Chov suchozemských želv - venkovní výběhy
Za obecně nejvhodnější způsob chovu považuji zvláště u evropských Testud co možná nejpřirozenější způsob chovu ve venkovních výbězích. Takto chované želvy jsou otužilé, odolné, životaschopné a v neposlední řadě mají dokonale rostlé krunýře, bez větších nároků na znalosti chovatele.
Navíc tento způsob chovu klade minimální nároky na čas a finance chovatele. Péče se omezuje pouze na (v případě dostatečně velkého výběhu) dokrmení vhodnou potravou, občasný běžný úklid a zdravotní kontrolu chovaných jedinců. Potom už zbývá jen koukat, žasnout a obdivovat své svěřence. A že je stále na co koukat, o tom mě želvy přesvědčují již pěknou řadu let.
Venkovní výběh však musí splňovat následující požadavky:
- Musí být situován na co možná nejteplejší a nejosluněnější části pozemku. Nejvhodnější je jižní svah. Vzhledem k tomu, že všeho moc škodí, je potřeba počítat s tím, že želvy se za parného letního dne musí mít možnost schovat před sluncem. Stačí vytvořit stinný kout, keřík atd.
- Plůtek - ohrádka, která výběh vymezuje, musí být cca 40-60 cm vysoká s tím, že dalších, pro jistotu alespoň 20 cm bude v zemi. Dají se s úspěchem použít betonové obrubníky, používané na ohraničení zahradních cestiček. Možností je mnoho, je možné použít i skleněné tabule, zčásti zakopané do země. Fantazii se meze nekladou, důležitý je výsledek.
- Zařízení výběhu musí mít ubikaci, boudu pro želvy, aby se za nepříznivého počasí měly kam schovat. Bouda by měla splňovat požadavky na snadnou obsluhu. Nejlépe se osvědčila taková, u které lze odklopit střechu. Dobře se mění obsah, nejčastěji sláma, dobře se kontrolují zaparkované želvy, prostě je to pohodlné. Bouda by neměla, ani pro malou želvu, být příliš malá. Malá bouda má nedostatečnou tepelnou setrvačnost, Rychle se za slunečného dne ohřívá a naopak v noci rychle chladne. Dostačující rozměry půdorysu jsou alespoň 100x50 cm. Výška cca 50-60 cm aby se do ní vešla dostatečná vrstva slámy. Pokud máte možnost udělat větší, neváhejte. Tepelná izolace je vzhledem k tomu, že bouda je plná slámy, zbytečným přepychem, sláma je sama o sobě vynikající izolant. Ani vytápění ubikace není nutné, pokud jsem mohl pozorovat rozdíl mezi chováním želv ve vytápěné a nevytápěné boudě, neviděl jsem žádný rozdíl, snad jen, že ve vytápěných ubikacích snášely vejce želvy tak o týden dřív, a to jen tehdy, bylo-li chladné jaro. Zásadně u boudy nedělám podlahu. Želvy rády využívají možnost se zahrabat až pod slámu do písčité, nakypřené země, která tvoří dno. Mají tak daleko větší možnost se uložit k odpočinku na místě, které jim vyhovuje. Je to dobře patrné za extrémních teplot (ať již nízkých nebo vysokých), to jsou zaručeně zalezlé až úplně na dně pod slámou. Naopak při teplotách které nejsou nijak extrémní, využívají želvy celý prostor ubikace.
- Vzhledem k tomu, že želvy za teplých dní rády tráví čas naložené v mělké vodě, výběh by měl být vybaven co možná největší miskou na vodu. Mělká jezírka a podobné vymyšlenosti jsou sice krásné, želvám se v nich jistě líbí, ale špatně se čistí a jsou potencionálním zdrojem infekce. Takže co možná největší mělkou mísu na vodu, ale takovou, se kterou se dá ještě dobře manipulovat. Mně se osvědčily umělohmotné podmisky na velké truhlíky. Není to sice až tak pěkné, ale účelné.
- Želvy rády překonávají různé překážky, část výběhu by měla být proto hodně členitá, budou využívat různá zákoutí a úkryty, budou se prostě cítit lépe, než jen na pouhé rovině. Také je vhodné na osluněném místě vytvořit hlinitopísčitý kopec bez porostu trav. Želvy tam (ne vždy) rády kladou vejce.
Na obrázcích níže jsou vidět příklady, jak může vypadat vyhovující venkovní výběh s ubikacemi. Na prvním je jeden z výběhů pro Testudo hermanni boettgeri, na druhém pro Testudo marginata. Vzhledem k větší koncentraci zvířat je nutné zaměřit se na účelnost, při menších skupinách doporučuji zapojit fantazii a udělat výběh členitější. V takto řešených výbězích mohou být želvy od časného jara, (začátek dubna) až do podzimu (říjen-listopad).
Foto: Jiří Jetmar Foto: Jiří Jetmar