Gepard štíhlý

V porovnání s jinými velkými kočkami, které mají zavalitější a větší tělo, je gepard vyjímečný. Jeho tělo je svým tvarem přizpůsobené rychlosti. Díky tomu je nejrychlejším suchozemským tvorem světa.

Na 500 metrovém úseku vyvine rychlost až 80 km/h, při kratších sprintech ji dokáže zvýšit na 110 až 120 km/h, a to za 3 až 5 vteřin. Takové tempo však vydrží jen několik desítek vteřin.

Obývá travnaté, křovinaté a zalesněné savany do nadmořské výšky 2000m v západní, centrální a jihovýchodní Africe, menší populace gepardů jsou na Arabském poloostrově, v Íránu, Turkmenistánu, Afghánistánu a Pakistánu. 

Délka těla geparda činí 1,1 až 1,4 m, délka ocasu 70 až 80 cm, výška 75-85 cm, hmotnost 40-60 kg (vyjímečně 70). Tato vysokonohá kočkovitá šelma s delšími hubenými, ale silnými zadními končetinami, protáhlým štíhlým tělem a malou hlavou má žlutohnědou srst s malými černými skvrnami. Ocas je skvrnitý, na špičce pruhovaný. Drápy jsou tupé a nezatažitelné podobně jako u psa, proto gepard neumí šplhat. Od vnitřního koutku oka ke koutkům úst se táhnou černé "slzné proužky", díky kterým je gepard nazýván "plačící kočkou". Je možné, že tyto proužky snižují účinky oslepujících slunečních paprsků. 

Gepardi jsou šelmy s denní aktivitou. Samci žijí pohromadě v tzv. bratrských smečkách a společné, poměrně rozlehlé teritorium si vyznačují rozstřikováním moči po stromech a křovinách. Samice žijí samotářsky a jsou většinou doprovázeny jedním mládětem. Páření může probíhat kdykoli během roku a je provázeno hlasitými projevy. Po asi 90 dnech březosti se rodí 1 až 6 mláďat, která matka každodenně přesouvá na jiné místo, aby je uchránila před nebezpečnými predátory. Kojí je 2 až 3 měsíce, ale zůstavají s ní až do věku 18 měsíců. Během této doby se učí strategii lovu. Gepardi loví především všechny malé druhy antilop až do hmotnosti vlastního těla, ale nepohrdnou ani zajíci a kurovitými ptáky. Samčí skupinky a matky s mláďaty loví většinou společně, i když neorganizovaně. Na rozdíl od jiných druhů šelem gepard denně pije vodu.

Mezi jeho největší nepřátele patří hyena skvrnitá a další kočkovité šelmy - lvi a levharti, kteří jej často olupují o kořist. Proto se gepard při konzumaci potravy často nervózně ohlíží po konkurentech. Mláďata jsou navíc ohrožována i menšími šelmami, dravci a hady. 

Na přelomu minulého století žilo v Asii a Africe ještě asi 100 000 gepardů. V roce 1952 zmizeli gepardi z Indie, v roce 1956 i z Izraele. Od té doby se počty gepardů výrazně snížily a největší populace, asi 3 000 jedinců, dnes přežívá v Namibii. Ve zbývající subsaharské Africe, např. v rezervaci Massai-Mara, se sice ještě vyskytují, ale existuje obava, že i tam brzy vyhynou. 

Gepardi patří do CITES 1A, což znamená, že spadají mezi zvířata ohrožená vymřením. Na rozdíl od situace ostatních ohrožených druhů zvířat nelze hledat příčiny jen v činnosti člověka. Neméně zásadní problém je v gepardech samotných. Jsou to extrémně specializovaní savci a bylo zjištěno, že jsou si vzájemně více příbuzní, než laboratorní myši, takže genetický materiál je v důsledku incestu téměř identický. Krevní zkoušky 55 gepardů prokázaly, že jejich genetický materiál zchudl více než genetický základ laboratorních myší, což je u zvířat z volné přírody fenomén zcela ojedinělý. Na základě těchto výsledků došli američtí vědci k závěru, že v průběhu evoluce se musela  gepardí populace v minulosti zhroutit. Vychází se z předpokladu, že asi před 10 000 lety přežil pouze jeden jediný gepard - březí samice, ze které se vyvinuli všichni dnes žijící gepardi. Nejlepší současný znalec kočkovitých šelem Paul Leyhausen tuto hypotézu nesdílí a soudí, že tak jednostranně na rychlý běh odkázaný biologický "systém", jakým gepard je, si nemůže dovolit odchylky od normy, má-li fungovat optimálním a druh zachovávajícím způsobem.

To by znamenalo, že čas gepardů se už naplnil a že jejich vysoká specializace jim již neposkytuje žádné další možnosti adaptace, i když to po nich životní prostředí vyžaduje. Další důkazy tohoto genetického dilematu současných gepardů poskytují ZOO, kde je úmrtnost mláďat vysoká.

Základem pro přizbůsobení se změněným životním podmínkám a kvůli schopnosti odolávat nemoce, je genetická rozmanitost. Např. v roce 1982 uhynula v Safari - parku v severoamerickém Winstonu asi polovina tamních gepardů na zánět pobřišnice, což bylo zřejmě způsobeno omezeným životním prostorem při relativně vysoké populační hustotě. V méně osídlených oblastech přežívá v prvních třech letech asi jen 10% mláďat, zbývajících 90% umírá hlady a na infekční nemoci nebo se stávají kořistí predátorů. Ti využívají dočasné nepřítomnosti gepardí matky.

Nejvážnějšími nepřáteli dospělých jedinců jsou ale zloději kořisti jako lvi, hyeny, levharti, šakali, dravci a psi hyenovití. Štvaním kořisti vysílený gepard není schopen souboje s potravními konkurenty a ulovená kořist mu tak bývá často ukradena. Aby se tak nestalo, musel by gepard svou kořist ihned zkonzumovat, k tomu však již nemá dostatek sil. Ač má velkou kapacitu plic, během loveckého sprintu spotřebovává zásoby kyslíku dopraveného krví a vázaného ve svalovině, navíc se ze svaloviny rychle odbourává krevní cukr. Z těchto důvodů se musí sotva dech popadající gepard po každém sprintu zotavit.

Z nouze o potravu proto vyhledává lokality, kde mu ostatní predátoři nemohou konkurovat, např. pastviny namibijských farmářů, kde však na něho čeká smrtící kulka. Tím se kruh gepardů uzavírá. Většina biologů předpovídá, že osud těchto vysoce specializovaných lovců je zřejmě zpečetěn. Gepard nebude schopen čelit tlaku jiných predátorů, jeho životní prostředí se bude stále zmenšovat (farmáři), a to v konečném důsledku povede k vyhynutí těchto jedinečných šelem.