Zimování suchozemských želv I

V první části dvoudílného seriálu se budu věnovat přípravě na zimování suchozemských želv. Úvodem a zároveň na okraj bych rád uvedl, že všechny mě známé a mnou chované druhy suchozemských želv, včetně druhů pocházejích z tropického pásma, procházejí kratším či delším obdobím dormance - vnějšími podmínkami vyvolaným obdobím klidu. Takže buď hibernují (zimní spánek), nebo estivují (letní spánek).

Některé druhy, například Testudo horsfieldii, zvláště pak populace pocházející z lokalit s extrémním podnebím, zvládnou během jednoho roku oboje. Jejich aktivita se omezuje na cca 4 měsíce v roce. Nás ale budou zřejmě zajímat hlavně druhy nejvíce frekventované v domácích chovech. Pokud by byl zájem zkonzultovat periodická období klidu u jiných druhů, mohu se o to též pokusit.

1) Příprava na zimování

Pokud jsou želvy chovány ve venkovních výbězích, není vlastně co řešit. Suchozemské želvy samy dobře vědí, jaké po letní pohodě přichází roční období a dokáží se velice zodpovědně připravit k zimování samy, stejně tak, jak to jejich druh dělá již nějaký ten miliónek let. Pochybuji, že člověk je schopen jim do jejich přirozeného životního cyklu nějak smysluplně a k jejich prospěchu zasahovat.

Suchozemské želvy reagují na postupné snižování průměrné teploty, zkracování fotoperiody a změnu intenzity světla, jistě se o nastávající změně dozví i ze složení dostupné potravy. Celý jejich organizmus se na základě informací získaných z okolního prostředí postupně připravuje k hibernaci - zimnímu spánku. Pokud se někdo domnívá, že zimní spánek je jen takové usnutí na delší dobu, tak je na omylu. Je to složitý proces, na kterém se podílí řada hormonů, změna ve funkcích vnitřních orgánů a vlastně celého metabolismu želv. Suchozemské želvy se před vlastní hibernací na první pohled paradoxně zbavují přebytečné vody v tkáních, na druhý pohled zjistíte, že vysoký obsah vody by byl v případě příchodu silnějších mrazů značně kontraproduktivní a vzhledem k tomu, že na lokalitách bývá v zimním období značné vlhko, i zbytečný. Částečně vyprazdňují zažívací trakt, ne zcela, pouze tak, aby zbylo minimum potravy v žaludku a střevech. To usuzuji z toho, že želvy, pokud je pěkné počasí, se v pasou i v listopadu, i když minimálně, tak přece. Zajímavé je, že v tomto období dávají přednost obyčejné trávě, kterou na jaře a v létě ignorují. Snad proto, že má větší obsah vlákniny? Suchozemská želva, která se připravuje k hibernaci, vylučuje trus obalený jakousi poloprůhlednou " blankou", s jejíž pomocí dokáže značně zredukovat (v případě invazivního napadení) vnitřní parazity, jako jsou roupi a škrkavky, na únosnou mez. Představte si, že do takto "rozjeté" přípravy vpadne na podzim sebejistý chovatel, milou želvu popadne, protože se mu zdá venku chladno, a šup s ní do vyhřátého terária. Reakce suchozemské želvy, z našeho pohledu radostná, je taková, že opět začne rozjíždět metabolismus na plné pecky, protože je 30°C a zima se podle všeho konat nebude. Sotva se to želvě začne dařit, tak ejhle, už tu zase máme našeho chovatele, který sice v dobré víře, ale s informacemi získanými například v brožuře " Bydlí s námi suchozemská želva" , začne praktikovat zaručeně správné postupy, které jsou tam uvedené. Chudák želva z toho musí být úplně a doslova na mrtvici. Je odkázána na to, projít si celkem náročnou přípravou na hibernaci v jedné sezóně dvakrát. Tak dost zdůvodňování a teď jak to dělám já.

Suchozemské želvy (evropská Testuda) nechávám ve venkovních výbězích až do příchodu prvních výraznějších mrazů. Každý rok je to jinak, většinou tak do druhé poloviny října. Není ale výjimkou, že želvy jsou venku až do začátku prosince. Vždy záleží na počasí, podle kalendáře to prostě nejde. Takže, pokud noční teploty neklesají pod - 2-3 °C a denní +5-6 °C , je vše v pohodě a chovatel se nemusí ničeho obávat pokud je suchozemská želva v dobré kondici viz. foto, a má k dispozici boudu plnou slámy (ne seno, plesniví a slehává).

Ná následujících třech fotografiích můžete vidět želvu v perfektní kondici, u které jsou komplikace při zimování více než nepravděpodobné. Všiměte si tukových "faldíků" ve slabinách a za krkem a jasného pohledu.

Foto: Jiří Jetmar

Foto: Jiří Jetmar

Foto: Jiří Jetmar

V tomto období je nutné ostražitě sledovat teploty a pokud hrozí náhlé ochlazení, případně pokles nočních teplot pod -5 °C, neváhat a uklízet. Pokud zaváháme, riskujeme možné nepříjemné překvapení. Raději ani nebudu rozvádět, že při troše štěstí dokáží jedinci v dobré kondici, vydržet celou naší zimu venku bez ochrany, pouze zahrabáni v zemi. Takové zimování ale rozhodně nedoporučuji, je to hazard se životem želvy.

Pokud jsou suchozemské želvy chovány ve vnitřních teráriích, tak největším problémem přípravy na hibernaci bývá uspěchanost a "nevšímavost" k reakcím želvy. Lidé si většinou hned neuvědomí, že podzim v přírodě netrvá den, dva, ani týden. Jsou schopni želvu během týdenních pochybných příprav vrazit z vyhřátého terárka rovnou do sklepa, nebo ještě hůře do lednice. Přes to, že suchozemská želva je mimořádně odolný tvor, takové zacházení přežije jen zlomek opravdu otrlých jedinců.

Takže příprava k zimování je trpělivé pozorování želv. Mnozí želví jedinci si o zimování sami řeknou. Pečlivému pozorovateli jistě neunikne, že nástupem podzimu suchozemské želvy i v domácích podmínkách omezují svoji aktivitu, většinu dne prospí, méně přijímají potravu, včetně své oblíbené a celkově působí unaveným dojmem. Tento okamžik musíme vystihnout, a želvy podpořit. Tím mám na mysli, zapínat žárovky na vyhřívání po omezenou dobu a postupně omezit podávání potravy. Tato činnost by se měla rozložit do doby 2-3 týdnů. Želva v tomto období má mít volný přístup k vodě. Nenutíme ji ale pít a ani nekoupeme, každou koupelí zvýšíme želvě aktivitu a to přece rozhodně nechceme. Dbáme však ve zvýšené míře na to, aby mohla setrvávat ve vlhkém substrátu, v souladu s tím, jak to chodí ve stejném období v jejich domovině. Tuším, že se nyní většina chovatelů bude divit, co to píšu za zvrácenosti, takový je ale můj cíl, otřást zastaralými, stále dokola, přes sporné výsledky, opisovanými postupy a přiblížit kvalitu želvího života v zajetí, k životu v přírodě. Výsledky takového přiblížení můžete posoudit v kapitole o mladých želvách. Myslím, že množství a kvalita mláďat i kondice starých chovných kusů mluví ve prospěch této snahy samy za sebe. Během těch 2-3 týdnů se snažíme, aby zejména v noci byl pokles teplot co možná nejvyšší, ideální je zimní zahrada, balkon, světlá chodba atd. Pokud suchozemská želva " souhlasí" s naší snahou ji zazimovat, tj. přestane aktivovat, ani přes den nevylézá a spí, vypínáme světlo i zdroje tepla úplně a alespoň týden ještě želvu pozorujeme, zda nedojde ke změně chování, teplotu již stabilně držíme co nejníže, nejlépe okolo 10 °C. Pokud žádná změna nenastane, je možné považovat přípravu za ukončenou a postupovat stejně jako u želv chovaných venku a uložit ji do zimovacího prostoru. Na poměrně častý dotaz, umístění želv po dobu hibernace do klasických lednic, nemohu zodpovědně odpovědět, protože s tím žádnou zkušenost nemám. Pokud ale jde do tuhého a není jiný vhodnější prostor, není to, po vyřešení vhodného větrání, snad až tak špatný nápad. Rozhodně ale mimo větrání, je potřeba řešit i vzdušnou vlhkost, ta bývá v lednicích příliš nízká. Vlastní zimování je stejné jako u želv z venkovního chovu. Na závěr této kapitoly, bych chtěl zdůraznit, že zimování je tvrdý oříšek a jeden z nemilosrdných selekčních tlaků i na suchozemské želvy v přírodě. Proto tvrdím, přestože jsem zastáncem přírodních metod, jestli-že špatně, tak raději vůbec. Nikdo vám totiž dopředu není schopen zaručit, že zrovna ta vaše želvička patří do těch procent , které zimování přežijí, nehledě na to, jak kvalitní byla příprava i samotné zimování.

Související články:

Zimování suchozemských želv II.