem případě za chovatelem a ne za kováříčkem - zverimex, burzy, překupníci atd. O zasílání suchozemské želvy poštou, vlakem atd. raději ani mluvit nebudu. To se snad dá omluvit pouze v mimořádných případech. Kdo nedokáže obětovat ze svého volna tolik času aby si pro želvu zajel, měl by se vážně zamyslet nad tím, zda jí vůbec potřebuje. Navíc nikdy nevíte, jaké zvíře, v jakém zdravotním stavu a od koho k vám dorazí. Pokud pominu pravděpodobnou finanční výhodu, tak zcela zásadní výhoda spočívá v tom, že 90% chovatelů jsou lidé, kteří jsou schopni a ochotni vám o chovu želv toho říci tolik, abyste želvu alespoň udrželi naživu. Solidní chovatel vám želvu nepodá mezi dveřmi, ale dokáže si pravděpodobně udělat tolik času aby vám základní informace zdělil. To, že rady budou správné, máte zaručeno tím, že suchozemské želvy rozmnožil, tudíž jeho způsob chovu odpovídá potřebám želv. I mezi chovateli je však nutno vybírat. Za chovatele považuji člověka, který opakovaně, po řadu let, želvy chová a množí. Takový chovatel má jistě co říct a na jeho rady se logicky můžete spolehnout. Existují ale i chovatelé, kterým se želvy rozmnožily tak jaksi náhodou, ani vlastně nevědí jak. Přesto i takový chovatel vám toho o želvách řekne daleko víc než běžný prodavač ve zverimexu. Trochu zmatečně může působit fakt, že každý chovatel má trochu jiné zkušenosti a trochu jiný způsob chovu. V takovém případě radím, dělejte to tak, jak vám řekl chovatel od kterého želvu máte, nedejte na rady typu " já jsem slyšela, já jsem četla, atd." A když už, konzultujte radu s chovatelem, vyplatí se to vám a hlavně vaší želvičce.
Z vlastní zkušenosti vím, že začínající, čerství chovatelé přijíždějí ke mě nabití vědomostmi načerpanými většinou z dostupné " odborné" literatury typu " Bydlí s námi suchozemská želva" a jí podobnými publikacemi. Pokud potencionální chovatel je hodně zvídavý, vylepší celkovou situaci informacemi z takzvaných dětských webů o želvičce Amálce, které to nejvíc sluší když je namaštěná dětským olejem a má krásnou růžovou mašli. (mašle by tolik nevadila, ale ten olej rozhodně ano) Nemám opravdu nic proti takovým webíkům a nadšení jejich dětských majitelů, dokonce je i chápu, nemají v podstatě kde načerpat seriozní informace a nevědomky svým želvičkám ubližují, byť v dobré víře, že lepší péče, než kterou jim poskytují oni, už nemůže existovat. Celková představa o chovu suchozemské želvy je bohužel následkem toho všeho většinou natolik zkreslená, že musím velice obezřetně tyto informace vyvracet. Obezřetně proto, že to co je psáno v odborné knížce, přece musí být pravda a pokud to někdo rozporuje, je přece jasné, že tomu nemůže rozumět. Ale jak říkám, chápu to a nemám to nikomu za zlé. Většinou se však zaplaťpánbu začínající chovatel rychle zorientuje a začne alespoň tušit, že ne vše co je psáno, je také dáno.
Rozpory většinou začínají hned na začátku při přepravě želvy. Plastové Teraboxy prodávané v odborných prodejnách jako ideální přepravní prostor pro želvy, jsou zcela nevyhovující. On totiž pro želvu v přírodě každý rychlý pohyb v její blízkosti znamená potencionální nebezpečí. Jakým dojmům musí být vystavena želva během přepravy v průhledné plastové přepravce si jistě každý dokáže představit. Želva se při transportu nejlépe cítí v tmavé neprůhledné např. obyčejné papírové krabici vyplněné materiálem, který zabraňuje tomu, aby, řeknu to lidově, tam nelítala jako nudle v bandě. Takovým materiálem může být seno, čerstvě natrhaná tráva, listí ovocných stromů a v neposlední řadě obyčejný zmuchlaný papír, nebo noviny. Želva se cítí bezpečně a navíc ji okolní materiál dostatečně izoluje nejen od zimy, ale i od vedra, na což se zvláště v létě často zapomíná. V zimním období je vhodné celou tuto krabici ještě vložit do termotašky. Naopak zcela nevhodná výplň zvolené přepravní krabice, je jakákoliv textilie, včetně dětských plen. Želva se do takové výplně zamotává drápky a v mnoha případech může o ně i přijít. Nevhodný je také jakýkoliv nesoudržný materiál, jako například písek, kukuřičná drť, rašelina atd.Tyto materiály neposkytují při přepravě želvě dostatečnou oporu a nastává již nahoře zmíněný nežádoucí efekt " nudle lítající v bandě" . Také by v přepravní krabici neměli být jakékoliv předměty, včetně hraček, sádrových a jiných želvích kamarádů, želvě jistě po dobu přepravy smutno nebude, a vy zamezíte situaci, kdy takový želví kamarád celou cestu malou želvu pronásleduje, otlouká a všelijak jinak jí ubližuje.
Následující problém je ten, přesvědčit novopečeného chovatele, aby většinu nakoupené výbavičky doporučené v odborných prodejnách nepoužíval. Jde většinou o takzvané topné kameny, rohože, specielní substráty, specielní misky na vodu, na potravu, specielní noční žárovky s modrým světlem imitujícím měsíční svit (žárovka obarvená na modro za cca 200,-) a jiné úplně zbytečné speciality, které přijdou v součtu na víc peněz než celá želva. To jsem se ani nezmínil o vitamínech kapacích, mazacích, a já nevím jakých možných, minerálních doplňcích v granulích, v prášku, v blocích, v kapkách atd. Prostě Pet průmysl se na bezbranném začátečníkovi dokáže opravdu vyřádit. Prostě, nejlépe je na všechny tyto " zázraky" zapomenout a uvědomit si, že suchozemská želva je normální živý tvor, kterého příroda vybavila nesmírnou odolností k okolním nepříznivým vlivům a který ke spokojenému životu vyžaduje pouze pár základních potřeb. Příznivá teplota, světlo,vlhkost, odpovídající potrava. Komická je představa, že by za malinkou želvou lezoucí v přírodě běhala skupina ošetřovatelů dávkujících předepsané vitamíny, olejíčky, minerální látky a všechny ty pro život " nezbytné" zbytečnosti, bez kterých želva dozajista uhyne. Jistě nikdo želvě nedezinfikuje cestu po které v přírodě leze, nevysypává jí tím jedině správným substrátem po kterém se jí nejlépe chodí.Tak a dost, pokud jsem dosud někoho nepřesvědčil, asi už se mě to nepovede.
Tím vším rozhodně nechci zlehčovat nutnou péči o želvu, nechci aby někdo získal dojem, že želvě stačí ke spokojenému životu papírová krabice od bot, zastrčená pod kanape a když si člověk náhodou vzpomene přihodit jí tam pampelišku. To rozhodně ne. Naopak, péče o suchozemské želvy je poměrně zodpovědná " funkce" a v případě, že takovou funkcí je pověřen nejmladší člen rodiny, je nutné výkon funkce staršími členy rodiny, nejlépe rodiči, kontrolovat.
Způsob chovu
Pokud totiž chovatel dodrží pár zásadních "želvích" požadavků na teplotu, světlo, vlhkost a vhodné složení potravy, není vlastně kloudně o čem psát. Přesto si myslím, že je dobré udělat takové shrnutí toho, co je uvedeno v ostatních kapitolách. Vzhledem k tomu, že požadavky, zvláště mladých nejčastěji chovaných želv rodu Testudo, jsou vesměs podobné,dáme si je v tomto případě hezky všechny na jednu hromádku. Dá se říct, že i mláďata rodu Geochelone a Malacochersus mají v mládí požadavky na chov tak podobné, že není nutné, psát o jejich nárocích samostatnou kapitolu. Budou-li se požadavky jednotlivých rodů a druhů lišit, upozorním na to v textu.
