Jak jsem stopoval v Beskydech rysy, vlky a medvědy
Beskydy jsou jediným místem v Česku, kde můžeme najít celoevropsky chráněné medvědy, rysy a vlky.
Kdyby mi ještě před pár dny někdo řekl, že existuje něco jako stopování velkých šelem, nevěřil bych mu. Stopovat velké šelmy? Medvědy, rysy nebo vlky? To snad ne. Že by mohly velké šelmy stopovat, či spíše nahánět člověka, tomu bych věřil. Ale naopak?
O to více jsem zvědavý, když v sobotu vyrážím do Rožnova pod Radhoštěm, kde mě má čekat František Šulgan, pracovník Správy Chráněné krajinné oblasti Beskydy. Byť si celou cestu představuji, jak asi takový „stopař" vypadá, všechny mé představy se od reality zcela liší. Františka Šulgana totiž nacházím na radnici. A to dokonce ve svátečním oblečení, s kravatou a slavnostním řetězem města na krku.
„Ještě než vyrazíme do hor, musím oddat jeden pár," vysvětluje mi můj průvodce, který je zároveň městským zastupitelem. Stopování musí počkat, nejdříve tedy sňatek valašsko-rumunského páru a pak už vzhůru do hor. Na velké šelmy!
Autem vyjíždíme na rozhraní Zlínského a Moravskoslezského kraje, kde auto necháváme. Jsme v sedle zvaném Pindula, po pravé straně máme vrchol Radhoště, po levé Veřovské vrchy a před sebou zasněženou cestu plnou zvířecích stop.
Máme štěstí, krásně svítí sluníčko, téměř nefouká vítr, můžeme se tedy pustit do stopování. Ale ještě než vyjdeme, poznávám další novinku: sněžnice. V životě jsem je na nohách neměl, ale tady je prý budu potřebovat. Takže rychle sněžnice na nohy a můžeme vyrazit. Brzy si zvykám na styl naší chůze, můj průvodce se totiž každou chvíli zastavuje, jednou nohou pokleká a detailně sleduje každý, byť i nepatrný otisk. „Tady šla liška, podívejte se. A tady, to je jelen. A tady šel nějaký velký pes."
František Šulgan mě zasvěcuje do tajů stopování i přírody, vysvětluje mi, jak se liší jednotlivé stopy a rozpovídá se třeba i na téma, k čemu je vlastně takové sledování dobré.
„Potřebujeme vědět, jestli tady tyto velké šelmy máme a kde se pohybují. Pro naši přírodu je jejich přítomnost velmi důležitá, jsou užitečné z řady důvodů, například proto, že jsou to vlastně zdravotníci lesa, kteří posbírají uhynulá i nemocná zvířata," vysvětluje mi.
Ne že bych měl přímo strach, ale přece jen se svěřuji se svými pochybnostmi, jestli je stopování takových zvířat vůbec rozumné.
„Nemusíte mít žádné obavy, nejsou to šelmy, které by vyhledávaly člověka. S klidem se může stát, že my je nevidíme, ale ony nás odněkud sledují," slyším uklidňující slova. Jdeme dál, při každém zastavení doufám, že už jsme narazili na pořádnou stopu, jenže místo toho se postupně dozvídám dvě překvapivé informace. Můj průvodce přiznává, že poměrně často končí takové stopování neúspěšně, a navíc: uvidět přímo medvěda, vlka nebo rysa je téměř nemožné.
„Já je v Beskydech mapuji řadu let, rysa jsem přitom ještě neviděl a vlka s medvědem jenom několikrát," informuje mě. Opravdu? Baví vás ale potom takové stopování? Nechodíte z takových cest zklamaný?
František Šulgan poslouchá s úsměvem mé otázky a nepůsobí nijak zklamaně. „Vůbec mi to nevadí. Do přírody chodím rád, častokrát o ní přednáším. Navíc pro naši práci je mnohem důležitější, abychom nacházeli pobytové znaky šelem než to, že je přímo uvidíme." Naše stopování je tak vlastně zároveň procházkou krásnou a tichou přírodou, kterou ruší jen praskot namrzlého sněhu pod sněžnicemi. Jde se nám ale lehce a já oceňuji důmyslnost indiánů kmene Odžibvejů, kteří jsou skutečnými autory těchto sněžnic, jejichž kopie se nyní vyrábí na Valašsku. Naše cesta je u konce, a zatímco já se těším na odpočinek, můj průvodce má zcela jiné plány. Do Beskyd - jak jinak - vyrazí i v neděli: opět stopovat velké šelmy.
